--------------------------------------------------------------------------------------------------
Na Zemi se vrátil středověk a magický k tomu. Zodpoví věčná čarodějka, proč?
--------------------------------------------------------------------------------------------------
Cesta sice nebyla tak dlouhá, jak původně předpokládala, doma ji přesto čekalo překvapení. „Paní Deano! Víte, že spadl most přes Peřejku? Pan poříční říkal, že se za ním vzedmula voda a strhla ho. A v té vlně se utopili vyslancovi průvodci!" hlásil jí hned u dveří velitel její stráže, seržant Jarorád.
„Skutečně? Nepovídejte," řekla a dodala, jak by se od ní mohlo čekat: „Musím za panem Vojkovicem, jestli nechce pomoct."
Pomoc však byla až druhá v řadě. Prvotní byla zvědavost, jestli namyšlení nadlidé neměli něco, čím by se vysvětlila jejich přítomnost v tomto vzdáleném kraji.
O jejím návratu se již vědělo. Měla ve zvyku vztyčovat svůj prapor, když byla v dosahu a tři vrány sedící na kroužku s klíči ji ohlásily každému, kdo měl oči. Na hradě ji čekali. Baron ji krátce uvítal a dovedl ji do sklepa, kde ležela těla.
Sklonila se k nim a prohlédla je. Veškeré výhody lidí pozměněných kdysi zázrakem Mlčícího Boha jim byly k ničemu. Vzbouřená voda byla silnější. Smetla je a roztloukla o kameny v korytě. „Při vší své pýše si mohli ustlat o něco výš," řekla. „Našly se nějaké jejich věci?"
„Ne," odpověděl baron. „Po bouři přišel posel silniční gardy, že most spadl. Naši lidé pak našli na břehu dva upoutané koně. Žádná zavazadla."
„Kdo pátral? Vaši vojáci?"
„Ne. Lidé z podhradí pod vedením rychtáře Sedmerka."
„Aha," kývla čarodějka zamyšleně. „Zajdu se tam podívat."
„Jak myslíte. Ale Sedmerek je spolehlivý."
„On ano," řekla čarodějka stroze a rozloučila se.
Netrvalo dlouho a k říčce přiletěla velmi uspěchaná vrána. Přistála nad mostem, hodila varovný pohled na zvědavé lišče, aby na své plány hodně rychle zapomnělo a proměnila se. Změřila si pohledem opravenou stavbu, jejíž čerstvá malta zářila ve spárách mezi kameny. Voda za mostkem vystoupala téměř do pěti metrů a na takový tlak ze strany skutečně nebyl budovaný. Musel se zbořit jedním rázem. A ti dva, kteří leželi... Tam...
Protáhla se pod mostem a došla k opuštěnému tábořišti. Zbylo tu jen málo stop, že si tu nedávno někdo ustlal ke smrti. Jen dva stromy okopané vyděšenými koňmi ronily smůlu, jako slzy přírody nad lidskou neopatrností. I když, musela si přiznat, že ti dva úplně pitomí nebyli. Běžná údolní povodeň by je nezasáhla.
Ale kam se poděly jejich věci? Těla se našla o půl kilometrů níž. Těžká vojenská sedla neplavou ani tak dobře, o kus níž se voda rozlévala do šířky a nemělo by je co nést. Jak to, že pátrači nenašli ani ta?
Jenže oni našli... Nebo alespoň jeden z nich. Když se po průzkumu levého břehu vracela po druhé straně k mostku, všimla si nejasného záblesku v listí kousek výš a hned se za ním vydala. Přeci jen, tu vránu si nevyvolila jako druhou identitu jen tak. Zvědavost měla s těmito ptáky náramně společnou.
Byla to přezka na sedlovém řemenu. A sedlo. I druhé. Dvě brašny na osobní věci a zdobené vodotěsné pouzdro na dokumenty. Tak přece. Nějaký filuta si myslel, že se tu za čas ukáže a vodou darované poklady zpeněží ve městě... Jen počkej. Ty si chytračíš do vlastní kapsy a ani netušíš, co všechno jsi mohl způsobit. Co když to byli špehové?
Vykouzlila více - méně věrné kopie předmětů, originály poslala vzduchem domů a náhražky s dodaným překvapením nechala opět zmizet pod vrstvou listí. Ten někdo byl opatrný. Nenavršil nápadnou kupku, ale nanosil spoustu listí všude kolem, takže obrysy své skrýše rozmazal. Tolik práce a na nic, ušklíbla se neznámému a s jistotou, že dřív či později za ní přiběhne sám, se vydala zpět do Vojkovic.
