Nad Rijekou ticho, pod nohama 115 kilometrů

jedním krásným úsekem dálkové trasy Via Adriatica z lázeňské Opatije do turisty oplývající Crikvenice. Přes dlouhé kopce, skalnaté vrcholky, suché stepi a pastviny s divokými koňmi a výhledy na Rijecký záliv.

Autobusový survival

Je poslední srpnové úterý odpoledne. Budovy kolem pražského autobusového nádraží Florenc se pomalu halí do oranžového závoje zapadajícího slunce. Spolu s ostatními cestujícími čekám, až se otevřou dveře dvoupatrového autobusu, který nás přes noc odveze do Chorvatska.

Zítra ráno mě v Zadaru čekají rodiče a plán je jednoduchý: nejdřív si společně užijeme krátkou dovolenou, pak se přesunu do Opatije a napojím se na dálkový trek Via Adriatica a půjdu 115 km v horách nad jadranským pobřežím. Nakonec mě čeká pár dní zaslouženého odpočinku u moře v Crikvenici. Slunce, vitamin D a načerpání sil na podzim.

Jedna z originálních značek dálkového treku

Předávám batoh jednomu ze starších řidičů a těším se, až najdu svoje sólo sedadlo. Cestuji sám a v horním patře autobusu jsou sedačky rozvržené tak, že na levé straně jsou jednotlivá místa – ideální pro introverty a snílky jako já. Mám to štěstí, že sedím hned ve druhé řadě, takže mám skoro výhled jako řidič. Skvělé místo.

V nabídce jsou teplé i studené nápoje, leták slibuje i prémiovou kávu z profesionálního kávovaru zdarma. Uvidíme. Prohlížím si palubní zábavní portál, ale jako vždy mi nejde to, co si zrovna chci pustit – online TV a internet nefungují. No nic, smiřuji se s realitou.

Uvelebím se, sedačka mi bude za pár hodin sloužit i jako polopostel. Vytahuji útlou knížku, kterou jsem si náhodně vzal od rodičů. Slavný hororový příběh Daphne du Maurier Hospoda Jamajka. Zní to slibně. Nořím se do ponurého světa …

Je 16:30. Autobus se právě rozjíždí a já, pohlcen knihou, obracím třetí stránku – když v tom zazní dětský řev. Neuvěřitelný. Asi pětiletá blonďatá holčička ukrajinských rodičů dostává panický záchvat. Křičí na všechny strany a rodiče se ji snaží marně uklidnit. Dvoupatrový autobus pomalu opouští nádraží a holčička je čím dál hlučnější. Mlátí rukama do opěradla a nožičkama kope kolem sebe jako malý Chuck Norris. Její pláč zaplní celý autobus, až to někdo vzadu nevydrží a zařve: „Tak tímhle autobusem jedu naposledy!“

Ale ona se tím nedá odradit. Pokračuje s ještě větší vervou. Knížku zavírám a v hlavě mi zní jediná věta: „Ty vole, jestli tohle bude celou cestu, tak se z toho poseru.“ Společnost slibovala nevídané pohodlí. A to taky mám, nebýt toho řevu.

A pak… moment. Ticho. Opravdu ticho. Opravdu?

Ano, je TICHO.

Holčička sedí klidně tátovi na klíně, po hystérii ani stopy. Nevím, jak to rodiče dokázali, ale díkybohu za to. Zbytek cesty je kupodivu v pohodě.

Řidiči nás mezitím informují, že pokud to není nezbytné, nemáme používat WC (nádrž s vodou má omezenou kapacitu), a že prémiová káva nebude – kávovar je porouchaný. Takže: WC ne, káva ne, internet ne. Ale mám papírovou knihu a to je nakonec vlastně moje výhra.

WC v Zadaru je zadara, ale …

První zastávku máme v Brně, kde si odskočím na první malou, druhá je v Bratislavě – druhá malá. Třetí zastávka je za maďarskými hranicemi, kde si dávám třetí malou. A pak už mě čeká konečná – Zadar.

