Věčná čarodějka dostala šanci napravit svou chybu a vrátila se na nepřátelské území. Vše šlo hladce, ale v poslední chvíli se znovu stalo cosi nečekaného... - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - (Proč prý často používám česká rodová a místní jména, když se to zjevně odehrává v Americe: Proto...Ten svět zná již přes tisíc let jedinou řeč. A v jediné řeči znějí cize pouze relikty z minulosti. Děkuji za pochopení :-) )- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Kat domáčkl řídící kruh kolem krku zajatkyně a hrubě ji otočil. A Karlík Zvoneček, momentální strážce čistoty paní Colon se neudržel a vykřikl: „Paní Dežils!“ Byla to přece paní čarodějka z jejich kraje... Vzápětí si přitiskl dlaň na ústa a švihl sebou pod nohy své paní. Za promluvení bez otázky ho jistě čeká něco strašlivého...
Nemýlil se.
„To zvíře promluvilo bez dovolení,“ řekla paní ledově a štítivě od něj ukročila. „Až skončíme s tady tou vražedkyní a zlodějkou, vezmete ho dozadu a vypálíte mu hlas. Apropó, předal nám užitečnou informaci, takže ho potrestejte bez bičování.“
Nakopla ho ještě, až se převalil a obrátila svou pozornost k zajaté čarodějce. „Jakým právem jsi vstoupila do chrámu Žádaného, zabila jeho služebníky a ukradla ochránce jeho svatých dcer? Mluv!“
Paní de Jules odpověděla bez zaváhání: „Právem odplaty za zvěrstva páchaná na lidu vojkovického panství. Tvého muže a jeho hordu jsem již potrestala. Nyní jsi na řadě ty!“
„Nějak moc mluvíš,“ řekla paní zamyšleně. „Naštěstí vím, jak tu nemoc léčit...“ Mávla rukou a kat přiskočil s dalším kouzelným amuletem. Nasadil ho čarodějce na krk a poslední zbytky hrdého úsměvu se rozplynuly.
„Tak se mi líbíš,“ ušklíbla se paní Colon. Přistoupila k čarodějce a pohrdavě pokračovala: „Nevím, koho jsi chtěla ohromovat. Toho záletného hlupáka již nepotřebuji. Jsem mladá, krásná a mocnější než kdo jiný. Vdám se za samotného Chána a povedu jeho armády cestou Žádaného. A budeš to ty, kdo nám bude otevírat cestu do zá...“
Paní de Jules jí plivla do tváře.
Hraběnka si dlaní setřela slinu, osušila se čarodějce ve vlasech a řekla: „Víc sil už dohromady nedáš. Kate, nasaď jí ještě dva kruhy. Se škodami, které napáchala, se posvátné tažení zdrží. Může tu dobu strávit péčí o mou čistotu a bezpečí...“
Muž v tmavohnědé haleně ji poslech. A cosi se stalo. Jako by přes svit pochodní přeletěl stín.
„Teď jsi má,“ zasmála se paní Colon a mávla na svůj doprovod. „Toho zmetka už nebudu potřebovat. Nikdy. Je váš, pohrajte si s ním dle uvážení...“
Gardisté se otočili ke Karlíkovi a on se v šílené hrůze pokusil o nemožné. O útěk. Sotva se stihl postavit. Znovu ho srazili na zem, kopali do něj, mlátili ho obušky, pomalu z něj vytloukali vědomí, když tu hraběnka vykřikla: „Ticho! Někdo je venku.“
Z chodby se ozvala táhlá, smutná melodie.
Hraběnce stačilo sotva pár taktů. „Vzala sis průvodkyni,“ ušklíbla se na tichou čarodějku. „Ráda svou někdejší učitelku zase uvidím. Třeba mi posledně zapomněla říct něco důležitého. Tady máte její vodítko a přiveďte mi ji,“ poslala dva ze svých průvodců.