Stavila se na hradě. Nakrátko, jenom aby oznámila, že byla úspěšnější než venkované, ale věci si zatím nechá u sebe, kdyby v nich byla nějaká past. Pak šla za rychtářem.
Pan Sedmerek jí mnoho neřekl. Sebrali prostě pár lidí a šli ráno k řece. Ale on tam dlouho nepobyl. Chytilo ho nějaké bolení a paní čarodějka byla někde pryč, tak si to šel hojit horkou lahví na břiše a kmínovým likérem do něj.
Slíbila mu příště rychlejší metodu a odletěla domů.
Jarorád jí bez překvapení sdělil, že větrem přinesené věci uložili v komoře za její komnatou. Přikývla a vzkázala po něm do kuchyně, že si dnes přeje na pozdní oběd či časnou večeři kuře na jižních papričkách, pálivých jako plamen sám. Ostatní si mohou dát také. A pak mohou plameny v břiše uhasit záplavou piva, co jen sklep dá.
Namlsaný seržant odešel rázným krokem a ona ho zkusila napodobit. Jen tak z čiré radosti nad úspěšným dnem a očekáváním věcí příštích. Jenže na třetích schodu se váhavě zastavila. Má se dřív pustit do kroniky, nebo do věcí nezvaných Evropanů?
Kronika počká. Na první pohled byla obsahově stejná jako pozdější tisky, vydržela na ni čekat skoro tisíc let, tak to ještě pár dní vydrží. Kdežto, kdyby v brašnách utopených nalezla něco víc než jen zatuchlé spodky, bylo by to terno.
V sedlech ani brašnách nebylo na první pohled nic důležitého. Sedla skrývala pružinové jezdecké kuše, pěkné, drahé a zákeřné věcičky, ale nijak mimořádné. Pak nalezla již jen běžné osobní věci. Nejzvláštnější byl diplomatický pas, vyšperkovaný strašlivými hrozbami Pravé říše každému, kdo by na vyslance vztáhl ruku.
Vzdychla si. Tohle jí nestačilo. Měla pocit, že ti dva jsou zvědové a zlobilo ji, že nenachází nic na podporu své teorie. Vrátila věci do kabel a soustředila se na pouzdro s dokumenty. Bylo docela kvalitní, ochránilo svůj obsah i v té záplavě téměř stoprocentně. Deset čistých pergamenových listů, několik úlomků odolného voskového barviva a pero na jeho použití... Dobrá věcička, pokud jste chtěli mít jistotu, že adresát si váš dopis přečte i mokrý. Jenom při psaní nebylo radno zapomínat, že na horním konci pera žhne uhlík.
Ale o surový materiál ztratila zájem, jakmile objevila dva popsané listy. Rychle je rozbalila. A nebyla zklamaná, i když čekala víc. Na jednom nalezla podrobný itinerář cesty. Vzdálenosti, ceny v ubytovnách, tu a tam čerstvě poopravené. Procestovali pěkný kus království. Co tu asi chtěli? Místy se bez bližšího vysvětlení objevila zmínka, že se před spaním pomodlili k Žádanému. Nic víc.
Druhý byl osobnější.
Nejvznešenější generalissime.
Vaši pokorní služebníci si k Vašemu moudrému posouzení dovolují podat informaci, že hledaná osoba se skutečně vyskytuje v tomto kraji. Věříme, že přípravné operace již nejsou nutné a
„Sakra!" uniklo jí. Jasný voskový text končil a zbyla jen mírně lepkavá skvrna, vydávající slabou vůni po citronu. Pravá říše ve své nabubřelosti používala na tajné psaní citronovou šťávu a považovala to za nepřekonatelnou překážku pro zvědavce. Jenže těch pár do pouzdra proniklých kapek tajný záznam rozpilo.
Přesto se pokusila. Trocha toho tepla posloužila jako kdysi. Z bílého pergamenu vystoupila hnědavá skvrna, na jejímž konci se provokativně skvělo jediné slovo.
Odkládat.
Odkládat? Co?
Pokusila se odhadnout zbytek textu podle poškrábání pergamenu při psaní obyčejným perem, ale z výsledku nebyla moudrá. Co to může být zvědavý vítr?