Přijíždíme krátce před šestou ranní. Vystupuji na šeřícím se, mírně ošuntělém a téměř opuštěném autobusovém nádraží. Usedám na dřevěnou lavičku ve tvaru hvězdy a pouštím se do housky, kterou jsem si připravil ještě doma. Rozhlížím se. Vpravo zahlédnu nápis WC. Skvělé! Jdu konečně na velkou. Těším se na tu velkou úlevu.

Procházím brankou s cedulkou „Public toilets for free“. Paráda – i přesto jsem byl připravený něco přispět. Sestupuji po schodech do bíle vykachlíkovaného podzemí. A tam hned chápu, proč je tohle všechno zadarmo.

Rijecký záliv a hory, které na mě už čekají

Kachličky pomalované od různě velkých pánských a dámských přirození po čmáranice, které by nerozluštil ani vědec z oblasti kryptografie. Umyvadla zašlá, kohoutky z poloviny ukradené. Z deseti funguje voda jen u jednoho. Kabinky špinavé, podlaha zasraná, výkaly rozmazané po stěnách. Mísy plné. Hledám tu „nejméně odpornou“, a když konečně jednu takovou najdu, nejdřív spláchnu, co tam nechal přede mnou neznámý umělec. Nehodlám přidávat vlastní dílo k jeho.

Po hodinách strávených v jedné poloze v autobuse je moje tělo připravené na pořádný výbuch. Následuje kanonáda, kterou by ocenil i polní velitel. Ale konečně úleva. Jsem vděčný, že jsem tu sám – mohu si dovolit svobodu, jakou poskytuje jen toto hrozné veřejné WC.

Spláchnu (ano, to jediné funguje!), mýdlo ani toaleťák nečekám – ještě že mám vlhčené ubrousky. Lehký jako pírko, ale se smíšenými pocity, opouštím tohle místo s nadějí, že jsem si s sebou neodnesl nějaký bakteriální suvenýr.

Venku se pomalu rozednívá. Do srazu s rodiči zbývají dvě hodiny. Vydávám se na ranní procházku k moři. V pekárně si kupuji velký čokoládový croissant a mířím k Mořským varhanům a Pozdravu slunci – dvěma zadarským turistickým ikonám.

S prvními paprsky si sedám na nábřeží, zakusuji se do croissantu a sleduji, jak se den probouzí. Okolo mě proběhne pár sportovců a pár ranních ptáčat jen tiše hledí na vlnící se moře. Je to klidné, meditační ráno. Procházím ještě místní Forum Romanum a úzké uličky starého města – a pak se pomalu vracím zpět na nádraží.

Olivový olej, babička a Paški sir

Krátce před devátou se znovu ocitám na zadarském nádraží, kde mě vyzvedávají rodiče. Společně vyrážíme na pár dní dovolené. Míříme do oblasti Karinsko more. Cestou kupujeme několik lahví olivového oleje, čerstvé nektarinky a místní borovicový med.

Zastavujeme u jednoho rodinného domu, kde pod velkým slunečníkem stojí stolek s podlouhlými lahvemi oleje. Voláme: „Halóóóó!“ Dlouho se nic neděje, ale nakonec se objeví stará paní. Spěchá k nám a s omluvou vysvětluje, že „mladí“ odjeli a že to dnes bere za ně. Nevadí – bereme šest lahví a platíme větší bankovkou.

Jenže když se babička otáčí, aby nám donesla drobné, zakopne o velký kámen, který drží slunečný a její tělo padá na prašnou zem. Vyděšeně přibíháme na pomoc. Má odřený loket, na kterém se objevuje pár kapek krve. Zmateně spěchá domů pro peníze, zatímco si druhou rukou tiskne poraněné místo. Když nám vrátí drobné, popřejeme jí brzké uzdravení a rozloučíme se.

Od té doby, kdykoliv držím v ruce olivový olej z této cesty, vybaví se mi tento moment. Snad je babička v pořádku.

