Opravdu jsou české dětské domovy plné nešťastných dětí?

V rozhovoru pro xTV jsem řekl, že existují děti, kterým dětské domovy vyhovují a nechtějí do rodin. Vrhla se na mě lavina lidí, kteří očividně nikdy v žádném dětském centru nebyli a žijí v dávno neplatících představách.

Dětské domovy, už mnoho let nejsou továrnou na výrobu deprivovaných dětí tak, jak to většina lidí zná z dokumentů doktora Matějíčka, který se české ústavní praxi věnoval v 50. a 60. letech minulého století. Díky zákonu č. 109/2002 Sb.o ústavní výchově a následným vyhláškám, v ČR existují už jen dětská centra rodinného typu, kdy je povoleno tvořit skupiny dětí po maximálně 8 dětech, kdy na každé 4 děti připadá jeden vychovatel, což je praxe, kterou např. dětský domov v Kašperských horách provozuje už od 19. století, tedy více než 100 let před tím, než se vůbec začalo mluvit o tom, že by všechna dětská centra měly být jen rodinného typu. Nedá se tak říci, že reforma je něco úplně nového, naopak tu probíhá dlouhodobě.

Dětská centra (dále už jen DC) pravidelně navštěvuji už několik let, jsem v častém kontaktu s jejich řediteli, pěstouny, se sociálními pracovníky, psychology, lékaři i samotnými dětmi. Vždy budu obhajovat na prvním místě biologickou rodinu a práci s ní, ale s mými zkušenostmi mě jednoduše nikdy neuslyšíte černobíle kritizovat dětské domovy a žádat jejich okamžité zrušení, protože trvám na tom, že ne každé dítě k pěstounům chce a já místo frází o nutnosti milující náruče pro každé dítě, respektuji skutečný názor dětí a nehodlám poroučet větru a dešti a jít proti jejich vůli. 

Z praxe totiž vím, že ty děti se pak stejně jen do DC vrátí, nebo je tam vrátí pro nezvladatelnost nová rodina. Představa, že po absolvovaném školení se každý pěstoun může starat o jakékoliv dítě, je totiž lichá podobně, jako počítat s tím, že každá kočka vychová štěňata, ačkoliv třeba u čivavy se to už povedlo.

Možná je to pro mnohé překvapující, ale skutečně je nad očekávání časté, že jsou děti, které DC preferují, ať už proto, že nechtějí být nikomu vděčné za nějakou „záchranu“ (o kterou nestojí, chtějí klid) nebo prostě chtějí neutrální prostředí – což se nezřídka děje třeba u dětí narkomanů a v dalších případech, kdy odebrání bylo více než důvodné. Přes všechno totiž mají děti své biologické rodiče rády a nové rodiče nechtějí. Jak ve svých článcích opakuji poměrně často, krev není voda.

Čtyři skupiny dětí, které dávají přednost neutrálnímu prostředí

Dále Vám nabízím podrobnější popis 4 skupin dětí, které dávají přednost pobytu v podle médií asi stále hororových ústavech, ačkoliv já to po osobních návštěvách těchto zařízení vidím jinak. Věřím, že se nad smýšlením těchto dětí dokážete zamyslet, vcítit se do jejich situace a pochopíte, že tato problematika je všechno, jen ne černobílá.

1) sourozenecké skupiny tří a více dětí, které chtějí být spolu a nechtějí se trousit po x rodinách a třeba se už nikdy společně nevidět, protože všechny najednou si je těžko někdo vezme. Spolu bojovaly "doma", spolu chtějí bojovat dál. Stát jim vzal rodiče, jejich postele, kamarády, tak si chtějí zůstat aspoň sobě navzájem. 

Samozřejmě jsou i případy, kdy je naopak mezi sourozenci obrovská rivalita a rozdělit se chtějí, obecně ale existuje už i v ČR nemálo výzkumů o důležitosti sourozenecké vazby, které vlastně ani nepotřebujeme číst, stačí si vzpomenout na různé příběhy znovu shledaných rodin / sourozenců po 2. světové válce apod. ?