Zkusila prohřát i druhý list a všechny prázdné, ale už nenašla nic.
Neúspěch ji zlobil. Aby se uklidnila, přehrála ho na ty druhé. „Psi!" odsoudila servilitu těch dvou, tak odlišnou od pyšného vystupování na slavnosti a s výjimkou pouzdra sbalila věci nazpět. Bylo příliš malé, voda ho odnesla Bohové vědí kam... A ona ho jako důkaz ponechá na hradě.
O zbytek se postará královská byrokracie. V dobře vedeném státě se o jistých věcech musí vědět a smrt dvou zahraničních cestujících se jistě neutajila. Bohatě stačí, když se v částečném utajení pohybuje ona sama.
Vzdychla si.
Přes věky darovaná kronika ji strhávala k sentimentu a vzpomínkám. Pro státní úředníky byla již po mnoho set let pouze paní de Jules. Dívka ze zapomenuté osady trosečníků Zrady, vyštvaná nepochopením po náhodném a hlavně nepodařeném kouzle. Podle legendy pak nějakou dobu žila osamoceně, dokud do kraje nedorazila kolonizační výprava pánů Vojkovických. Přihlásila se jim a poddala. Protože ji však magie nenechala spát, pátrala dál. Učila se z dovezených knih o světě, dělala vlastní pokusy a jednou dala dohromady elixír nesmrtelnosti skrze věčné mládí. Bohužel pro svět však formuli ihned zase zapomněla. To víte, mladá ženská, na složité věci nemyslí a proč by si to zapisovala. Po celonoční pitce zůstala jen vzpomínka a následky vypité lahvičky...
Historka jí zajistila legalitu a většinou i klid. Občasné návštěvy mágů ani nebrala jako vyrušování. Bavila se jimi.
Pro učené pány mágy a paní čarodějky bylo nepředstavitelné, že se naučila magii ovládat. Princip čtyřech živlů, na němž stojí, je sice poetický a krásný, ale zoufale nepraktický. Jak byste podílem obrazné Země, Ohně a Vody vykouzlili meč? Na takovou věc potřebujete nejen spoustu fantazie, ale i znalostí, jak ta věc ve výsledku funguje. Bez širokého vědomostního základu dostanete leda obrovský výbuch. Nebo kozla na střeše, záleží na tom, co jste původně chtěli.
Ale ona, podle vlastní historie děvče z pralesa, dokázala vykouzlit vše. Tedy, s jedinou výjimkou. Dědičný meč Arletánců pocházel od Bohů a napodobovat ho nebylo vhodné.
Učenci tedy přicházeli, pobyli, ty mladší pány zavčasu vystrnadila, než jí začali dávat návrhy... S většinou z nich si pak přesto dopisovala, těch dopisů již bylo ke stropu celé jedné místnosti. Za ty věky zničila jediné. Zrovna od toho jediného, u kterého si pohrávala s myšlenkou, že jemu věčnost nabídne. Všem ostatním vytrvale odepisovala; „Promiňte příteli, formule je beznadějně ztracená. A mně na smutek stačí umírání sousedů..."
Magistr Jelínek byl blízko pozvání k věčnému životu ducha skrývaného v její mysli, ale pokazil si to sám. Zahájil diskusi, proč z venkova přichází učit se magii relativně dost chlapců, ale ve srovnání s městem nepoměrně méně dívek. Vždyť, lze - li věřit dávným záznamům, bývalo to mnohem vyrovnanější...
Odpověď mu poskytla obratem. Vina je lhostejnost k odkazu předků. Jak se může magie projevit, když úplně nevzdělaná dívka ani nedokáže popsat, co má v úmyslu? Způsobí nějakou nehodu, dostane výprask a radu, aby něco takové už nikdy nezkoušela.
Odpověď z Nové Naděje přišla strohá. Pouhé Ach ano...
Jaké Ach ano?!? To má být vše? Vždyť to je rouhání a mágové by to měli vědět! A navíc, jako jedni z mála s tím také mohou něco udělat. Mají z tradice velké slovo u dvora. Je to tak těžké, říct panovníkovi, aby si na dodržování prastarého zákona u svých dvořanů a nižších vazalů dohlédl?