Po třech dnech v lážo-plážo rytmu pokračujeme na ostrov Pag, kde kupujeme slavný Paški sir. Zastavujeme se v městečku Metajna, kde rodiče kdysi trávili dovolenou s vnoučaty. Dáváme si v místní restauraci talíř plný čerstvých ryb – a je to naprostá paráda.

Tady je to jako ve Varech

V Novalji se loučím s rodiči – další den mě čeká přesun do Rijeky a pak do Opatije, odkud konečně vyrazím do hor. Na dnešní noc mám rezervovaný pokoj v penzionu s pavlačí. Majitelku nezastihnu, ale na dveřích recepce najdu papírek s mým jménem a číslem pokoje. Jasné instrukce. Jdu do pokoje č. 2.

Po nezbytné sprše se vydávám na obhlídku města. Procházím hlavní promenádou a musím uznat, že Novalja celkem žije – spousta mladých, večer z restaurací zní rytmická hudba a skupinky mládeže popíjejí drinky. Já mířím rovnou do postele – plánuju brzké vstávání a ranní koupání. Tentokrát bude večer tedy bez drinku.

V devět ráno vyrážíme katamaránem do Rijeky, kde přistáváme před polednem. Z přístavu se pěšky vydávám do 15 kilometrů vzdálené Opatije. Je vedro jako blázen. Po téměř třech hodinách se ocitám před starším obytným domem, kde mám zajištěné další dvě noci. Majitel mi ukazuje vybavení, předává klíče – a mizí.

Katamaránem z Novalje do Rijeky

Chci zamknout. Ale klíč se v zámku ani nehne. Zkouším to různě – nic. Dveře zůstávají odemčené. No co, nechám to být a vlezu rovnou do sprchy. Jsem zpocený jako myš.

Voňavý a svěží si začínám užívat svůj originální miniapartmán: jedna postel, malá kuchyňka, koupelna. A pak přijde překvapení – v lednici je vychlazená cola, dvě lahve vody a na kuchyňské lince značkový kávovar s miskou kapslí. Zrovna teď mám chuť na dobré espresso!

V Hotelu Amália bydlel kdysi T.G. Masaryk

Za pár sekund držím šálek s bohatou cremou a sedám si na terasu ke kulatému stolku s výhledem na moře. Je to nádhera. Jen ty dveře kdyby šly zamknout. Ale co – Opatija je nejen krásná, ale i bezpečná.

Město má mimochodem silnou českou stopu. Býval tu československý penzionát s českým personálem – dnes rekonstruovaný hotel Astoria. Ve vile Amália přebýval T. G. Masaryk a vilu tu měl i houslista Jan Kubelík. Díky krásným vilám a klidné atmosféře mi Opatija připomíná Karlovy Vary. Chorvatské lázně u moře.

Bývalý československý penzionát

Ranní koupel s nebeským dohledem

Druhý den vstávám brzy, ještě před východem slunce. Seběhnu pár schodů k moři a bez váhání skáču nahý do vody. Nikde nikdo. Jen občas proběhne nějaký sportovec nebo důchodce venčí psa. Užívám si volnost, klid a to, že mě neomezují ani plavky.

Ve vodě se jen tak pohupuju, dívám se na noblesní vily na pobřeží – jedna honosnější než druhá. A pak začne velká show: slunce vychází právě u Rijeky, paprsky se odrážejí od mořské hladiny a zalévají pobřeží v Opatiji zlatým světlem. Pomalu si plavu ve vodě a dívám se na to divadlo. Je to nádhera. Ráno jak z pohádky.

Když slunce vystoupá nad hladinu, mířím ke břehu. Betonové molo, žebřík. Rychlá kontrola situace – vzduch čistý, nikdo na dohled. Vynořuju se z vody a právě v ten moment…

Z uličky vedoucí kolmo k pobřeží se vynoří dvě postavičky jak z italské komedie. Jsou to jeptišky! Přišly si vyfotit východ slunce. Jedna korpulentní, druhá jako třasořitka. Černé hábity jim vlají ve větru, působí jako duchovní paparazzi.

