Činnost Rady OSN pro lidská práva je trapná fraška

Novými členy nechvalně známé Rady OSN pro lidská práva jsou (opět) Čína, Rusko nebo Kuba. Nejpikantnější jsou na tom argumenty, s nimiž vedly své volební kampaně. Takovou snůšku pokryteckých lží totiž jen tak někde neuvidíte.

Začátek tohoto roku přinesl i nové složení Rady OSN pro lidská práva (UNHRC), které se ze třetiny obměňuje každý rok. Jedná se o orgán budící pochybnosti o své smysluplnosti už od samého začátku své existence v roce 2006 a pokračuje tak bohužel ve šlépějích nechvalně proslulé Komise pro lidská práva OSN, kterou měla nahradit. Vedle zjevné zaujatosti vůči Izraeli a neochoty řešit jiné země o tom svědčí také skutečnost, že členem byly zvolené na následující tři roky mj. i Rusko, Čína a Kuba.  Samotné volbě jsem se věnoval už loni, nicméně za připomenutí stojí ještě některé další důležité skutečnosti.

Třeba, že zastoupení těchto třech zemí v UNHRC se stalo spíše pravidlem než výjimkou. Pokud jde o komunistickou Čínu, členem UNHRC byla už dříve v období 2006-9, 2010-12, 2014-16 a 2017-19. V Radě tedy Čína působí skoro nepřetržitě s výjimkou dvou krátkých přestávek let 2013 a 2020 byla zastoupená po celou dobu existence tohoto orgánu OSN.

Na vlas stejně je na tom další komunistický skanzen – Kuba, která má také zastoupení v Radě pro lidská práva taktéž téměř nepřetržitě s výjimkou let 2013 a 2020. Rusko si nevede o mnoho hůře. Zastoupeno bylo předtím ještě v letech 2006-9, 2010-12 a 2014-16.  V minulosti zasedaly v tomto orgánu i další země, které rozhodně nejsou žádným etalonem lidských práv, např. Saúdská Arábie či Pákistán, který byl do Rady pro lidská práva dokonce zvolen i nyní.

Nikoho asi nepřekvapí, že Čína, Kuba i Rusko se při kampani, v níž se ucházely o místo v tomto orgánu, nezdráhaly snížit k opravdu nehorázným lžím. S velmi podrobným soupisem lží přišla stránka UN Watch věnující se dlouhodobě selháním OSN. Ve zbytku tohoto článku se proto budu zabývat těmito nepravdami podrobněji.

Čína

Začněme největší Čínou. Čínská vláda ve své kampani tvrdila, že chrání svobodu projevu nebo právo lidí volit. Asi nikoho ale nepřekvapí, že je to úplně naopak. Tamní obyvatelé vůbec nemají možnost volit si své vedení ve svobodných a spravedlivých volbách a svoboda projevu zde neexistuje. Podle nevládní organizace Committee to Protect Journalists je Čína mezi deseti zeměmi s nejhorší cenzurou a už více než 20 let se pravidelně umisťuje mezi zeměmi nejvíce věznícími novináře. 

Dále jsou zde vězněni lidskoprávní aktivisté, a dokonce i obyčejní uživatelé sociální sítě WeChat za online aktivitu. Co jiného lze čekat od země, která se svým sledováním lidí na každém kroku za účelem přidělování sociálního kreditu stává naplněním těch nejčernějších předpovědí dystopické společnosti, před níž varoval např. George Orwell ve své knize 1984 a díky možnosti sledování ve virtuálním prostoru tyto předpovědi dokonce překonává? 

Dále se ČLR prezentovala tím, že zaručila nezávislost a nestrannost soudní moci a zlepšila systém odpovědnosti soudů. Přitom je to právě čínská komunistická strana, která ovládá soudnictví, jmenování soudců a v některých případech dokonce diktovala rozhodnutí soudu. Významní čínští představitelé se navíc netají svým odporem k nezávislé justici, kterou dávají doma velmi otevřeně najevo.