To, co jí Jelínek odepsal, ji však rozpálilo doběla. Drahá přítelkyně, úmysly královny Zakladatelky byly jistě ty nejlepší, ale neobstály vůči životní praxi. Všeobecná vzdělanost je neudržitelná, ve venkovských podmínkách se ženský mozek nemůže rozvinout natolik, aby vůbec pojal nějaké vzdělání.
Neudržela se. Tohle myslí vážně? „Zapomeňte, že jsme se kdy znali. A tohle máte od venkovanky!" Psaní se mělo tři vteřiny po přečtení vypálit do stěny, zvětšené k nepřehlédnutí.
Hlupák. Takhle se vzpírat odkazu...
Vzdychla si a natáhla ruku po pouzdru s rukopisem. Jenže zaváhala. Zůstala stát krok od truhličky, hleděla na ni a měla dojem, že jí ozdobné kování pohled vrací.
Znovu po ní natáhla ruku a opět ji spustila. Je to historická kniha a ona má historii ráda. Naneštěstí, tahle historie bodá v srdci. Když pominul první šok ze hrůzy a ztrát událostí Zrady, zůstal jen podivně přitažlivý svět. Úžasný svět, který z obyčejného městského děvčete s průměrnými vyhlídkami do budoucnosti udělal uznávanou i obávanou čarodějku. Byla to fascinující doba. Každý den psali novou stránku budoucnosti.
Budoucnosti vzešlé z prachu trosek a krve podvedených.
Budoucnosti, která jí přinesla novou zradu...
A ten mizera si myslí, že všechno zahladí čas a pouzdro s věnováním? „Kdybys mě aspoň oslovil jménem, ty frajere!" zasyčela v návalu hněvu a napotřetí knihu vytáhla.
Tentokrát se ničím nenechala odradit. Nenechala ji, dokud pečlivě rozložená neležela v krbu a pod jejími dubovými deskami nesílily plameny. Uspokojená pomstou napříč staletími nechala oheň dělat, co umí a odešla do jídelny, jestli už bude vyžádané kuře hotové. Bylo. Pozvala ke stolu i všechny ostatní, mohou přece čas od času pojíst společně a stal se z toho neplánovaný večírek.
Příjemně přiopilá se vrátila do pracovny až pozdě večer.
Oheň dávno vyhasl, z krbu se však šířila stříbřitá záře.
Co to ksakru je? Že by past? Lehká špička jí nevzala opatrnost. Obklopila knihu silou, která případné zlo vyvede do komína a někam pryč a vzala ji do ruky.
Byla nedotčená. Záře vycházela z celé plochy desek, ale náhle z nich vyprskla do obláčku stříbrného prachu a usadila se zpět v podobě písmen.
Tušil jsem, co uděláš. Sám bych nejednal jinak... Kuba.
Písmena se znovu rozpadla na prach. Zavířil jako mlha hnaná kaňonem a text byl zpět, úplně jiný.
Není na světě horšího činu, než je zrada přítele. Nelze ho omluvit ničím. Ani vírou v konání pro jeho vlastní dobro.
Nechali jsme Tě uprchnout s chladnou rozvahou. Přesto v našich srdcích planula jiskřička naděje rozdmýchávané láskou. Naděje, že tuto knihu jednoho neznámého dne otevře naše milovaná sestra Jillian a ne monstrum zatrpklé nenávistí hlupáků...
Paní Deana zasténala. Možná v tom byla i slova, ale jen čtenář myšlenek by si mohl být jistý, zda to skutečně bylo; „Ach Jime..."
Dalšímu by však rozuměl každý. Přivinula si knihu na hruď a s pláčem klesla do křesla.
× × ×
Křeslo neopustila celou noc. Svítání ji zastihlo ve spánku. Kroniku otevřenou na poslední stránce měla položenou na kolenou a ze spaní se mírně usmívala. Tahle kniha jí přinesla dobré zprávy.
Byla v mnohém jiná, než veřejně šířená verze. Ta se jí v poslední třetině vyhýbala, jakoby byla prašivá a zmiňovala se o ní, jen když nebylo vyhnutí. To zde neplatilo a dávno mrtvý přítel se dokonce pokusil vyložit příčiny jejího zmizení. Její umění, tak zvláštní a ojedinělé, na ni v očích omezenců vrhalo podivné světlo. Nepokusili se však o rozehnání stínů, naopak. Šířili a temnili je v nových a nových kolech stále silnějších pomluv. Dobré slovo nepomáhalo a bojovat proti zlu zlem nebylo v její povaze. Proto raději odešla. Stalo se to právě za noci, kdy se naše Paní stala královnou a kdy se zrada pokusila oslavit svůj triumf. Bylo naší chybou, že jsme stín podezření nechali ulpět i na sestře Jill a nepostavili se proti jejímu očerňování zrádci, když se nemohla sama bránit.