Znovu mizím zpátky do vody. Plavu sem a tam, modlím se za jejich rychlý odchod. Když si konečně udělají pár snímků a zmizí ve své uličce, s úlevou se mírně zcrvklý vyškrábu na molo. Dávám si rychlou sprchu a šlapu zpět do apartmánu. Asi stopadesát schodů – srdce tluče, ale mysl zpívá.

Připravuju si královskou snídani a pak hurá zpět k moři. Tentokrát už samozřejmě v plavkách, jako ukázkový turista.

Královská snídaně na terase miniapartmánu

Z nuly do kopců: první den na Via Adriatica

Další den vstávám opět brzy – chci si znovu užít východ slunce z hladiny moře. Tentokrát bez jeptišek. Po ranním osvěžení a vydatné snídani s posledním espressem v ruce se loučím s apartmánem, který jsem za celou dobu nepřestal nechávat odemčený. Je čas konečně vyrazit na svou část dálkové trasy Via Adriatica.

Přede mnou je 115 kilometrů horské stezky a téměř 4 000 metrů převýšení. Je nádherné, slunečné ráno. V Opatiji si ještě kupuju dvě velké PET lahve, naplňuji hydrovak a přidávám i dvě menší flašky. Počítám s tím, že v horách bude vody málo.

První den mě čeká přesun z nuly – od hladiny moře – do hor nad vesnicí Ružići, kde plánuju přespat. S každým krokem se zvedá nejen nadmořská výška, ale i teplota. Batoh váží kolem 17 kg. Není to jednoduché.

Trasa vede většinou lesem, jen občas vyjdu na otevřený úsek nebo asfalt. Prvních pár kilometrů je pořádně strmých. Často zastavuju, pot ze mě lije a začínám si říkat, jestli jsem to s tou váhou trochu nepřehnal. Šest litrů vody? Možná bláznovství. Ale žízeň neodpouští.

Potoky? Žádné. Koryta vyschlá. V Ružići procházím vesnicí a mířím k lesu. Kousek od trasy nacházím pěkné místo pro nocleh. Stavím stan, rozbaluju spacák a otevírám plechovku tuňáka – moje první večeře na trailu.

S dnešním výkonem jsem spokojený. Před spaním ještě koukám do mapy – musím najít vodu. A hele! Ve vesnici Breza je u hřbitova veřejný kohoutek s pitnou vodou. Perfektní. Zítra ráno zamířím rovnou tam.

Cestou necestou po Via Adriatica

Studená voda a medvídci na cestu

Ráno vstávám kolem šesté. Snídaně, sbalit stan a hurá směr hřbitov – kvůli vodě, samozřejmě. Kohoutek u brány opravdu existuje. Pod ním kovové, zdobené umyvadlo. Otáčím a začne proudit příjemně studená voda. Úleva! Umyju si obličej, osvěžím se a doplňuju všechny láhve i hydrovak.

Čerstvý a s dobrou náladou pokračuju lesní cestou dál. Asi po půl kilometru míjím ruiny kamenné celnice – tady kdysi vedla hranice mezi Rakousko-Uherskem a Italským královstvím.

Za chvíli dorazím do malé vesničky Studena. U zahrádky vidím starou paní, jak okopává záhon. Zkouším své cestovatelské esperanto a ptám se: „Molim, gdě tu magazin?“ Trochu rusko-chorvatské kombinace, ale chápe. Ukazuje, ať jdu dál po hlavní.

Vychlazený rádler byl dobrou volbou v parném dni

U silnice vidím ceduli – hurá, obchod! Ale ouha – je to jen malá pekárna a vitrína je skoro prázdná. Sympatická mladá prodavačka mi ochotně popisuje náplně dvou posledních koblih. Já ale nemám chuť na sladké pečivo. Omluvím se a odcházím.

Naštěstí mi poradí, kde najdu potraviny. Po několika minutách dorazím do malého obchůdku. Tady je prodavačka pravý opak té z pekárny – zamračená a nevrlá. Ale obchod je zásobený výborně.

