Fantazy je pro děcka a na Víveka nemáš... Tak tohle originální věnování mi poslal anonymní čtenář mých povídek, svého času publikovaných na Palmknihách. Má pravdu, mistr Michael má skvělé postřehy ze života a proti mě také přímo kosmickou rychlost psaní. Ale šou musí pokračovat a tak uvádím blogovým stylem své poslední dílo. Nejdřív z hotového a pak, jak se mi bude chtít.
Takže, vítejte u pohádky pro Pepíčky, kteří už viděli bobra aspoň na obrázku. (Anonym(TM))
Magie živlů je úzce spojená s Bohy. Dizra, jejich otec a vládce, kontroluje nehmotné materie Vzduchu a Ohně. Jeho synové Kiripar a Patarah dávají moc nad Vodou a Zemí. Klér těchto Bohů může pro svou pomoc lidem používat jednotlivé elementy. Ale pouze všestranně vzdělaný mág dokáže spojit plnou čtveřici sil a změnit svět.
Kdysi ještě existovala magie slov. Ale tu v celých dějinách Lidstva ovládli pouze tři lidé. Prchlivý Jakub, Prokletá Eva a Temná Jilian. Snad je podle těch jmen vidět, jak dobře je, že jich nebylo víc.
Předmluva knihy Má cesta krve, pravdivý příběh paní zla
Na první pohled nebyl Vojkovický kraj ničím výrazně zvláštní. Prosté zemědělské panství na pokraji divočiny. Důležitost mu dodávala jen královská silnice ze západních přístavů, kam vojkovičtí odváděli svou koňskou dávku pro hlídky. Pokud šlo o lidi samotné, dohody pradávných časů hovořily jasně: Poddaní si pronajímali panskou půdu a byli odměňováni za úspěšnost hospodaření. Nezávislí sedláci dělali totéž čistě na sebe a pro změnu museli platit daně. Každý se modlil k tomu z Bohů, který nejlépe vyhovoval jeho založení a krom dobrých věřících z centrální vsi většinou svorně nadávali na kazatele Dizry. Nejvíce tehdy, když jim rok co rok o svátku Přežití ohně naznačoval, že by se měl zbourat hamr a pro jistotu i mlýn. A čas plynul rytmem čtyř ročních období, kdo si pamatoval dobu svého mládí, našel jenom málo změn ve dnešku.
Přesto by se jeden rozdíl proti jiným krajům našel. Kde jinde by se mohli pochlubit vlastní čarodějkou? Slovíčko pochlubit bylo důležité. Běžný popis takové osoby, jak ho zmiňuje každá pohádka, přece zní: Zlá, stará, shrbená, nos jako skoba, na nose bradavice, na bradavici chlup, na chlupu veš.
Takovým přirovnáním byste však paní Deanu de Jules urazili. Což by bylo na pováženou. Nebyla vysloveně mstivá, ale jedné zásady se přesto držela: Jak vy mně, tak já vám. Pokud máte chuť naznačovat něco o jejím původu, majetku, či tom, co asi dělá, když se promění na vránu a odletí za obzor, prosím. Pak ale nečekejte, že za vámi bude chvátat, až vám na plíce sedne dávivý kašel, nebo na vás padne strom. A to je nepříjemná věc v kraji, odkud prchají lékaři dřív, než z nedostatku práce umřou hlady.
Paní Deana byla mladá, pohledná a léčila zásadně zadarmo. Baron Vojkovic ji sponzoroval jako rytířku a svou maličkou tvrz na severní hranici panství dokázala udržovat bez mrknutí oka pohybem ruky. Jejích deset vojáků veteránského věku se spokojilo s málem a čarodějčina kouzelná moc stačila k tomu, aby si na staříky nikdo neotevřel hubu podruhé.
Krom nich a paní samotné už na tvrzi žilo jenom několik dívek, děveček a pokojských. Brávala do služby děvčata z okolí a říkalo se, že na ně má špatný vliv. Holky se prý vracely drzé a hubaté, ochotné za ukradený polibek vyskočit metr a půl do vzduchu a kopnout odvážlivce do nosu. Ale to už dlouho nikdo neviděl, „viďte že ne, drahá rytířko?"