Jill zmizela. Ale ať ve městě či v pustině, během lidského života či navěky, my víme, že nikdy nevstoupí na stezku zla...
Napsal to pěkně a podle svých možností i pravdivě.
Přesto by pár odchylek našla. Jednu dobu o kariéře temné paní docela vážně uvažovala. Zůstal jí z té doby pečlivě natrénovaný úsměv, ze kterého se silnější povahy klepaly a těm slabším těžkly kalhoty. Používala ho málokdy. Jen jako varování, že být s ní na kordy není nejlepší nápad. Pokud úsměvem doprovázená rada nepomohla, nastal čas lhostejnosti.
A pak také, ona z Nové Naděje neodešla dobrovolně. Rozhodli za ni jiní a zvolená metoda se jí vůbec nelíbila. Kdyby jí kdysi Dizra pro zábavu nevěnoval nesmrtelnost, měla by to už poněkolikáté za sebou. Vyvezli ji z města v pytli na psí žrádlo a moc se v té chvíli od nevábné směsi nelišila. Roztříštěná hlava, tělo rozsekané na kusy a to všechno nakonec pohřbené hluboko ve vodě, je dost výrazný překlad pojmu; my tě tu nechceme...
Vzala pokyn na vědomí. Když ledy Velkého jezera roztály a Dizra ji z harému zase jednou propustil, už se nevrátila. Zatímco duše platila Otci bohů za přízeň, její tělo se půl roku máčelo v mrazivé vodě u dna. Tak mohla říct, že má stoprocentně chladnou hlavu a opustila kraj bez toho, že by na nevděčné město shodila pár tun hořící síry.
Skryla se na opuštěném dalekém severozápadě a svět pro ni přestal existovat. Děti magie, nespokojené s druhou příčkou v pyramidě moci a zvrhlé v ničitele jí byly právě tak lhostejné jako hrdinný Tomáš Šípař Silomach, mořeplavec a dobyvatel opuštěné Evropy.
O čem nevíte, to přeci neexistuje.
Měla svůj vlastní svět. Nedohledný prales a v něm skrytý hrádek. Po roky tam studovala z inkognito vypůjčených knih a zdokonalovala své magické umění.
Nebo propadala šílenství ze samoty.
Bylo strašné.
Třikrát ji dohnalo k pokusu, zda to Dizru náhodou nepřestalo bavit a nedovolí jí zemřít. Nenechal, ale dobře se tou marnou snahou bavil.
Poprvé si přes trám v ložnici hodila smyčku, slepila si ruce za zády a seskočila ze skříně. Strávila tak zimu, neustále při vědomí nekonečně pomalu běžícího času. Když si řekla, že to nemá smysl, musela si vyrobit nový nábytek. Na ten starý se už po takové době nedokázala ani podívat. A během té práce si ji podal Dizra.
Mizera.
I když se před lidmi běžně ukazoval jako antický atlet, pro ni si zjevně za trest vybral podobu opilého námořníka. Ojel ji jako poslední přístavní děvku a na rozloučenou ji pleskl po zadku tak, že zbourala čerstvě seskládanou skříň.
O sto let později zkusila svěřit smrt chemii. Namíchanou lučavku královskou nakonec z estetických důvodů nepoužila, ale litr extraktu z rulíku, blínu a muchomůrek si vstříkla do žíly celý. Co se dělo pak, nevěděla. Z větší části sežrané tělo nalezla na ostrůvcích dalekého severu a okolo ležely zdechliny tří ledních medvědů.
Jejich kožichy pak nosila, dokud se z tvrdohlavosti nezkusila zabít ještě jednou. A když destrukce, tak z gruntu. Do nitra věže nanosila pár tun dobře vysušeného dřeva, uvnitř hranice si připravila pořádná pouta spojená se zapalovačem a než do nich vklouzla, za divokého řevu si vyřízla jazyk. Bez něj se kouzlo na záchranu v poslední chvíli ani nezašeptá...
