Norský psychoteror pokračuje aneb proč neslyšící matce odebrali Norové dítě

Chodí mi řada dopisů od lidí, kteří se na mě obrací s žádostí o pomoc kvůli odebrání dětí v zahraničí. V tomto článku bych chtěl zmínit případ rodičů ze slovensko-norského manželství, kteří si mysleli, že jim Barnevernet pomůže.

Případ mě šokoval, ale nikoli překvapil svojí naprostou absurditou a nesmyslností důvodů odebrání, které přišlo jako blesk z čistého nebe bez jakéhokoli předchozího varování.   

Ještě před tím, než se dostaneme k samotnému průběhu této kauzy, je třeba zmínit jednu věc. Matka dítěte je neslyšící, což samo nemůže být důvodem k odebrání. Handicap nemusí sám o sobě dělat výchovu horší, zvláště když druhý z rodičů je zdravý a s výchovou měla pomáhat i matka otce, tedy babička dítěte.

V hledáčku už od narození

Věc se měla následovně. Začalo to tím, že po porodu malé Maxine nastaly drobné problémy, konkrétně dětská žloutenka. Potom, co je pustili z nemocnice, se vše zdálo v pořádku. Zanedlouho se ozvali ze sociálky, že dokážou pomoci. Rodiče na to přistoupili, což byla ale jejich osudová chyba. Začaly velmi pravidelné návštěvy dam z Barnevernetu, které pak vyústily v odebrání dítěte.

Poprvé matka psala svému partneru SMS, že dvě ženy z Barnevernetu přišly bez ohlášení. Matka musela vzbudit miminko, které mělo jen 10 dni. Jednou by to snad nevadilo. Mohli bychom říci, že sociální pracovnice si přišly zkontrolovat, zda je vše v pořádku a odešly. Na tom by ještě nemuselo být nic špatného. Jenže ještě téhož dne večer, když otec skončil v práci, zazvonil mu telefon ze sociálky. Neodbytné sociální pracovnice se ptaly se, proč jim jeho partnerka neotvírá? Neotevřela, protože je neslyšící, tak dvě paní čekaly, až přijde otec z práce cca o 23:00.

Následující den sobota totéž po obědě i v noci opět Barnevern dvakrát na návštěvě a tak i v dalších dnech. Pak usoudily, že noční návštěvy nejsou potřeba.  Ukazovaly se ale i nadále velmi často a nečekaně.  

Asi každý pochopí, že pravidelné návštěvy příjemné rozhodně nebyly, protože obracely běžný život rodičů vzhůru nohama, aniž by se zjistilo cokoli závažnějšího. Neznali dne ani hodiny, takže museli být vždy připraveni, že si je sociálka přijde zkontrolovat. To nejhorší ale mělo teprve přijít.  

Jak chtěl Barnevernet pomoci

 Předposlední týden na setkání v Barnevernetu přišly sociální pracovnice s myšlenkou „pomoci.“ Onou pomocí se mělo stát umístění do domova pro rodiny v Gjoviku, což je z Lillehammeru, kde rodiče žijí, asi jedna hodina cesty a asi hodina a půl do práce, kde měli být tři měsíce pozorováni kamerami za účasti zvláštního týmu, a žít s dalšími rodinami.  

Otec ještě zmiňuje, že samozřejmě pak až po odebrání jim „zabrblala“ šéfka Barnevernet třetí možnost, kterou mělo být vlastně už zmíněné COS. Šanci na kurz nedostali a vlastně nevědomě dostali vyděračsky na výběr bud Gjovik, anebo jim Maxine seberou. 

Sociální pracovnice zmínily také druhou možnost - návštěvy doma. Následovala 2,5hodinová debata o Gjoviku. Po pár hodinách dohadování rodiče řekli jasné ne Gjoviku. Otec řekl, že jeho máma dala výpověď v práci a má v úmyslu pomáhat.  Sara zopakovala ještě jednou, že jsou pro druhou variantu, což nakonec pochopili i v Barnevernu. Později téhož dne poslal SMS Barnevern, že by rádi natočili Saru s Maxine jak spolu vycházejí.

Problémem byl „minimální oční kontakt s dítětem“

Přišli tedy na Barnevern. Tlumočnice zde nebyla, pouze sociální pracovnice, rodiče a Maxine. Nejdřív matka, potom otec byli nahráni na desetiminutové video. Natáčení probíhalo v silně osvěcené místnosti kde malé Maxine běhala očka po světlech a pracovnice Barnevernu chodila s kamerou okolo rodičů. Otec měl dceru Maxine přebalit, vyměnit plenu a chovat se jako "doma."  Malinká měla mít během deseti minut minimální oční kontakt s rodiči.

Po natáčení pak čekali několik dní na zpětnou reakci sociálky. Za několik dní přišla od sociálky SMS, ve které stálo, že si přejí rodiče a Maxine na další schůzku v Barnevernu. Rodiče přišli s dcerkou jako vždy. Po příchodu ale vždy předtím šli ze vchodových dveří vpravo, ale tehdy vlevo. U dveří ale stáli dva policisté v civilu se jmenovkami a odznaky. Otci bylo v tu chvíli jasné, že je zle, což se také potvrdilo při setkání, kde jim dítě odebrali, a to bez jakéhokoli uspokojivého zdůvodnění. Policisté zmizeli s jejich dcerkou neznámo kam.

Potom bylo rodičům oznámeno, že Maxine bude v péči pěstounů. Rodiče prý nemají ani právo vědět, kde a u koho. Mohou si podat žádost na soud, ale dokud soudní řízení neskončí, Maxine neuvidí. Důvod odebrání byl prý nedostatečný oční kontakt na tom videu a dětství přítelkyně, které dost zničila její biologická matka a proto si myslí, že Sara jako matka Maxine může být pro dítě hrozbou. Zdaleka nejvážnějším důvodem k odebrání dcery Maxine bylo, že v Barnevernetu mají za to, že babička dítěte, případně rodiče by dcerku chtěli vyvést na Slovensko. Ano, takový byl ten nejvážnější důvod!

Na závěr snad můžu dodat jediné. Nad případy jako je tento zůstává normálnímu člověku rozum stát a ptá se, jak je něco takového vůbec možné? Nevrátili jsme se opravdu o 70 let zpátky do časů, kde právo a bezpráví vyhrávali? A to je i další důvod, proč dále bojovat za nápravu (nejen) norského sociálního systému.

Přeji hezký den a veselou mysl!