Kupuju si dva radlery a balení gumových medvídků. Mám na ně obrovskou chuť. Venku sedám do stínu pod košaté stromy, vychutnávám pivo i medvídky a chvíli se mi vůbec nechce dál. Ale přece jen – cesta volá.

Tohle byla poslední vesnice na delší dobu. Přede mnou už jen kopce, lesy a stepi.

Dva vrcholy, jedna rolnička a žádní lidi

Přichází první varování – u vjezdu do lesa potkávám ochranáře, který mě upozorňuje, že se tu potulují dva medvědi. Radí mi, abych hlavně nebyl potichu. Zpívej, pískej, nebo si třeba dej rolničku, říká. Děkuju a vyndávám svou trekovou rolničku – zvoní při každém mém kroku a tak doufám, že medvědy odradí víc než můj zpěv.

Dnešní plán: výstup na dva vrcholy – Vojak (916 m n. m.) a Obruč (1 376 m). Nocleh plánuju u turistické chaty Hahlić.

Cesta je příjemná, vede převážně lesem. Ale začínám cítit ramena – popruhy batohu se mi zařezávají do kůže. Mám drobnou, málo svalnatou postavu, a tak batoh s každým krokem víc a víc tlačí do ramen. Často ho sundávám a odpočívám. Ale nevadí – trasu jsem si naplánoval pohodově, na šest dní, abych si mohl dopřát klid, kdykoliv budu chtít.

Na vrcholu Obruče sám a šťastný

Před vrcholem Vojak narazím na studnu s pitnou vodou. Původně jsem si o ní nedělal iluze – na starších fotkách byla zachycená i s mršinou zvířete. Ale teď je čistá. Voda je příjemně chladná. Osvěžuji se, doplňuji zásoby.

Cesta vede kolem zbytků starých římských zdí – připomínka, že i tady kdysi procházely dávné cesty. Postupně stoupám výš, krajina se mění. Čím blíž jsem k vrcholu Obruč (1 376 m), tím sušší a vyprahlejší je okolí.

Vrchol Obruć

Konečně dosahuji vrcholu. Slunce pomalu zapadá a já se rozhlížím – nikde nikdo. Jen ticho, výhledy a já. Uvědomuju si, že za celý den jsem nepotkal jediného turistu s batohem. V tuhle dobu tu asi moc lidí dálkovou Via Adriaticu nechodí. A mně to vůbec nevadí. Právě naopak.

Musím ale spěchat. Zapadající slunce mi dává jasný signál: najdi místo na noc. Sestupuji směrem k turistické chatě Hahlić, kde chci dnes přespat.

Cesta dolů není jednoduchá. Velké kameny, mezi nimi trhliny a díry – s těžkým batohem je potřeba maximální opatrnosti. Stačí jedna chyba a může být zle. Svižným, ale rozumným tempem kličkuju mezi balvany. Cesta se postupně zužuje na úzkou pěšinu plnou koňských hromádek.

Když konečně dorazím k zavřené chatě Hahlić, slunce se právě loučí s krajinou. Rychle stavím stan. Večeřím s výhledem na v dáli osvětlenou Rijeku – zářící město pod nohama.

Brzy únavou usínám. Dnešní den byl náročný, ale krásný.

Krásné stepi a pastviny

Třetí den treku: padám, kloužu, nadávám

Ráno balím svých pár fidlátek, snídám u stolu před chatou a vyrážím dál přes stepní kopce. Dnes mě čeká asi 20 km – kratší trasa, ale s několika hezkými vrcholy.

Nejprve odbočuji mimo trasu pro vodu. Na mapě je značený rezervoár. Potkávám stádo divokých koní. Jeden z nich – černý, mohutný s hustou hřívou – stojí přímo u pěšiny a hypnotizuje mě pohledem. Vypadá jako místní kápo. Ostatní koně ho pozorují a čekají co se mnou bude. Respektuju ho, neprovokuju, jdu dál. Ten vražedný pohled si ale pamatuju dodnes. Nevěděl jsem, že i koně mohou vzbuzovat svým pohledem tak silné negativní emoce.