Dizra jí však zhatil plány. Počítala s tím, že navlečená do medvědích kožichů se dřív udusí, než podlehne žáru. Jenže sotva se úplně bezmocná zapíchla do pout, objevil se vedle ní. Natáhl jí přes hlavu kouli vzduchu s čerstvou lesní vůní a vedle si umístil křesílko, aby mu nic neuniklo.
Zabalená v kožiších se několik minut pomalu smažila, až ji do bezvědomí srazila pekelná bolest. Probrala se na nádvoří poznamenaném strašlivým žárem, nahá jako nemluvně, ale jinak nedotčená. A zrovna se celá zklamaná rozhlížela, když se zlomyslný nejvyšší bůh objevil zas. Tentokrát si hrál na konkurenci, boha z pradávných pověstí, jejichž přepisy před chvílí proměnila na popel. Přišel jako zvíře a myslel to vážně.
„Nezkoušej to znovu," řekl jí pak, když si užil. „Já tě nepustím, jsi moc důležitá. Dám ti dárek a přestaneš dělat blbosti. Jasné?" A byl pryč.
Netušila, co má tím dárkem na mysli, dokud nepřišli lidé. Vojkovický pán se tak daleko na sever vydal ze zlosti. Pohádal se s příbuznými o dědictví a aby nemusel někoho zabít, šel si pro vlastní. Vyžádal si od krále kolonizační patent a vyrazil. Právě včas, aby mohla přemýšlet, jestli v tom Dizra má prsty, nebo jenom využil situace...
Zprvu se před příchozími chtěla skrývat, ale pak při svém toulání nalezla sedmiletou Klárku Vyrubalovu. Byla s kamarádkami v lese, vyhecovaly se navzájem, že okolo jsou medvědi a náhodné zapraskání větvičky je vyhnalo na útěk. Zakopla, podvrtla si kotník a ty zrádné holky ji tam nechaly...
Pomohla jí. Pak ji dovedla do dočasného tábora kolonistů a vděk jejích rodičů, kteří dávno nevěděli, že nějaká Temná Jill existovala, ji s lidmi smířil. Přesto jim nedůvěřovala zcela. Již dávno vyzkoušenou metodou udělala z příjmení jméno a naopak to ještě zdokonalila. Kdo může vědět, co se za starofranckým Julesem skrývá...
Že by nastal čas návratu k rodnému jménu?
Pohrávala si s tou myšlenkou několik minut. Byla velmi přitažlivá a tak ji nakonec zavrhovala ne zcela rozhodnutá. Ale co s ním. Venkované by řekli aha, a pak by ji zase oslovili jako paní Jules. Nechá si své jméno do města, až se do něj někdy vrátí.
I když, co by v něm dělala. Ledaže by někomu zdvihla mandle a dotlačila společnost zpět k Arletiným ideálům...
Které zjevně chybí jenom jí...
Takže z toho nic nebude. Zůstane tady a dá si snídani. Něco sladkého, po tom večerním kulinářském ráji s pekelnou chutí. Co takhle palačinky s višňovou marmeládou?
Z mlsných představ ji vyrušilo bušení na dveře a křik starého seržanta: „Madam!?! Jste tam? Byl tu posel. Vyhořela Botkoves, je tam spousta popálených..."
Jarorád neměl ve zvyku přehánět, tak to asi muselo být vážné. A podivné. Jak mohla vyhořet celá ves? Jeden dům, zapálený neopatrností, prosím. Ale stavení měla kamenné zdi a střechy kryté pálenými taškami. Požár vnitřního vybavení se neměl jak přenést do sousedství. Tak co se tam stalo?
„Jdu tam!" houkla za dveře a vyskočila z okna. Místo pohodlné rozvážné vrány odletěla k Botkovsi jako ztřeštěný rorýs, ale všechna rychlost byla k ničemu. Sloup zbytkového dýmu spatřila hned, ve vsi muselo zahořet někdy nad ránem. Ovšem tou dobou vstávají lidé k dobytku. Jak je možné, že si začínajícího požáru nikdo nevšiml?
Možná všiml, ale stěží mohl vypovídat. Děti zmizely, dospělí leželi na návsi do posledního. Spoutaní, potupně obnažení, ženy zneužité a všichni mrtví. Neznámí útočníci je podřezali jako dobytek, ale bez milosti omráčení. Zoufalé pohledy lidí, kteří věděli, že z plného zdraví umírají, se obracely k nebi a do jejích očí křičely bezmocné otázky. Proč? Za co?!?