Otevřenost je opravdu šokující: Zhou Qiang, předseda čínského nejvyššího soudu, v roce 2017 dokonce napadl samotnou myšlenku nezávislosti soudů a nazval ji “falešným západním ideálem.” V roce 2019 dokonce sám čínský prezident Si Ťin-pching publikoval článek, kde prohlásil, že Čína by nikdy nenásledovala cestu západního konstitucionalismu, oddělení mocí a nezávislost soudů.

Pronásledování čínských aktivistů

V rámci OSN se také Čína měla podle svého vyjádření aktivně účastnit záležitostí spojených s lidskými právy, plní mezinárodní závazky lidských práv a rozsáhle spolupracovala v oblasti lidských práv na mezinárodní úrovni. I zde je samozřejmě pravda úplně někde jinde. Kritiku ze strany občanské společnosti na setkáních OSN Čína blokuje. Když prezident Si Ťin-pching přednesl projev v lednu 2017 v Ženevě, bylo nevládním organizacím bráněno v účasti na projevu.

O několik měsíců později byl vykázán ujgurský lidskoprávní aktivista Dolkun Isa ze setkání z hlavního sídla v New Yorku. V červnu 2018 vyjádřil tehdejší vysoký komisař pro lidská práva Zeid Hussein zděšení z pokračujícího úsilí Číny bránit nezávislým členům občanské společnosti od účasti v lidskoprávních aktivitách.  Zprávy generálního sekretáře OSN o represáliích pravidelně zahrnují případy čínských aktivistů vystavených pronásledování a zastrašování kvůli své snaze zapojit se do činnosti OSN.

Po vypuknutí pandemie covid-19 měly byly dle tvrzení čínské strany nejvyššími prioritami lidský život, zdraví, otevřené, transparentní a zodpovědné jednání a včasná aktualizace informací. Ve skutečnosti ale čínské autority počáteční výskyt neznámého onemocnění zatajovaly a trestaly ty, kteří na novou nemoc upozorňovali a snažili se tak zachránit životy. Jedním z takto pronásledovaných byl lékař a whistleblower Li Wenliang z Wuhanu, který byl za informování o nové nemoci pronásledovaný a sám se nakonec tragicky stal obětí koronaviru. Dále mařila Čína úsilí dalších zemí zastavit šíření nemoci opatřeními jako jsou restrikce cestování. 

Jako prioritu zmínila ČLR i rozvoj etnických menšin a minoritních oblastí spolu s respektem a ochranou menšinových práv. Takové tvrzení je opravdu „chucpe“ za situace, kdy čínské autority svévolně uvěznily více než jeden milion Uigurů, etnických Kazachů, Kyrgyzů a dalších skupin v koncentračních táborech, jejichž faktickým cílem je vymazání jejich náboženské a etnické identity. Trestní zákony využívá k ospravedlnění náboženského a národnostního pronásledování Čína také např. v Tibetu a obětí pronásledování jsou i místní křesťané. 

Kuba

Podivné argumenty využívala ve své kampani za zvolení do UNHCR také Kuba. Tato komunistická země prý zůstává oddaná šíření ohledů na spravedlivé historické nároky lidí z Jihu a zbytku světa v oblastech jako boj s rasismem, rasová diskriminace, xenofobie a s tím související netolerance. Přitom nejen v této věci by si Kuba měla zamést před vlastním prahem. Afrokubánci trpí rasovou diskriminací a stávají se terčem rasových urážek a bojovníci za práva této skupiny jsou pronásledováni. Agenti tajné služby vyhrožovali např. aktivistovi jménem Norberto Mesa Carbonel poté, co zveřejnil otevřený dopis vládě o strukturálním rasismu na Kubě.

V rámci politiky spolupráce s lidskoprávními orgány prý „ostrov svobody“ postupoval v souladu s požadavky na informace ze strany lidí pověřených Radou pro lidská práva. To je ale v přímém rozporu se skutečností, že Kuba lidskoprávním expertům UNHRC bránila ve vstupu, když zamítla jejich žádost o návštěvu ostrova.

Dále Kuba tvrdí, že je oddaná šíření demokracie zdůrazňováním uplatňování moci lidmi a participativní a demokratické povaze kubánského politického systému. Podle organizace Freedom House mapující stav svobody ve světě je Kuba autoritářským systémem s jednou stranou, která vylučuje veřejnost z jakékoli opravdové politické účasti. V říjnu 2019 zde byl uvězněn přední lidskoprávní aktivista a představitel opozice jménem Jose Daniel Ferrer. Stalo se tak na základě falešných obvinění. Vystavili ho brutálnímu mučení ve vězení, ze kterého byl propuštěný až po šesti měsících.