Gardisté vyběhli ze dveří. Chvíli bylo ticho, pak zařinčel kov a zpěv se ozval opět. Sílil, až zpěvačka vstoupila do dveří. Byla to krásná dívka v modrých, zlatem vyšívaných šatech. Přestože měla zavřené oči, kráčela zcela neomylně. A tiše, jako duch. Zastavila se na krok ode dveří a řekla: „Volala jsi mne, má paní? Promiň, že jsem se zdržela, tvůj manžel mne zabil. Krutě jsem se mu pomstila a teď zabiji tebe...“
Zbývající voják a kat po duchu skočili. Neustoupil. Nestvůrně otevřel ústa až k zemi, oba muži jimi hladce proběhli a znovu se objevili za jeho zády. Padli však ihned na zem a začali se s řevem svíjet v křečích. Krvácejícími prsty ze sebe drásali kouřící šaty, kůži i maso, až si jeden po druhém protrhli hrdlo a jejich krev zkropila stěny.
Duch jejich agonii sledoval s nevinným úsměvem a když utichlo poslední bublavé vydechnutí, vydal se opět k hraběnce. Šel velmi pomalu, jakoby ho stahovala divoká gestikulace šlechtičny. Ale nezastavoval a když byl dva kroky od ní, dala se do křiku. „Čarodějnice, zbav mne okamžitě toho monstra!“
Nic se nestalo, paní de Jules byla nehybná jako socha. Paní k ní skočila, chytila ji za ramena a zatřásla jí. Tělo čarodějky se jí bezvládně sesulo k nohám.
Duch se rozesmál. Znělo to jako cinkání zvonečků v altánu hradní zahrady, ale paní to tak nádherné určitě nepřipadalo. Dala se do divokého pláče, naráz měla pro čarodějku i jméno a prosby, zoufale se snažila uvolnit její magická pouta, nic z toho však nepomáhalo.
Iluze dívky v modrém se přestala smát a řekla: „Zapomněla jsem ti to říct, má zrádná paní. Ona není doma, vyvedla jsem ji na procházku.“
Z hrdla paní Colon se vydral strašlivý výkřik. Vyskočila a pokusila se utéci. Dostala se o krok dál než Karlík. Duch ji jediným pohybem chytil a začal ji lámat jako panenku z dřívek.
„Nyní jsi neškodná,“ řekl, když jí jako nic přelomil nadvakrát obě předloktí.
„Nyní mi neutečeš,“ okomentoval mstivě čtveřici zapraskání pod krásnou, nyní krví zalitou sukní.
„A teď mne přestaneš obtěžovat křikem...“ Foukl si na prst, ten zbělel a začalo se z něj kouřit. Pak jej se strašlivým úsměvem přitiskl oběti těsně nad žebra. Chvíli počkal, zatímco se mu hraběnka v pařátu bezmocně svíjela a poté škubl. Vytržený kuželík přimrzlého lidského masa pak labužnicky slízl a vyděšený Karlík omdlel.
× × ×
S životem bez vlastního těla i ovládáním duchů měla Jillian bohatou zkušenost. Proto oba úkoly hravě zkombinovala a pohlídala Mariku, aby neprovedla ještě něco horšího. Když se z vycházky s duchem vrátila zpět, provedla několik drobností. Očistila se, převlékla do civilního, poslala probuzeného chlapce domů a osaměla s poraženou sokyní.
„Proč jste mi ji nedovolila zabít?“ ptala se nespokojená Marika.
„Nechci tě vystavovat hněvu tvého Mistra. Navíc,“ šlehl jí hlavou nápad, „její tělo je mladé, krásné a vydrží mu to dlouho. Nechceš těch darů užívat raději ty?“
I když se duše nemohl překvapeně nadechnout, skoro to tak vypadalo. „To byste mohla???“ Přesto po chvíli otočil. „Ale ne. Nedokázala bych se dívat do zrcadla...“
Její váhání ji přestalo bavit. „Ber nebo nech ležet. Pomohu ti přijmout její tvář za svou, nebo ji tu nechám pomstě jejích soků. Ale nebudu v téhle stoce ani o minutu déle.“
Dušička se omluvila. Její dar s díky přijímá, přesto má strach, zda se Pán vod nebude čarodějce mstít.