2) děti starší 10 let, kterým už je milejší volnější režim, kolektiv a kamarádi, nechtějí ze všeho vytrhnout a mít dohled a z jejich pohledu až přehnanou péči v rodině (jak bylo výše, nechtějí být někomu vděční, chtějí neutrální prostředí). Situace se pak zhoršuje u dětí, které byly už z rodiny odebrány starší třeba proto, že je rodič/ samoživitel vážně nemocný a nemůže se momentálně starat, či přímo osiřely. Takové děti si většinou na nějaké úplně nové „cizí“ rodiče zvykají obtížně. Specifickou skupinou dětí v DC jsou pak puberťáci, kteří žili u pěstounů, ale pak se to prostě pokazilo a vyloženě samy se rozhodli do DC jít – viz příběh těhotné Radky.

3) děti, které vystřídaly už několik rodin, protože se těžko hledali pěstouni, kteří by zvládli jejich specifické potřeby nebo absolvovali pobyt v několika ročních přechodných pěstounských péčích za sebou, kdy se dále nenašel dlouhodobý pěstoun, kterých je chronický nedostatek (oproti žadatelům o adopce i lépe placeným pěstounům na přechodnou dobu). Takové děti také upřednostní stabilitu DC, než být dál baťůřkách a mít "deset maminek". ?

4) děti, které jsou v DC jen na přechodnou dobu a rodiče či příbuzní (teta, babička apod.) je pravidelně navštěvují, berou si je třeba na víkend, ale nejsou schopni se přímo postarat doma - třeba kvůli časově náročné práci nebo aktuálním zdravotním problémům. Pěstounská péče pak není vhodná nejen kvůli vazbě na rodinu, ale třeba i kvůli tomu, že by příbuzní neměli možnost za dětmi jezdit nějakou delší vzdálenost, protože ačkoliv se nyní preferuje umisťování dětí k pěstounům ze stejného kraje (podaří se ale málokdy), dostat se třeba z jihočeských Strakonic do Dačic, je autobusem cesta na 4 hodiny s několika přestupy. ?

Pro různé „hnidopichy“ dodám, že pokud to jde, využívá se pro tyto situace zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (tzv. ZDVOP, nejznámější jsou Klokánky, organizací je ale více), kdy se děti pro pěstounskou péči nenabízí vůbec a všichni si jsou vědomi přechodnosti řešení, je zde ale 6 měsíční limit na využití, kdy některé děti pak stejně končí v DC. Taková je prostě realita, ač je zde nemálo lidí, kteří Vám to nebudou ochotní přiznat. Ústavy z těchto důvodů mají třeba i v Norsku a různé další podobné instituce existují ve všech evropských státech, ačkoliv je třeba nazývají „pěstounskými domy“. 

Proč tyto informace nenajdete v českých médiích?

Uvedl jsem zde mnoho faktů, u kterých vím, že pro mnohé budou velmi překvapující, protože opět jdu proti tomu, co se říká všude v médiích. Proti těmto manipulacím jsem už mnohokrát vystoupil a třeba jsme i se stovkou různých odborníků z oblasti práce s dětmi zaslali MPSV otevřený dopis, na který nám bývalá paní ministryně Němcová z ANO 2011ani nikdy neodpověděla. 

Významnou roli tu totiž hrají různé doprovodné neziskové organizace a norské fondy, které popisují situaci v České republice tak, aby odpovídala jejich vnímání a zadání pro financování. Svou roli pak hrají i LGBTQ+ aktivisté, kteří se snaží vystupovat jako zachránci, ačkoliv možnost brát si děti z DC už mají a využívají ji úplně minimálně (více v tomto článku). Moc bych si proto přál, aby se v ČR objevila debata o tom, jaké děti v dětských centrech vlastně máme a nepoužívaly se už dávno neexistující mýty a nepravdy. Třeba k tomu tento článek přispěje.

Přeji hezký den a veselou mysl!

Pozn. autora: Tento článek nemá za cíl nikterak vystupovat proti pěstounské či jiné náhradní rodinné péči, pěstounů si naopak hluboce vážím. Cílem článku je zkusit vysvětlit složitost celé problematiky široké veřejnosti bez předsudků a preference jedné či druhé péče.