Otázka nemusela letět daleko, aby se dostala ke správným uším. Čarodějka byla hostem na slavnosti výročí Zrady a to hostem nejmilejším. Znala mnoho historek, které vyčetla ze svých knih, nebo zažila na cestách a dokázala každé slavnosti dodat švih.
Nyní se zvonivě rozesmála. „Ale nepovídejte. Kde jste to slyšel? To se přeci stalo naposled před nějakými padesáti lety."
Posluchači v celém širém okolí úžasem vydechli. „Óóóó! Taková doba? Jak si to můžete pamatovat? Je tedy pravda, že jste skutečně věčná?"
„Možná ano, možná ne. Co když mne udržování vzhledu stojí tolik sil, že si raději na dalekém jihu vychovávám dceru stejné tváře, které mne v pravý čas nahradí? A možná ani to ne..." zklamala čarodějka jejich očekávání. Jak je skutečně stará, to nikdo nevěděl. Ani nejstarší kmeti ji nepamatovali jinak než takovou, jaká stála tu v baronově sále. Černovlásku středního vzrůstu, s modrýma očima, jaké by jí nikdo nehádal. Prý jimi dokázala šlehat blesky a byly při tom chladné jako ledová jezírka, ale v této chvíli hřály jako letní obloha. Dnes také udělala s ohledem na společnost výjimku a oblékla se do dámských šatů. Běžně ji nikdo neviděl jinak než v bílé košili, zářivě rudých jezdeckých kalhotách a černých botách téhož druhu.
„Inu, snad nám řeknete, že se chystáte odejít. Ale pro dnešek jste zde, náš nejčestnější host a já vás prosím, abyste jako první pozdvihla číši na počest dnešního svátku."
„Děkuji vám, můj milý pane," vyhnula se čarodějka zdvořilým slovem úplnému poddání se lennímu pánovi a vzala si od číšníka vrchovatý pohár. „Dámy a pánové," začala hlasitě. „Připijte se mnou na počest našich dávných předků. Ať již je k tomu vedla povinnost, starost, nebo touha poznávat nepoznané, odmítli povel Zrádce a díky tomu přežili. Je tomu již 894 let, co z prachu trosek a krve pomýlených vyrostla nová budoucnost lidstva. Připíjím tedy Lidstvu na Zemi!"
„Připíjíme na povinnost, starost a touhu neposlušných, připíjíme Lidstvu na Zemi!" zopakoval po ní baron a ostatní se v krátkosti připojili. „Na Lidstvo na Zemi!!!"
V lese vztyčených paží však zůstala tři volná místa. Baron proluku vysledoval a jak ho slavnost dobře naladila, bezstarostně řekl: „Ale ale? Pročpak Dizrův kněz nepije s námi? Vždyť i jeho předkové vzešli z těch řad..."
Kněz vyběhl do čela sálu jako šídlem píchnutý a zahrozil: „Můj pán, zářivý a věčný Dizra si bude pamatovat tvé urážky a nenajde sluchu pro tvé prosby, až se budeš svíjet ve věčném zatracení. Já nebudu pít na počest těch, kteří v hojném počtu sešli z pravé cesty. Připiji, ale na Rajka Mitiče, požehnaného proroka jediného pravého Boha!"
Hrozba nevyhnala na baronovo čelo ani jedinou vrásku. „Pokud jde o to zatracení, jsem věčným a vděčným následovníkem Paní Hanneleh, která mne jistě ochrání."
„Pche! Zvrácená dcera Jediného, děvka lidí i Bohů nebude mít ani potuchy, že takový bědný červ jako ty, můj pozemský pane, prosíš o její pomoc!" zahrozil naposledy kněz a odešel. Jeho dva společníci ho však mezitím dostihli a nyní zůstali. Stáli pyšně, s rukama pevně založenýma a neklopili zrak.