„Nebude,“ odmítla to. „Její duši tu nechám jako němého ducha, dárek pro ty mizery tady. A když bude žít tělo i duše, jak by to mohlo Kiriparovi vadit?“ odpověděla sebevědomě, přesto si pro sebe dodala: Snad si to Kiripar nechá vysvětlit. A když ne, ochrání mne Diz... „Do háje,“ uniklo jí do prostoru. Je v jiné realitě, to co se stalo, se vlastně nestalo. Dizra jí nemá být proč vděčný. Pokud se bude vůbec obtěžovat záchranou její duše, uvězní ji nadlouho ve své úžasné zahradě.
To by nešlo. Nevěrně věrný, všechny své kněžky milující Kiripar se musí pravdu o tady téhle dozvědět dřív, než v žalu provede něco nevhodného. „Zavolej svého mistra,“ oslovila duši nakonec, „bude lepší, když nám požehná.“
Vše bude určitě lepší, než rána ledovým kopím z nebes.
Její hlavou se rozezněly ozvěny modliteb a netrvalo dlouho, bůh vod se v závanu svěžího mořského vzduchu ukázal. Rozhlédl se sklepením a nedůtklivě řekl: „Ty nejsi má dcera. Jakým právem ses...“
„Stop, vous tromper!“ šlehla po něm slovy dávno mrtvého jazyka a zabrzdila ho v rozletu. Sama se divila, jak účinně zkrotí Menšího boha slova 'v řeči, která není víc.' Díky za výuku, teto Jess. A tisíc otázek bez odpovědi. Proč jí to Dizra kdysi naznačil?
Nechala dohadů. Kiripar, pán tůní, řek a oceánů stál jako káraný puberťák a za vzdorně staženým čelem určitě plánoval něco strašlivého. Musela ho uklidnit. Poklekla a řekla: „Pane Kiripare, hluboce se ti omlouvám. Situace je složitá a v hněvu obtížně řešitelná. Pokorně tě prosím, abys vyslyšel...“
Omluvná slova vrátila bohu pýchu. „Jsi Nesmrtelná Jillian a mysl máš chráněnou duchem. Nemohu ti věřit ani slovo,“ vpadl jí do řeči.
„Přesvědči se tedy sám. Zde na zemi...“
Kiripar ji opět nenechal domluvil. Prohlédl si lépe tělo na podlaze a hystericky vykřikl: „Ty zrůdo! Co jsi jí provedla?!? Má nejmilejší dcera, nositelka naděje pro přehlížený lid trpící nemocemi ze špíny a ty...“ Vzlykl a začal ji škrtit. Přestože s nějakým násilím počítala, nebylo to o nic příjemnější. Raději uvolnila ducha.
V přítomnosti vyšší bytosti se choval náramně slušně. Poklekl bohu k nohám a tiše řekl: „Mistře... Prosím, vyslyš nás, hlavně mou paní Jillian.“
Bůh se podíval na ni, na hraběnku a zase zpět. Zjevně nechybělo mnoho, aby začal počítat na prstech. Asi to měl udělat, protože jeho výsledek byl úplně chybný.
„Dva zločiny jsou již příliš. Potrestám tě. Neudělám tu chybu, abych zabíjel tvé tělo a opět tě potkal, až se mému otci a mistru omrzíš. Uvězním tě ve věčném utrpení mezi životem a smrtí. Tak se odnikud nedočkáš pomoci.”
