Za všechno se platí

Tak jsem nedávno neuvěřitelně zbohatl. Nebylo to však poctivou prací, která šlechtí člověka, ani výhrou, omlouvající zbytek. Jak s důvtipem sobě vlastním poznala nejmenovaná čtenářka, svých třicet v českých jsem obdržel od jisté politické strany za pokus polidštit v očích veřejnosti obraz netvora.

Nevyšlo to. Dotyčný byl dle svého jednání okamžitě identifikován jako budoucí diktátor. Licoměrný tyran, jednou rukou objímající holčičky a druhou posílající jejich otce do pekla války. To by jeden neřek, co všecko se do krátkého vyprávění o balonku vejde. Uf. A to jsem ani nenapsal, že až se tak stane, bude jeho pravice mezi podepisováním rozsudků smrti nad opozicí léčit jediným dotekem plešatost, lupénku a rozvinutou rakovinu slinivky břišní.
To by bylo teprve čoro moro...
Vida. Teď mi došlo, že jako hlásný trouba praporečníků liberalismu nemohu chodit jako běžný občan. Musím dbát na oblékání. Nasadit kvalitní hodinky, drahé boty a místo svých oblíbených džínů od Wonga musím navléci, když už, tak originální jeans tradičního výrobce. Že budou pravděpodobně vznikat ve stejné továrně Wong Huang Clothes Ltd. mi musí být jedno, důležitý je přeci imidž trejdmárku.
Ale ty značky... Když je jako taková významná perzóna budu nosit, budu jim přece dělat reklamu... A ZA - DAR - MO!?!
Nic nebude. Koupím bublinkovou fólii a všecko do ní zahalím, dokud se výrobci nechytí za nos!
Máte pocit, že jsem se zbláznil? Ani ne. Jen se opožděně přizpůsobím světu, jaký už je. Vždyť se stačí podívat na malou reality šou jisté komerční TV. Kuchař z lidu se otáčí ve vlastní kuchyni, aby uctil své hosty a zatímco komentuje své počínání, za jeho zády se mihne povědomý tvar láhve s ochucovadlem. Skutečně pouze povědomý tvar, neboť objekt byl při postprodukci digitálně rozmazán. Sice skřípu zuby, ale říkám si; dobrá, kečupář nezaplatil, má smůlu. Kuchařovi fanoušci se na oblíbenou značku svého idolu masově nevrhnou.
Jenže pak mluví hostitelův konkurent a dnešní kritik. Stojí venku, za zády panorama Prahy a zejména nepřehlédnutelný obrys budovy,která se už dlouho nejmenuje Palác kultury. Na něm billboard, rozmazaný.
To už je vrchol. Většina pražské populace ví, že na Pakulu jsou reklamy. Někteří lidé si i všimnou co na nich je a většinou pokrčí rameny. Stane se snad s tou veledůležitou informací něco zázračného jen proto, že dvakrát změní svou energetickou formu? K čemu je takové okaté vyzobávání informace? Proč prostě rejža neřek kameře; zaostři mi jen toho chlapa? Přece, s hloubkou ostrosti si filmaři hrají odpradávna. Je to snad na reality šou příliš umělecké?
Nebo má tohle tohle okázalé maskování skrýt něco podstatnějšího? Co když už dnes žijeme ve světě Running mana, Matrixu a Minority report? Potěš Pánbůh...
No nazdar... Použil jsem skutečné názvy. Porušil jsem autorský zákon v revizi z 1.1. 2013. Až jsem se z toho připotento a došly mi nápady. To je ovšem známý a hrdinskou, POUZE asi 90%-ně anonymní diskutérkou dobře zdokumentovaný jev: entitám od intelektuálního dna se to prostě stává.

P.S Ten zachráněný balonek do druhého dne stejně ušel, taže to se zázračností páně Langerovy pravice nebude tak žhavé.