Pjér la Šé´z: Archetypy českomoravské kotliny. Švejk v nás kraluje

Pln dojmů a sytosti z přednášky psychologa Pjéra la Šé´ze v Divadle Pod čarou se pokusím na papír přenést zlomek prožitku – jak někteří psychologové označují tzv. AHA efektu - poznání. 

Známe to všichni, kdy nám určité věci do sebe zapadají jako ozubená kola, a my zjišťujeme, jak se věci mají. Přednáška na téma Archetypy českomoravské kotliny byla tímto protkána doslova skrz naskrz.

Pjér la Šé´z v úvodu zmínil, že byl mile překvapen, když název tématu nikde, kde o něm mluvil, nevyvolal nacionalistické tendence, což si vysvětluje dvěma způsoby: nacionalisté neví, o čem bude řeč, a téma je tedy nepřitahuje, a pak také, že v Čechách jich ve skutečnosti není tolik, byť jsou někdy docela dost slyšet. Navíc v našem prostředí oproti našim západním sousedům nikdy nacionalismus nebyl naštěstí tak zásadním proudem. 

Důležité je při přemýšlení o nás, tedy Češích, vracet se k našim kořenům – Keltům a Praslovanům. Čech původně totiž dle Pjéra znamenal duchovní stav, určitý stupeň duchovního zasvěcení. Navíc my Češi máme každý v sobě jakousi genetickou sloučeninu či mix etnik de facto minimálně z celé Evropy, který při každém válečném konfliktu doplňovali příslušníci všech armád. „Co nás tedy jako národ spojuje?“ Padla řečnická otázka. V české kotlině panuje podle astrologie znamení lva a současně archetyp krále. U nás Čechů je však všudypřítomný tzv. ritualizovaný nářek – „nic nefunguje, všichni jsou pitomci, hlavně ti hodně vysoko“ a proto je třeba nad tím zahořekovat. „Kde je tedy to království a král?“ – „Asi bychom mohli být pojmenováni jako královské bytosti bez království,“ tvrdil psycholog. Podle něj poslední manifestace královského archetypu u nás byla doba Karla IV., kdy archetyp krále byl totožný s korunovaným králem – spojoval a uspořádával prostor. Bohužel vše poté byla už doba (ne)řádu, kdy si náš národ procházel stále horšími a horšími lekcemi: Husitství, Bílá Hora, Habsburkové, Fašismus, Komunismus. Přesto se archetyp krále jaksi transformoval do české povahy. Češi měli vždy schopnost rozpoznat autoritu, nebo spíš to, zda autorita tzv. žije v pravdě. K tomu vždy Čechům napomáhal způsob duševní hygieny, kdy si rozvinuli archetyp šaška. Šašek neodmyslitelně patřil k archetypu krále, byl jeho součástí. Šašek si mohl dovolit říci to, co panovník nikoliv. Nutně se pak vynořila archetypová postava Švejka z pera Jaroslava Haška. Švejk totiž umí a dokáže mistrně demaskovat nesmyslný systém a jeho manipulace. Podle Pjéra je často vysmívaná a „intelektuály“ pejorativně nahlížená postava Švejka, naopak zosobněním odvahy a schopnosti neuhnout nikdy, a to především před blbostí, před kterou nakonec každý někdy uhne.

Vedle barvitého vylíčení zdrojů české povahy či nátury, „českého genetického mixu“ minimálně z celé Evropy a našeho bohatého jazyka i ryzího českého archetypu Švejka, kde jsou české povahové rysy obsaženy snad v nejhustější koncentraci, podobně jako v jeho decentnější variaci Járovi Cimrmanovi, se hutný myšlenkový gejzír Pjéra la Šé´ze ubíral ke změnám, kterými si všichni procházíme – často systému navzdory. Ne náhodou nazval Pjér svou právě rozpracovanou knihu Zmrdtvýchvstání, v níž se zabývá mimo jiné tou hrstkou lidí, kteří „vlastní“ dnes jaksi celý svět a bez obalu je trefně nazývá Zmrdy či mírněji „majiteli planety“. To jsou ti, kteří pouze hromadí svůj nezměrný majetek, a čím jsou movitější, tím méně ochotně se o něj dělí s ostatními. Oč méně se Zmrdi dělí, o to více však s velkou chutí řídí a kontrolují. Miliardář či multimilionář je na tom podle Pjéra však podobně uboze jako bezdomovec. S tím rozdílem, že miliardář je pro sebe přehnaně aktivní, kdežto bezdomovec přehnaně pasivní. Nesrovnatelně početnější partu, které navíc stále přibývá, oproti Zmrdům, však tvoří ti, které nazývá „samostatní specialisté“ – tedy lidé, kteří si vystačí s umem svých rukou a vlastním selským rozumem. Nepotřebují nesmyslně hromadit mamon a moc, ale spíše se rozdělí a prostor sdílí, než by ho brali druhým.

Večer v Podčáře byl ale především o sdílení, nejen toho, co se odehrávalo v prostoru divadla, ale především všeho vyřčeného. O tom, kdo jsme, co můžeme být a kam směřujeme a jaké změny se dějí ve světě, jichž jsme, ať chceme nebo ne, součástí. Pjér la Šé´z je mistr hutných myšlenek, které vás donutí přemýšlet často jinak, než jste byli doposud zvyklí, dívat se na věci z jiných úhlů, ale hlavně dokáže zažehnout vyprahlá srdce po poznání podstaty. Navzdory všem snahám systému, politickému či komečnímu establishmentu, církvím či jiným mocenským strukturám, neboť srdce nelze spoutat, podplatit či zastrašit. Srdce jsou ze své podstaty svobodná a hladová po poznání skutečnosti.