Och, díky za tu žvanivost. „Víš ty co? Stop, vous tromper!” zarazila ho zas a když ustal, všechno mu pěkně vysvětlila. Proradnost hraběnky, která se lstí nechala vysvětit a pak svou duševně spoutanou učitelku předhodila manželovým vojákům. Že dotyčná asi nevyčistila ani hlt vody, zato zcela jistě krutě utýrala nespočet bezmocných zajatců. A ještě pár pikantních detailů o Dizrovi a jeho kněžích, aby se vodní bůh trochu pobavil a uklidnil.
Asi to nestačilo. Sotva ho uvolnila, vrhl se vzlykající Kiripar na svou zrádnou služebnici a rozprášil ji po stěnách.
Otřela si krvavou kaši z tváře a vyčítavě řekla: „Chtěla jsem její tělo věnovat tvé zavražděné dceři...”
Ani se neomluvil. „Jsi chytrá, poradíš si,” řekl jen a zmizel.
„MISTŘE!!!” vykřikla žalostně Marika. Měla co dělat, aby ji zadržela dřív, než ji zoufalství nabudí ještě víc a zase začne řádit. „Není všem dnům konec,” utišila zkrocenou vzlykající dušičku a vedena znalostmi popravených tyranů se vydala vyprázdnit cely u ložnic kněžek...
× × ×
Už se ničím nechtěla zdržovat. Ve vraním peří dovnitř, osvobodit otroka a rychle ho separátním tunelem poslat domů... Plán však nebyl pevně daný a malé povyražní si dopřála, když v jedné z cel narazila na vojáka, který tam neměl co dělat. Krátil si nudu noční služby znásilňovám nějakého děvčátka z pohraničí Království mořeplavců a tak mu za odměnu věnovala díl svého vzácného času. Až ho ráno najdou, bude hlavním viníkem záhadného zmizení otroků a naloží s ním podle toho.
Má hotovo. Třicet dva cel. Patnáct dětí z vojkovického kraje, díky Bohům všechny, které přežily výcvik. A sedmnáct dalších, kterým dala na výběr: návrat domů, nebo nová existence ve Starém království?
Rozhodovaly se rychle a důvod byl strašlivý. Byly z jednoho kraje, zrádně prodané vlastním pánem. Návrat domů neměl budoucnost a tak se ji rozhodly hledat pod patronátem čarodějky z dalekých krajů.
Tak tedy domů, podívat se, jaká ta budoucnost bude.
Otevřela tunel, řekla Marice; „teď bych ráda pár dnů jen odpočívala,” a vykročila vpřed.
× × ×
O odpočinku si mohla nechat jen zdát. Alespoň v tom širším smyslu slova. Že je doma prakticky o rok více, s tím by se smířila. Pro její tělo uběhlo jen pár dní, i když pořádně hektických. Zato všechno ostatní bylo nalevačku. Do Vojkovic dorazila utahaná jak kůň. Ani nechtěla s baronem mluvit. Řekla jen zemanu Lubkovickému, aby se o děti řádně postaral podle zákona a odletěla napůl spící domů. Vyvrátila se do postele, hned jak se vrátila do lidské podoby a spala do pozdních odpoledních hodin dalšího dne.
Seržantu Jarorádovi její příchod neunikl a tak, když ještě s očima napůl zalepenýma spánkem sešla dolů, již ji vítaly dvě staronové děvečky. Co si bude paní přát?
Pochválila služebníka za iniciativu, skutečně se jí dnes hodila. Poručila si vejce na šunce a lehký salát na srovnání kalorií. Po pozdním obědě se jí do ničeho velkého nechtělo a tak se rozhodla, že si zkontroluje svou zahrádku. Měla ji v lese, jako náhodně rozhozené ostrůvky bylin, pro každou rostlinku to nejlepší místo. I když nebyla za plotem, amatérky ze vsí se jí tam ani nepokoušely nahlédnout. Nejlepší bylo, že jim to ani nemusela zakazovat, šuškanda pracovala lépe než nejsilnější ochranná kouzla.