„Takhle je to s dizrovci vždycky," vzdychl si baron a oslovil je. „A proč jste vy dva nepili na zázrak minulosti?"
Ti dva vypadali tak na třicet a na první pohled by se mohli plést s nějakými nižšími kleriky. Ale jejich černé pláště nenesly obraz planoucí paže, nýbrž stříbrnou trojcípou hvězdu se zalomenými rameny, vepsanou do zlatého kruhu. Při pohledu na ten symbol se paní Deana viditelně zachvěla. „Jsme družiníci vyslance Pravé říše lorda Wolfensteina a zdejší svátky nás nezajímají," řekl vysoký brunet a jeho společník se krátce ušklíbl. Po nabízených číších nesáhli ani nyní.
„A proč by nemohli pít s námi? Vždyť oni také vzešli z ..." začal kdosi ze zástupu, ale zmlkl, sotva se po něm ohlédli.
„Nesrovnávejte nás. Jsme dědicové neposkvrněných, držitelé tradic Odříznutých. Nemáme zájem družit se s nečistými zmetky lidstva jako jste vy," odhodil brunet všechny náznaky zdvořilosti a s vrcholnou hrubostí dodal: „Pojďme z tohoto chlíva."
„Tak to tedy ne, pánové. Snad jste si spletli dům. Jste hosty věrného služebníka dynastie a ten nebude poslouchat urážky jejích poddaných. Stráže, chopte se jich a vyveďte je!"
„To se vám nepodaří," zahrozil průvodce a oba se začali rvát. A přestože strážní nebyli žádná peříčka, jejich snažení bylo marné.
Paní Deana to chvíli sledovala. Ale když baronovi vojáci padli k podlaze, s náznakem povzdechu napřáhla pravici a smázla rváčům výraz triumfu z tváří. Nahradily ho vzteklé výkřiky a po chvíli nebylo ani těch. „Ne. To my nemáme chuť hostit služebníky chánů. Zmizte. A svému pánovi řekněte, že následovníci Arletiny cesty se takzvané Říši nikdy nepoddají."
Uvolnila jim nohy a mocí kouzla je začala strkat ze sálu. V polovině cesty je nechala stát a dodala: „Nepokoušejte se vracet, natož škodit. Mohli byste zjistit, že pokud mám důvod, pak to dokážu mnohokrát lépe..." A vyrazila je jedním rázem ze sálu i hradu.
Zatímco se jejich křik ztrácel v dálce, došla k pohmožděným strážným a pomohla jim. Tělům, duše si potřebovaly ulevit jinak. „Co to ksakru bylo za lidi? Dyk oni byli jak ze železa!" vybuchl vyléčený vojín Kořínek a přestože otázka patřila jenom jí, slyšel ji celý sál.
Čarodějka chvíli stála se sklopenou hlavou a pak řekla: „V říši chánů ovládají kouzlo, které dává lidem určité výhody. Na druhou stranu však vnuká nezdravou pýchu a vše zlé, co z ní plyne. My, tedy náš řád, jsme ho odmítli, abychom zachovali mír. Ale proč si s nimi dělat starosti. I svobodná království ustavená potomky našich kolonistů daleko na východě díky mágům vědí, jak si je držet od těla. Proto, připijme si, nejenom na ně. Vždyť, přestože v noci přijde bouře, mám dojem, že již nyní se vzduch pročistil!"
„Na dynastii!" zdvihl baron ochotně jako první pohár a netrvalo dlouho, jen málokdo na incident vůbec pomyslel.
Jen sám pán kraje. Omluvil se společníkům okamžiku, vyhledal čarodějku a řekl: „Můžete na okamžik?" Vážně přikývla a bez otázek ho následovala ze sálu. v klidu pracovny se zeptal: „Drahá Deano. Mám dojem, že přestože jste řekla vše podstatné, dostala jste se k cíli dalekou oklikou."
„Máte pravdu," přitakala. „Nechtěla jsem lidi strašit a je nepodstatné, jaká je skutečnost. Ale pro vás mám prosbu. Pošlete za nimi zvěda. Ne vojáka, ale lovce. Toho nejlepšího, schopného vystopovat i nejopatrnějšího jelena."
