Ministryně Marksová by se měla omluvit nebo rezignovat!

„Já jsem měla možnost seznámit se s částí toho spisu, které jsou přeloženy, a jsou tam věci, které jsou v souladu s tím, co dnes řekla norská ambasáda," řekla ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Zcela zjevně při tom zapomněla na spoustu věcí, které zde hodlám zmínit, případně zopakovat, protože už byly řečeny mnohokrát. 

Třeba takovou „maličkost“, že obvinění ze sexuálního zneužívání nebylo potvrzeno, protože nic nenasvědčovalo tomu, že by k jakémukoli zneužívání mělo dojít.  Matka sice přiznala plácnutí, které je v Norsku zakázané, nicméně to nemohlo být podle tvrzení policie důvodem k odebrání. Dále je až podivuhodné, že ministryni nepřijde zvláštní, že oba bratři byli umístěni do odlišných rodin.

I kdyby se rodiče provinili vůči dětem takovým způsobem, že by odebrání mělo být oprávněné, neexistuje prakticky žádný důvod k tomu, aby byly kvůli tomu přetrhávány sourozenecké vazby. Snad kdyby jeden z bratrů týral druhého, ale tuto domněnku můžeme prakticky bez jakýchkoli pochybností vyloučit. Nikde a nikdy se norská strana neobtěžovala vysvětlit, proč žijí oba bratři v odlišných rodinách. Barnevernet tak naprosto odporným způsobem ničí nejen vztahy mezi rodiči a dětmi, ale i mezi samotnými sourozenci!

Naprosto nic neříkající prohlášení norské ambasády

Pojďme ale dále k samotnému prohlášení norské ambasády, jehož pravdivost naše paní ministryně tak vehementně hájí. Koneckonců, je vždycky lepší tvářit se, že je vše v pořádku a věc se mě netýká, že?  Ve zkratce lze říci zhruba následující:  Nejedná se o nic jiného než o směsici mlžení a vyložených nepravd. Eva Michaláková je zde obviňována z toho, že neříká vše a cosi nám zatajuje, nicméně nikde nebylo vysvětleno, co vlastně matka zamlčela tak důležitého, aby to cokoli změnilo na vnímání případu. Norsko prý neodebralo děti bez závažného důvodu. Jaký ten důvod byl, nám zůstalo zatajeno. A jsme zase tam, kde jsme byli. Na několika odstavcích se nedozvíme prakticky nic nového ani objevného.

Odvolávání se na údajné soukromí dětí, oblíbená to mantra norských úřadů, se v tomto případě rovná neschopnosti přiznat nedostatečný důvod k odebrání.  A také samozřejmě není pravdou, že děti žily celý život v Norsku. Starší syn pobýval dohromady zhruba rok v Česku. To jen tak pro okraj. Častá výtka, že celý příběh známe pouze z jedné strany, je tedy lichá. I druhá strana dostala možnost vyjádřit se a být vyslyšena, nicméně Norsko nevysvětlilo ze svého jednání absolutně nic. 

Eva Michaláková ani její právníci Dora Boková a Pavel Hasenkopf nikdy nic neskrývali. Od začátku jsem jí podrobil spoustě nepříjemných otázek, protože jsem chtěl dříve, než se do kauzy pustím, všechny rozsudky a dokumenty, abychom si je mohli pročíst. Jenže ani v rozsudku není nic přelomového a svědčí ve prospěch paní Michalákové. Zatímco Barnevernet se opírá o poměrně nedůvěryhodné výpovědi pěstounů, kteří od začátku chtějí děti adoptovat, Eva Michaláková má za sebou rozhodnutí norské policie, která potvrzuje její slova.

Hradba mlčení Barnevernu stále neprolomena

Pavel Hasenkopf, právník Evy Michalákové se nechal slyšet, že během úterní schůzky pětkrát zopakoval pracovníkům Barnevernu dvě naprosto zásadní otázky, týkající se této kauzy. První z nich zněla následovně: Jak má paní Michaláková změnit své chování, aby jí děti vrátili.? A druhá: Jaký je důvod, proč bratry rozdělili a dali je do různých pěstounských rodin? Podle jeho slov se při takových otázkách lidé z Barnevernu vztekali a odbíhali.  A nechtěli odpovědět, protože na tyto otázky nebyli připraveni. I zmíněná příhoda svědčí celkem jasně o tom, že je to právě norská sociálka, která má mnoho co vysvětlovat.

Slova paní ministryně svědčí o její naprosté ignoraci a lenosti zjistit si relevantní informace nejen o případu Evy Michalíkové, ale také o x dalších případech, v nichž postupoval Barnevernet, velmi jemně řečeno, nestandardně. Není-li ministryně, do jejichž kompetencí spadá i oblast rodiny, schopná zjistit si dostatek informací a na základě nich jednat ve prospěch občanů, na místě jsou pochybnosti o smyslu jejího vládního působení. Paní ministryně Marksová by proto měla své výroky dostatečně vysvětlit a omluvit se, nebo rezignovat na svůj post!