Zanedlouho dorazím k rezervoáru – a hned pochopím, že voda nebude. U studny je uvázaný velký bernardýn, který na mě hlasitě štěká. Nikde nikdo není, jen krávy a ten zatracený pes. Otáčím se. Vodu tentokrát nechám krávám a psovi. Mám dost zásob, přežiju.

Po pár kilometrech přicházím do opuštěného lyžařského areálu Radeševo. Všude mrtvo, jen dvě auta na parkovišti. Jediná otevřená horská chata se jmenuje Sušak, před ní sedí ochranáři parku a popíjejí pivo. Uvnitř mě obsluhuje mladá žena za pultem s nepříjemným výrazem a chováním ve stylu „co tady sakra chceš?“. Kupuju džusy a vodu – jiné než v malé skleněné láhvi nemají. Zaplatím, poděkuju a jdu si je vypít na terasu.

Počasí se kazí – obloha se zatahuje, přichází hřmění. Rychle dopíjím a vyrážím. Začíná pršet.

Chci zkontrolovat směr na mobilu a vtom – žuch! Ležím. Špatný krok, těžký batoh a padám bokem na kamenitou zem. Odřený loket, naražený bok, mobil přežil. Chvíli se sbírám, rozhlížím se – nikde nikdo. Směju se sám sobě. Na rovině, kde se cítíš nejbezpečněji, prostě tělo vypne senzory a šup – spadneš jako pytel brambor.

Krásné výhledy jsou na této trase vždy zasloužené.

Marně doufám, že to byl jediný pád dne.

Bouřka zesiluje, déšť přechází v liják. V nepromokavé bundě stoupám k vrcholu Snježnik (1 505 m). Cestou potkám jediného turistu – do půl těla, celý promočený, ale s úsměvem. Krátce se pozdravíme a pokračujeme opačnými směry.

Vrchol je zahalen v mlze, výhled téměř žádný. Přes skály sestupuju ke zřícenině staré horské chaty. Místo je krásné – zbytky chaty stojí přímo na skále. Dostat se k nim je ale výzva. Strmá pěšina, kluzké kameny, krátký úsek s řetězy. Hůlky odhazuju, pak i batoh. Dolézám pomalu dolů.

Když se vydám dál, opět kontroluju mapu – a opět pád. No super. Naštěstí jen uklouznutí, žádné zranění.

Blížím se k chatě Kuća Lazac, kde chci přenocovat. Po dešti a bez lidí má místo až mystickou atmosféru. Jenže přichází akutní problém: tělo říká, že teď – a hned.

Sundávám batoh, sbíhám do blízkého lesa. Najdu spadlý kmen a dostanu geniální nápad – sednu si přes něj a vystrčím zadek ven. Teoreticky dokonalé. Prakticky – kloužu, přepadávám a hlavou směřuju přesně tam, kam nemám. Naštěstí zázrakem všechno udržím uvnitř.

Druhý pokus – dřep, stabilizace, povolení svěrače. Plynulé vyklouznutí 3-denního obsahu mých střev mě překvapil. Na právě vypadlou hromadu bylo radost pohledět. Místo čisté, nikdo kolem. Pocit vítězství.

S úsměvem se vracím k chatě. Rozdělávám si stan u přístřešku. Večeřím makrelu, vařím čaj a koukám směrem ke Snježniku, jehož vrchol teď kouzelně vystupuje z mlhy.

Doufám, že sem nikdo nepřijede a nevyhodí mě. Tři pády a z toho jeden divadelní výkon v lese mi bohatě stačí. S úlevou usínám.