„Je to s těmi cizinci tak zlé?"
„Věřte, že horší," řekla vážně a otočila se na odchod.
Sáhl po ní a zadržel ji. „Deano, drahá přítelkyně. Lidem jste nabídla milosrdnou lež, ale..."
Otočila se po něm a on málem uskočil, tak se lekl ledového záblesku v jejích očích. Ale ten byl hned pryč a zůstal jenom náznak smutku, když říkala: „Omlouvám se. Příliš dlouho jsem se snažila držet stranou lidských sporů. Pomohu vám sama, nebude už další oběť lží." A byla pryč.
× × ×
Ještě nebylo tak pozdě, aby nemohly létat vrány a tak si nikdo z těch dvou příletu černého ptáka nevšiml. Paní Deana se pohodlně usadila na větvi, protřepala si peří a poslouchala. Nechystá se v jejich hlavách nějaká hloupost, třeba pochodeň, jen tak náhodou upuštěná v něčí stáji?
Byli v pronajatém pokoji a nadávali jako dva špačci. z těch zatracených čarodějnic a jejich přisluhovačů by se ledaskomu začala vařit krev, ale ona čekala na něco jiného. Byli však opatrní, nedočkala se. Zaplatili, vzali své koně a odjeli. Přestože je sledovala dlouho, pokračovali stále přímo na východ, bez nejmenších známek, že by snad chtěli zastavit před úplným setměním. Nebo než jim koně padnou vyčerpáním.
K tomu kupodivu nedošlo. Utábořili se na břehu Peřejky, v zátoce kousek pod královským mostem a protože do poslední chvíle neřekli ani slovo, které by stálo za zmínku, paní Deana s klidem v duši odletěla. Bude stačit, když si pohlídají nejbližší okolí.
Zpáteční cesta byla těžší. Očekávaná bouře přišla ze severu a ty zde bývaly nejhorší. Letět se v ní nedalo, nezbylo jí, než se snést, kouzlem si dodat na rychlosti a vzít to pěkně po vlastních. Dorazila do Vojkovic mokrá a vzteklá, ale když ze sebe setřásla první potíž, po druhé bylo dřív, než dozněla ozvěna jejího zabušení na hradní bránu.
Otevřel jí sluha a překvapeně zamžikal. Vůbec netušil, že se ještě před soumrakem vytratila z hradu. Nenechala ho nic říct, sama spustila: „Řekni svému pánovi, že stačí běžné hlídky. A upozorněte lidi, aby na sebe dávali pozor, pár dní tu nebudu."
Obrátila se na patě a byla pryč.
Mířila domů, připravit se na dalekou cestu k jihu.
× × ×
Roky zde nebyla a ten čas byl znát. Kopec, který dějiny označily za prokletý, zarostl lesem. Měla co dělat, aby spíš intuicí než jinak nalezla to místo.
Opuštěný hrob.
Věk se na něm tvrdě podepsal. Náhrobní kámen vypadal jako opilý a pokryl ho mech. Zhruba ho očistila a odhalila text.
Deana di Ferro
64? - 655
Oběť lží.
Kdysi dávno písmena holou rukou vyryla jiná čarodějka. Tehdy si myslela, že přítelkyně na věčné časy. Jak se mýlila... Přátelé uvěřili pomluvám a zavrhli ji, byla ráda, že se jí podařilo utéct do severní divočiny. Lidmi opuštěné, Bohy naneštěstí ne.
Po celé ty věky ji však zajímalo jediné. Kdo je v tom hrobě?
Dodnes měla v paměti den, kdy se v předstírané hrůze vrhla po hlavě z vysoké zdi. První dobrovolná smrt, během let se o ni pokusila ještě několikrát. Ale tehdy ji výsledek překvapil. Nejvyšší z Bohů, všemocný a dokonalý Dizra, si sebral její duši a na pár dnů si z ní udělal hračku, harémovou otrokyni. Jinak se při nejlepší vůli nazvat nemohla. Zatímco tam dole ve světě lidí se její namaskované tělo zvolna rozkládalo, stvořil jí nové a originál nechal ke smutku přátel. Pohřbili ji pod jejím falešným jménem a věřili, že z hrobu vstane.