Asi by nějaké to kouzlíčko měla použít. Skláněla se právě nad trsem dobromysli, když se ozvalo namáhavé supění několika koní a vzápětí je měla všude kolem, jeden z jezdců ji tak tak stihl přeskočit. Strhl zvíře do prudké otočky a obořil se na ni. Co že si jako myslí, stavět se lepším lidem do cesty...
Byl zťukaný jak datel. Tak ho nebrala vážně a jen řekla, že na svém si může dělat, co se jí zlíbí. To se ale dočkala. Tohle území je jeho a to by musel vědět, že ho dává někomu jinému. A jestli si prý dáma myslí, že si na zemana z Habrouzů může vyskakovat, tak to on jí ještě ukáže, co si z ní dělá. Nějakým zázrakem se bez pádu přetočil v sedle, že měl nohy na jedné straně. Rozepnul si kalhoty a jen co vylovil svůj nevalný poklad, začal močit. Sotvaže stačila uskočit, protože byla zvědavá, co to provádí za akrobacii a čekala příliš dlouho.
Jeho čekající průvodci se začali chechtat, přiblížili se, pak ještě víc... A začali na ni najíždět. Jak se prý lesní dámě líbí takový ptáček zpěváček... Nechtěla by jich třeba vidět víc?
„Já mám radši větší kousky,” odsekla jim a v mžiku byla v kropenatém peří jestřába, ve větvích tři metry nad nimi. Posměšně na ně zakřičela a odletěla do Vojkovic, poptat se, co to jako má znamenat...
× × ×
Dozvěděla se toho, až jí šla hlava kolem. Ani rok nestačil zahladit bolest ze všech ztrát a už přinesl nové. Dizrovci se v kraji nějak namnožili a vystrčili drápy. Na základě dávného předpisu, podepsaného třetím králem, donutili přežilé vesničany, aby pro ně sklidili úrodu z opuštěných polí. Lidé sklízeli a odváželi úrodu do řádových špitálů a sirotčinců. Jenže jim pro ten bohulibý úkol nezbyl čas na vlastní potřeby. Zelenina, brambory i obilí se pokazily na polích a zahradách a přestože se něco podařilo zachránit, přes zimu zavládl v kraji hlad.
Na jaře se to asi patřičně přibarvené doneslo do královské kanceláře. Obratem přišlo pokárání za špatnou správu a nejen to. Nějaký chytrák využil Vojkovicovo starší hlášení spojené s prosbou o kolonisty a k vyslané výpravě připojil pár zemánků z příbuzenstva. Ti si začali panství ihned dělit.
Baron se jim pokoušel vzdorovat. Jenže nezvaní hosté na něj zamávali listinami s královskou pečetí, zahrozili žalobou a Vojkovic, ze všech stran ubíjený špatnými zprávami, rezignoval.
Tak nějak jí to i řekl, jenom ne hned a hladce. Nejdřív z něj musela dostat asi dva džbány vína a udržet ho stranou od těch zatím nevypitých. A sotvaže skončil se zpovědí, už by chtěl pokračovat.
To tak.
Požádala o pomoc Mariku. Mohla by s Mistrovou pomocí obrátit zvrhlé kouzlo její dočasné paní? Co kdyby se panu Kryštofovi měnil alkohol hned v ústech ve vodu, nejlépe po delší čas, než ho chuť na opíjení přejde. Překvapený duch souhlasil a Kiripar se, asi z pokání, opravdu snažil.
„Co jste mi to provedla?” obrátil se na ni vzápětí baron a vyčítavě zamával džbánem.
„Nechám vás napít, až to bude na radost, ne na žal,” odpověděla mu a pokračovala: „Postavím je trochu do latě, ale budete se snažit i sám. Zatím se vrhnete na úřadování, které jste během pití opomněl.”
Ještě si chvíli počkala, jestli skutečně svolává správce a vyletěla si na malé kolečko po okolí. Copak ti vykukové dělají, když zrovna nepořádají pijáckou jízdu?