Ráno u chaty, která slouží jako základna pro pozorování zvířat ve volné přírodě

Snídaně pod nejvyšším vrcholem

V noci mě budí liják, ale jeho rytmus mě nakonec znovu uspí. Ráno si ještě trochu poprchává, ale pak se objeví slunce a déšť mizí. Vstávám, balím si saky paky a vyrážím směrem k nejvyššímu vrcholu severní části Via Adriatica – Veliki Risnjak (1 528 m n. m.). Těším se. Stezka je prázdná, nikde nikdo.

Než vystoupám na vrchol, dávám si snídani na terase zavřené chaty Schlosserov dom. Dopoledne je nádherné – mírný vítr, slunce a stan rozložený na sušení. Po nočním dešti mi tahle klidná chvíle dělá radost.

Krásné ráno u Schlosserova domu

Po snídani vybíhám na vrchol pár desítek metrů nad chatou. Když se vracím ke stanu, je už suchý a připravený ke sbalení. Pokračuju dál po značené stezce – bílý kroužek s červeným terčem mě vede vstříc dalším kilometrům.

Teď už cesta většinou klesá, jen občas se objeví mírné stoupání. Procházím poslední úseky národního parku, až dorazím na kopec Tuhobić (1 109 m n. m.). Fouká silný vítr, ale výhledy jsou nádherné – vidím okolní hřebeny i směrem k pobřeží.

Dlouho se nezdržuju. Do pusy si házím denní dávku pěti gumových medvídků a šlapu dál. Původně mě napadlo, že bych tu přenocoval, ale okolí je rozrýpané od divočáků a je teprve něco kolem čtvrté. Rozhoduju se jít ještě kousek.

Přecházím nad dálnicí spojující Rijeku a Záhřeb. Pokračuju po lesní cestě a najednou přede mnou vyrůstá velký památník s komunistickými symboly a umělohmotnými červenými růžemi. Před památníkem je rovná plocha, ideální na stan. Jenže místo leží přímo u cesty.

Zastavuju, dávám si ovocnou tyčinku a chvíli váhám. V dálce štěká pes. Ne, radši půjdu dál. Bivakování u pomníku padlých partyzánů by mohlo rozčílit nějakého místního komunistu – a to zrovna nechci.

Po několika minutách míjím chalupu. Před ní stojí hajný a telefonuje. Zvedám trekovou hůl jako pozdrav, on kývne zpátky. Pokračuju.

Po asi třech kilometrech dorazím na mýtinu s kamenným pódiem, stožáry na vlajky a starou studnou. Travnaté prostranství je posekané, uklizené. Na stromě visí černý pytel na odpadky. Vypadá to jako malý amfiteátr uprostřed lesa.

Za pódiem najdu ohniště a rovný plácek pro stan. Ideální místo na noc. Vařím si večeři, sedím v tichu lesa a usínám s pocitem, že jsem z dneška vytěžil, co šlo.

Kamenné pódium pro pŕíznivce antifaśistů, za kterým je krásný plácek pro přespání.

Poslední den na treku: těším se na sprchu a postel

V noci mě budí hlasité kvákání a opakující se skřehotání. Vychází to zprava, ale je mi to úplně jedno – chci spát. Nakonec se mi podaří znovu usnout.

Budím se kolem sedmé, vylézám ze stanu a po vyčištění zubů kolem mě projíždí malý džíp – je to ten samý hajný, kterého jsem včera zdravil. Říkám mu, že jsem tu přespal, a ptám se na význam tohohle upraveného místa. Stroze odpoví: monument. Později zjišťuju, že se tu prý scházejí komunisté, aby oslavili vítězství nad fašismem a zazpívali si internacionálu. Hajný se mě ještě zeptá, odkud jsem a kam jdu, popřejeme si pěkný den a rozloučíme se.

Balím stan a celý svůj batohový svět. Jsem rád, že dnes ráno zpívají jen ptáci – a ne revoluční sbor. Ze studny nabírám vodu a rovnou ji přefiltruju. Na betonovém poklopu je napsáno, že není pitná. Věřím. Filtr se hodí.

