Má drahá polovička Jiřinka je zahradnicí každým coulem. Jelikož vlastní zahrádku nemaje, kde by se více rozmáchla a seberealizovala, musí si vystačit s naším bytem a balkonem.
To, že se záhy naše 3+1 promění v botanickou zahradu, s tím jsem jaksi počítal. Že náš balkon se stane patrně nejrozkvetlejším místem našeho pidisídliště rovněž, ale že se nám příroda vrátí s plnou parádou až téměř do bytu, tak s tím jsem úplně nepočítal a lehce nás to zaskočilo oba. Jiřinku ovšem krapet víc.
Ve vydrolené škvíře mezi jednotlivými panely našeho domovního bloku se totiž začalo ozývat pískání a švitoření.
„Asi se k nám nestěhovaly Jiřičky!“ těšila se z ptáčků má drahá polovička.
„To nebudou Jiřičky…,“ kontroval jsem. „Takhle Jiřičky podle mého nepiští,“ hrál jsem si na znalce.
„A co tedy?“
„Nu podívej se sama,“ lákal jsem Jířu k balkonu.
V tu chvíli se ze škvíry střemhlav dolů řítil jeden netopýr za druhým. „To snad ne…!“ lapala po dechu Jířa. Sledujeme další vyletující „batmany“ a v očích Jíři se objevuje stále větší zděšení. Letka batmaní kolonie čítá minimálně třicet kusů.
„Jak budu na balkoně zalévat?“ ptá se s obavami.
„Jednoduše, v době, kdy nebude mít netopýří letka prolet.“
„To ne, musíš s tím něco udělat. Já s netopýry bydlet nebudu,“ začala téměř natahovat Jířa.
„Vždyť jsou v klidu, nic nedělají. Navíc jsou chránění, pokud vím…,“ utěšuju Jířu.
„Tak někam zavolej, ať si je odchytí,“ uzavřela diskuzi Jířa.
Tak volám kamarádce Zdence, znalkyni přírody a zapálené ekoložce. Po krátkém vylíčení naší situace se jen směje a tvrdí, že jsme se stali součástí pěkného ekosystému.
„To jsou krásná zvířátka, já mám netopýry moc ráda. To, že prý roznáší nemoci a motají se lidem do vlasů, jsou jen pověry,“ rozplývá se.
„Obávám se ale, že tohle Jířu neuspokojí,“ říkám jí.
„To víš, netopýři jsou chránění, zbavit se jich nemůžete, za to je snad až milionová pokuta!“ varuje nás Zdenka.
„To by mě přece ani ve snu nenapadlo jim něco provádět,“ říkám.
„Ale třeba to je jen jejich letní zastávka. Některé kolonie se takhle stěhují. Po létě budou pryč,“ uklidňuje mě Zdenka.
„Napadlo mě zavolat do Makova, na záchranou stanici živočichů nebo panu Šatrovi na životní prostředí, zda by nám poradili co s batmaní kolonií,“ říkám s nadějí.
„To asi spíš do toho Makova, pan Šatra je spíš přes odpady. Nebo počkej, pošlu ti číslo na jednoho známého netopýrologa,“ doporučuje nový kontakt Zdenka.
Volám tedy panu Makoňovi do záchranné stanice.
„To je fajn, že tam máte netopýry,“ rozplývá se záchranář stejně jako Zdenka.
„Fajn to sice je, ale přítelkyně z toho tak nadšená už není,“ říkám.
„Teď s tím dělat podle mého nic nemůžete, protože tam budou mít určitě mladý. Ale bude to s velkou pravděpodobností jejich letní zastávka a na podzim odletí, pak tu škvíru teprve, a nejspíš s povolením, můžete zadělat. Dřív ne. Zkuste přítelkyni vysvětlit, že se nemá čeho bát, netopýr ještě nikdy nikomu neublížil. A když to řeknu blbě, budete je muset „strpět“ než odletí,“ dodává pragmaticky.
No bydlet tu skutečný superhrdina Batman, který se převlékal do netopýřího kostýmu, neb měl z dětství panickou hrůzu z netopýrů, tak to asi nedá. My to ale dát musíme a na roztomilé malé okřídlené „myšky“ si holt zvykneme a třeba se i skamarádíme. Jak by řekl někdejší premiér Jiří Paroubek: „Kdo z vás to má?“ Mít vedle bytu Batmany!