× × ×
Prostí lidé se snažili. Pole byla znovu oseta, z trosek domů začaly růst nové. Jen jí přišlo jaksi divné, že vidí samé rozestavěné domky bezzemků, žádné statky a co si nechali stavět páni, to nebyly tvrze, ale téměř paláce. Podivuhodně dokončené, ve srovnání se vším ostatním.
A přičinlivost lidí jí přišla jakási křečovitá.
Jednu z možných příčin uviděla brzy. Vojkovicům vždycky stačil jeden pranýř a to ho ještě použili naposledy někdy před dvěma stovkami let. Tady si každý samozvaný správce postavil svůj vlastní a všechny byly obsazené. Nebo čerstvě obsazované.
Vedena morbidní zvědavostí se snesla dolů a usadila se na sloupek, který jí podezřele připomínal nedokončenou šibenici. Šlechtic v širokém klobouku seděl na koni, pod ním stál správce a četl rozsudek. „Jménem ctihodného pána Jošta, pána z Lebenic, se jmenovaný Ronald Průběžka dále odsuzuje k šedesáti ranám ozubeným bičem, jelikož se opakovaně vzdálil z pracoviště, aby marnil čas řečmi s obyvateli hnízda zvaného Vojkovice.”
„Proboha, to ne!” vykřikla nějaká žena, asi Průběžkova manželka. Jillian se jí nedivila. Vždyť šedesát ran takovým bičem, to byla poprava, nic jiného. A za tak bezvýznamné provinění?
Šlechtic popojel kupředu, zdvihl tvář a řekl: „Přivažte ji také, může se dívat...”
A Jillian měla co dělat, aby šokem nepadla z trámu. Dokonalá tvář mohla být prostě tváří udržovaného třicátníka, ale byla druhým střípkem mozaiky k samoúčelné krutosti. Deset metrů od ní se na koni nosil agent chána Vadima...
To se jí snad zdá. Už měla chuť se na vetřelce vrhnout, ale odolala. Má šanci pomoci odsouzenci nenápadně, protože správce čte alibistickou poznámku, že ráno může provinilec pokračovat v práci.
Vrána nebyla ta nejlepší na kouzlení, ale mohla se s ní nenápadně prosmeknout do základny pranýře a tam vyslovit kouzlo jako člověk. Roland se bude svíjet bolestí pod ranami zdánlivě drásajícími celé jeho tělo, ale nic se mu nestane a ráno ho plným právem dostihne baronova milost.
Opět odletěla a hlavou se jí honilo, co jsou zač ti ostatní. Ti v lese vypadali obyčejně, požitkáři okolo čtyřicítky. Vůdcem a hlavním potížistou bude ten takzvaný Jošt. Jakmile toho nebude, sklapne jim.
× × ×
Stejně si je zkontrolovala. A udělala dobře. U pána z Habrouzů využila nevyřčeného pozvání v podobě prázdné pracovny a nahlédla mu do otevřené skříně na dokumenty. Nic, čím by prozradil dohodu s chány tam nenašla. Ale mezi nepořádně poházenými glejty, svazkem šípů a dvěma zlomenými bičíky našla svitek s královskou pečetí.
Tak se podívala.
Ukládáme tímto pánu Michaelu z Habrousů v povinnost, by se svou zbrojnou chasou v klidu a řádu provodil dosidlovací výpravu lidí z obcí Javořín, Černé Louky a Mírov u Nové Naděje až na panství barona z Vojkovic, kde je předá řádnému pánu kraje. Za tuto službu se mu v příštích pěti letech snižuje daňová povinnost na polovinu.
Podpisem a pečetí stvrdil Jáchym z Nového Městce, královský kancléř.
Tak takhle to je, ty vykuku... Zamával jsi pěkně z dálky zlatým symbolem krále a začal sis žít nad poměry...
„Co tu děláte!” ozvalo se ode dveří. Ohlédla se. Aha, sám zeman vyčuránek. Zamávala na něj stočeným dokumentem a odpověděla otázkou: „A co tu děláte vy?”