Dnešní trasa je poslední. Čeká mě něco přes 20 kilometrů. Původně jsem počítal se šesti dny na celý přechod, ale nakonec to zvládám o den dřív, i s pohodovým tempem. Přemýšlím, jestli si neprodloužit pobyt v přírodě a ještě jednu noc někde nebivakovat. Ubytování v Crikvenici mám až od zítřka a vypadá to, že dnes tam ještě někdo je. Termín upravit nejde. Takže jednu noc stejně budu muset někde přečkat.

Pokračuju tedy dál a pomalu mi dochází, že přenocování „na divoko“ nebude úplně jednoduché. Blížím se totiž k pobřeží, a tím i do hustěji obydlené krajiny.

Originální mobiliář vlakové zastávky v Plase

Zastavuju se ve vlakové stanici Plase, kde v omšelé čekárně nabírám síly a užívám si příjemného stínu. Interiér mě pobaví – gauč a autosedačka jako lavička. Zato vybledlé varovné nápisy o koronaviru mě trochu vyvedou z míry. V roce 2024 bych čekal, že Evropa už řeší něco jiného. Ale co, třeba se ta opatření zase vrátí a tak to tady nemusí znovu vylepovat.

Na vyhlídce nad vesnicí Grižane–Belgrad si přes telefon rezervuju ubytování. Hurá! Nocleh bude. Malý rodinný hotýlek vypadá mile. Už se těším na sprchu a postel.

Je slunečný den a mně zbývají poslední hodiny treku. Cítím nadšení – ale i smutek. Je to zvláštní. Na jedné straně se těším do cíle, na druhé je mi líto, že cesta končí.

I když to vypadá na pořádnou bouřku, nakonec žádná nebyla.

Procházím vesnicí a u veřejného kohoutku s pitnou vodou se s chutí osvěžím. Odtud už jen dolů, kolem řeky Dubračina, která mě přivádí až do města Crikvenica.

V hotýlku mě vítá sympatická starší paní – majitelka. Vypráví o svých třech synech, kteří jí s podnikem pomáhají. V pokoji rychle mizím do vytoužené sprchy a poté zamířím do přilehlé restaurace. Jako pozornost podniku dostávám pršut, olivy a pivo. Krása!

Jsem spokojený, příjemně unavený, nasycený a navíc – je západ slunce. Sedím u otevřeného okna, koukám na zlatavou oblohu nad mořem… a v hlavě už cítím: bylo to krásné.

Tři dny zaslouženého relaxu

Ve čtvrtek dopoledne se přesouvám do jiného apartmánu, kde mám zajištěné ubytování na další tři noci. Jsem spokojený – byt je čistý a vše, co potřebuji, je na dosah. Obchody, restaurace a pláž.

Tři dny trávím přísným relaxem. Před snídaní seběhnu k moři a osvěžím se v příjemné vodě. K snídani si dávám míchaná vajička, pak si zajdu k dopolednímu válení se u moře, trochu se vykoupu, čtu si, a když začne být slunce už nesnesitelné, vracím se zpět do bytu, abych si připravil lehký oběd. Pak si udělám kávu a chvilku si čtu. Jakmile je slunce opět méně žhavé, vyrážím se k moři smočit. Večer si dám lehkou večeři a pivo. Ideální režim po 115 kilometrech v horách.

Někdo by možná řekl, že je to ztráta času. Ale já si užívám každou minutu. Po těch dnech v divočině, s potem, občasným lijákem a bolestivými rameny, je to přesně to, co moje tělo i hlava teď potřebují.

Crikvenica je příjemné městečko – není to úplně moje krevní skupina, co se turistického ruchu týče, ale promenáda a moře mají svoje kouzlo. Z balkonu bytu se rád dívám na zapadající slunce za ostrovem Krk. Jen tak se koukám a žiju.

V pondělí večer nasedám do nočního autobusu zpět do Prahy. A tentokrát – žádné řvoucí dítě. Jen ticho, pohyb silnice a myšlenky, které se pomalu skládají do vzpomínek právě prožitého treku.

Zdroj Foto: Zbyněk Glos