Použila své tajné umění, bezvýsledně. Přestože se duše zmasakrovaných venkovanů teprve zvolna vytrácely do ráje k vyvoleným bohům, na otázky odpovědět nedokázaly. Útočníci přišli, vyhnali je z domů, zabili... Z bezmoci a pachu dobytčat upálených ve stájích se jí udělalo nevolno. A zrovna v tu chvíli se na obzoru ukázala jízdní hlídka.
Zatraceně... Tady kouzla nepomohou, není jí zle z nemoci, nýbrž ze šoku duše. Tady pomůže jen... Uh... Skryla se ve vypálené stodole a začala zvracet. Úlevu jí to nakonec přineslo, ale stihla to jen tak tak. Před vojáky se ukázala jako zjevení.
„Madam! Co se tu stalo?" vykřikl po prvním překvapení seržant Kuneš.
„To bych také ráda věděla," řekla kysele. „Celou ves někdo vybil a unesl děti. Buď otrokáři, nebo... Nevím. Dejte zapsat, že jsem oběti pohřbila a poletím se po zločincích podívat. Tak velká skupina se nemohla jen tak ztratit."
„Aaano madam," vykoktal voják. Nestarala se o něj, měla práci. Země a Vzduch, Země a Voda... Těla zabitých zmizela a na pokraji hřbitova se objevila mohyla viditelná i z té dálky. Všimla si, že vojáci nestačí valit oči a někteří se ve strachu žehnají. Takovou magii běžně nepředváděla, léčitelství bylo co do efektů skromné. „Dělejte svou povinnost," upozornila je a v peří bystrozrakého sokola vyskočila vzhůru.
Obletěla kraj širokým obloukem, aniž by spatřila něco nepatřičného. K vypálené vsi se sice všemi prostředky sjížděli a sbíhali lidé, nebyl to však nikdo cizí. Jen sousedé, dychtiví zjistit, co se stalo s příbuznými, nebo jenom ze zvědavosti. A lesy okolo, kam by se mohl někdo od rána dostat, prohlédla také. Po čtyřech, s lepším nosem psa. Nenašla nikoho a hlavou jí začalo vrtat nepěkné podezření.
Únosci zanechali při odchodu ze vsi mnoho stop. Mířili ke královské silnici. Jenže k ní nikdy nedošli. Stopa mizela doslova uprostřed kroku. To znamenalo potíže. Velké potíže...
Cizí magii.
Arlet kdysi prohlásila, že magie má lidem nanejvýš trochu pomáhat. Jen v odůvodněných případech, pokud věc spěchá, nebo ji nelze provést jinak. Mohli jste najmout stovku nádeníků a nechat je půl roku vytvářet zahradní terasu, anebo pozvat mága, který to za dvojnásobnou cenu provedl v mžiku. Proto byli mágové bohatí a z toho bohatství také trochu pohodlní. A také, vázal je poměrně přísný kodex. Bylo nepředstavitelné, že by se nějaký pustil do akce, jako je otevírání tunelu pro tlupu vrahů. Ostatně, to umění prý zmizelo s Ničiteli.
Ale tady se to přesto stalo.
Protože krom sebetýrání černými myšlenkami tady nemohla dělat nic, vrátila se domů. Sbalila pouzdro s dokumenty a odjela na hrad.
Tu jízdu si užila. Kouzlem dodala koni sílu k tryskovému běhu a hnala se krajem jako bouře. Právě takové myšlenky se jí také přelévaly hlavou. Jednání s baronem nebude snadné. Jediná rada, kterou mu v této chvíli mohla dát, se mu nebude líbit...
Tušila to správně. Jen co ji přivítal a zběžně přijal její hlášení o tajemství pouzdra, vrátil se rychle k bolavé otázce dne a požádal ji o radu. Vyslechl ji však a vyděsil se: „Cože? Ozbrojit venkovany? To nemohu dovolit. Vyšlu do kraje vojáky, zajistí jim bezpečí sami."
„Kryštofe. Útočníků bylo nejvýš třicet, jejich jediná výhoda spočívala v překvapení. Kdyby venkované drželi stráž, mohli by..."
„Ne, drahá rádkyně. Už jsem řekl. Udělám vše, co je mou povinností. A podle práva."
„Pěkná přísaha. Tak já se naučím dělat lepší hroby," vzdychla si a po slibu, že i ona dohlédne na možné nebezpečí, odešla.