A to není zdaleka vše. Jedním z dalších slibů bylo pokračovat v prosazování iniciativ v životně důležitých oblastech jako právo na potravu či propagace kulturních práv jako nezbytný požadavek pro užívání všech lidských práv. Vtip je v tom, že kvůli nezvládnuté kubánské politice, mívají sami běžní Kubánci základních potravin nedostatek a nezávislé umění a kultura jsou zde cenzurovány.

Kuba chce chránit „dobré jméno“ UNHRC

Zřejmě nejbizarnější kubánský slib byl ten, který zde zmíním jako poslední: Bránit tomu, aby byla práce Rady pro lidská práva pošpiněná politickou manipulací, která zdiskreditovala předchozí Komisi pro lidská práva. Něco takového zní jako hodně nepovedený vtip od státu, který je sám zodpovědný za politickou manipulaci UNHRC a její naprostou diskreditaci, když sponzoroval rezoluce, které měly za cíl narušit smysl individuálních lidských práv a posílit diktatury.

Když mělo v roce 2013 přijít na povinné vyhodnocení situace na Kubě ze strany UNHRC, režim se dopustil masivního podvodu vytvořením 454 tzv. „front groups“, aby mohlo být oficiálně zaznamenáno 93 falešných prohlášení vychvalujících politiku a praktiky Havany. Kromě toho Kuba systematicky odmítá rezoluce na obranu obětí porušování lidských práv v Íránu, KLDR a Sýrii a také se postavila za hříšníky v oblasti lidských práv rezolucí zabraňující sankcionování těchto režimů.

Rusko

Ani eurasijská velmoc za Čínou a Kubou ve svých lžích bohužel nezaostávala. Rusko prý usilovalo o zajištění ochrany lidských práv a svobod na základě pravidel mezinárodního práva. Tvrdila to ta samá země, která pošlapala mezinárodní právo napadením Ukrajiny, pohlcením Krymu a systematickým bombardování civilistů, nemocnic a škol v Sýrii. Vyšetřovací komise OSN přímo obvinila Rusko z přímé účasti na válečných zločinech při bombardování civilních oblastí, která si vyžádala celkem 43 obětí a nejméně 109 zraněných.

V kampani se Moskva zavazovala i k zapojení organizací občanské společnosti k řešení mezinárodních problémů.  Nevládní organizace mají ale v Rusku velmi těžký život. Podle zprávy Freedom House vláda v roce 2019 prohlásila 74 domácích skupin a 19 zahraničních nevládních organizací za “zahraniční agenty” a “nežádoucí organizace“ a umožnila potlačení jejich aktivit. 

A konečně, ruská strana také prohlašovala, že věnuje značnou pozornost spolupráci se systémem zvláštních procedur UNHCR. Podobně jako Kuba však zamítlo přístup expertům na lidská práva, kteří měli v úmyslu navštívit zemi, aby mohli vydat zprávu o tamní situaci. Rusko také dalo 50 000 dolarů na financování práce zdiskreditovaného experta OSN, který popsal Rusko jako oběť porušování lidských práv kvůli sankcím uvaleným západními demokraciemi.

Drzost a nestoudnost

Drzost a nestoudnost, s jakou dokázaly všechny tři země lhát, byla opravdu donebevolající. Lidskoprávní orgán, v němž mohou zasedat i země, které samy lidská práva naprosto flagrantním způsobem porušují a navíc neříkají pravdu, je dlouhodobě naprostým výsměchem všem lidem, kteří to s lidskými právy myslí skutečně vážně.

UNHRC je tak už od počátku své existence naprosto zbytečným orgánem, který dělá z boje za zlepšení stavu lidských práv ve světě trapnou frašku podobně jako tomu bylo u Komise pro lidská práva. I zde proto musím na závěr zopakovat, co už jsem psal dříve: Evropské státy by měly následovat USA a Radu OSN pro lidská práva opustit!

Přeji hezký den a veselou mysl!