To se nestalo.
Její otec, vyděšený představou, že mezi stěnami z leštěné žuly leží ona, se musel jít přesvědčit. Otevřel hrob a zjistil, že v něm leží někdo jiný. Přátelé ji pak nalezli na místě, kde jim ji Dizra nachystal a všechno šlo dál. Jenom ona nikdy nedokázala zopakovat otcův čin. Zrcadlo bylo příliš kruté.
Nastal čas nyní?
„Kdo je oběť lží!" vykřikla a rukama posílenýma kouzlem shodila krycí desku.
Hrobka byla téměř prázdná. Žádné tělo, nebo jeho zbytky. Rubáš z vlákna, kterého se pouhý čas nemohl dotknout, skrýval pouze nevelký hranatý tvar. Vedena nezvladatelnou zvědavostí seskočila dolů a vybalila to. Bylo to měděné pouzdro na knihu. Celé zelené, muselo zde ležet velmi dlouho. Přesto se na víku dalo přečíst věnování, ze kterého se jí roztřásly nohy.
K plnému a výhradnímu použití té, na niž s výčitkami svědomí vzpomínám dnem i nocí. Každému jinému, kdo by se pokusil otevřít, slibuji okamžitou a krutou smrt. Jakub Hnědý, alias James Brown.
Když otevírala zámky, třásly se jí ruce.
Je to osud?
Byl.
A nyní nakloněný příznivě. Měňavý obláček ochranného kouzla se rozplynul v krátkém zachvění, které na okamžik vykouzlilo tvar pochvalně zdviženého palce a před ní se objevila kniha.
Kronika vlády královny Arlet: Pro Lidstvo na Zemi
Byl to rukopis. Od začátku až do konce rukopis. Plný škrtů a opravovaných formulací, dílo mnoha dní práce a let vzpomínek. Vzor knihy, která v minulých staletích vyšla nejméně osmkrát a teoreticky ji měl znát každý. Každý poddaný dynastie z krve královny Arlet si v ní měl číst o lidech z hvězd a jejich světě plném světel, která měnila noc v den a uměla oživit neskutečné. Jenže ta světla byla jen mlhavou vzpomínkou, kdežto život byl skutečný. Každý sice věřil, že se lidé z hvězd jednou vrátí domů, pokud jste se ho na to zeptali, ale většinou ignoroval vše další.
Kniha nebyla jen záznamem historie. Obsahovala mnoho pravidel lidského soužití, ale pro ta spousta lidí neměla zraku ni sluchu. Třeba to o nutném vzdělání. Venkovanům z jejího kraje připadalo až dost, když se jejich synové naučili číst, psát a počítat a na to stačili tři mírně proflákané roky ve škole. Pro dívky je i to zbytečné. Že pak na ně polovzdělaní chlapci hleděli spatra a ignorovali pravidlo rovnosti, plynulo z toho už samovolně. Její občasné pokusy narovnat situaci nebyly úplně marné, ale bylo tu ono ne úplně. Ta statečná duše, která o svou čest bojovala podle jejího návodu až do důsledků, pak musela z kraje odejít. Stala se důstojnicí městské hlídky ve městě Severní Bělohusy.
Čtyři sta kilometrů daleko...
Sklapla knihu. Je to zajímavý suvenýr, památka na to, co mohlo být. Nic víc. Události kroniky začínaly Zradou a končily zvolením Arlet královnou. Zaznamenávala však jen to, co mohl znát každý. Tomu, co se dělo v pozadí, pozornost nevěnovala.
„No, díky Jamesi," řekla bez velkého nadšení a vyskočila z hrobu. Zarovnala desku a vydala se zpět na sever. Domů na panství, které jí sice papírově nepatřilo, ale jakoby se stalo.