„Po tom ti nic není,” přešel k drzému tykání a pokusil se přijít blíž. „Čarodějnice a k tomu zlodějka, to se nebude vznešenému pánu Joštovi líbit.”
„Ten pán Jošt mne zajímá, nechcete mi o něm povyprávět trochu víc,” zašklebila se, uskočila před ním a skryla se za stolem. „Co je zač? Není náhodou pánem kraje pán z Vojkovic?”
„Dlouho nebude!” zahrozil Habrouzský.
„Až zavane zvědavý vítr?!?” zeptala se, napůl naslepo. Ovšem úspěšně.
Lekl se. A lekl se moc.
Tak přitlačila na pilu. „Vím toho hodně, milý pane. A začínám být nespokojená. Máte připravovat půdu, ne se opilý předvádět před venkovankami...”
Klesl jí k nohám: „Milost, nejvznešenější.... Splním své závazky, velký chán se mnou bude spokojen.”
„V to doufám,” řekla s podporou speciálního úsměvu. „I v to, že o této naší schůzce nebudete mluvit. Víte přece, co se stává mluvkům...”
Pokud neviděl, určitě slyšel. A dokázal si to živě představit. Kalhoty mu rázem nějak ztěžkly. Plivla mu do tváře, zastrčila si kancléřův list za košili a po nutné úpravě zevnějšku odletěla.
× × ×
Hlupák, nechal si něco namluvit a hraje si na velkopána. Určitě se už vidí přinejmenším chánovým místodržícím. Což o to. Určitě by dostal království nebeské, jak říkávali Průkopníci, ale asi by se mu v něm nelíbilo.
Čím dřív kraj zbaví skutečného agenta, tím lépe.
Zaletěla k baronovi a řekla mu o Joštovi. Je to chanský agent, zlý duch současných událostí, jenž sliby či hrozbami svádí ke zradě i ovlivnitelné poddané krále.
Vyřídí ho...
Baron se vyděsil. Copak může zabít takového vysoce postaveného zločince? Jeho tajní spojenci ve vládě by si našli nějakou záminku, aby Vojkovice srovnali se zemí...
Uklidnila ho. Pan Jošt bude jako chřestýš s vyrvanými jedovatými zuby. Živý, ale neškodný.
Zaletěla si domů pospat a vstala po půlnoci. Chvíle letu, nalezení toho pravého okna... Protáhla se jím dovnitř. Jošt, nebo kdo to vlastně byl, ležel na širokém lůžku a hlasitě chrápal. Dopřál si něco silnější, než jen víno, z pachu neznámé kořalky se jí až zdvíhal žaludek. Také dobře, usmála se pro sebe, bude to jednodušší.
Soustředila skryté síly a už měla Joštovu duši v hrsti.
Nebrala si žádné servítky. Hnal ji vztek na nekončící příval šílencových služebníků, kteří devastují její oblíbený kraj. Už žádné ohledy, za nimiž zůstávají nezodpovězené otázky...
Chce jména!
Další agenty a vědomé i nevědomé spolupachatele ve vládě království.
A osobní otázku nakonec: Proč je vojkovický kraj tak důležitý?!?
Agent už neodpověděl. Již dříve se jí začal vysmívat, odpovědi z něj musela doslova páčit... A když se kdesi u Vojkovic zablesklo, aniž by mělo, lekla se a stiskla ho přespříliš. Rozplynul se jí pod rukama, v lůžku zůstalo jen tělo. Jak říkal Dizra, zvířecí podstata. Až tak daleko to hnát nechtěla. Měla v plánu, že mu poněkud poplete myšlenky. Aby si stěží uvědomoval, co patří na hlavu a co na zadek. Ale měl alespoň blekotat. To co zbývá teď, se zmůže leda na pudové zvuky. Tak to se trochu nepovedlo, měla by se podívat...
Oknem ji se zpožděním dostihla ozvěna výbuchu.
Nechala všechno, jak bylo a vrhla se k Vojkovicím.
