Vládcové legend - druhé pokračování

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Po mnoho století byl v panství na severu nového království klid. A teď, masakr. Kdo vraždil a proč? ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Několik týdnů byl klid. Vojáci jezdili po kraji jako diví a jejich halasná přítomnost co pár dní venkovany ujišťovala o zaručeném bezpečí. Ale ten vnější klid byl jen předstíraný, jen aby se otupila pozornost. Ke konci třetího týdne vzplanuly Vintovice.

Když se k nim obranné síly s Deanou za zády dostaly, naskytl se jim stejný pohled jako v Botkovsi. Zkáza a mrtví dospělí. Měla pocit, že tohle už by jako podpora jejích návrhů mohlo stačit. Jenže baron se k ničemu neměl. Když na něj vrhla vyčítavý pohled, jen zaťal pěsti a odvrátil se.

Ten večer se poněkud opil.

Poněkud víc.

Čekala něco v tom duchu a proto přespávala v tábořišti. Když za ní pobočník přiběhl pro pomoc, stačilo jí z lehátka kývnout a vstát.

Baron seděl za stolem, v levé ruce svíral převrácený pohár a pravou si do rozlitého vína kreslil nějaké obrazce. „Příteli," řekla mu těšivě. „Takto ničemu nepomůžete. Běžte spát."

„Spát! Jak můžu spát! Tři stovky mrtvých... A vy říkáte spát?!?"

„Je to jediná rada, kterou vám v téhle chvíli poskytuji. Ničemové jsou pryč, zalezli jako krysy do své magické díry a dlouho se nevrátí."

„Vaše rady... Vaše rady... Strčte si je někam. Myslíte, že nevím, kam míříte? Chcete ovládnout kraj, zmocnit se ho jako paní. Celé ty roky ovlivňování... A dnes vám připadla vhodná příležitost? To by se vám hodilo, dát venkovanům zbraně. Mají z vás strach, poslechli by vás na jediné mrknutí. Co by znamenalo? Střelte gardisty do zad? Nebo..."

„Mlčte! Jste opilý a napadají vás nesmysly. Budete spát, ať chcete nebo ne a ráno si promluvíme." Napřáhla proti němu ruce. Bylo to zbytečné, ale někdy nebylo na škodu napodobit Jamesův rozmáchlý styl. Baron vyskočil, zavrávoral a pozpátku se v jejím pevném sevření vydal na lůžko. Otevíral sice ústa ke křiku, přes rty však nepřešel ani hlásek. A jen co se uložil, spal.

Uložila ho lépe, aby v noci nedošel nějaké dodatečné úhony a vyšla ze stanu. „Bude v pořádku," řekla pobočníkovi, zemanu z Lubkovic. „Ale nelíbily se mi ty řeči. Znám ho velmi dlouho a vím, že by něco takového nikdy neřekl. Mluvil s někým, dostal nějaký dopis?"

„Nevím, madam," odpověděl vyhýbavě Lubkovický.

Vrhla na něj náznak speciálního úsměvu a začala se ptát znovu: „Poslyšte Marku. Znám vás od narození a poznám, když lžete. Tak v čem to vězí?"

Zezelenat v načervenalém světle táborových ohňů vyžadovalo pořádnou dávku šoku a odpověď vypadala podle toho. „Já... Já... Nevím! Oon... pán ten dopis hned spálil!"

„Aha. No, alespoň vím o něco víc. A u bohů, ukažte tu tvář? To vás kousla muchnička? Co vás napadlo, natírat se tímhle. Mohl se vám udělat nepěkný bolák..." Mávla mu před tváří rukou a odešla s náznaky díků za zády.

× × ×

Ráno bylo lepší. S klidnou hlavou byl baron ochotný uznat, že k převzetí moci mohla mít mnoho jiných příležitostí a metod, než zbytečné masakry. Když mu to tak vyjmenovávala, jen zahanbeně kýval. Za sedm století spolužití asistovala u mnoha porodů a několikrát pomohla dokonce i při samotném početí dědiců rodu. A nikdy ani slovem nenaznačila, že jí snad tichý vděk nestačí. Dokonce ani tehdy, když jí moc podávali až do rukou. Kdysi se jeden pán z Vojkovic z čiré radosti nad narozením syna vyklonil z okna ve třetím patře a sbírali ho z nádvoří hráběmi. Zoufalá sedmnáctiletá vdova jí nabízela regentství, ale ona si svou nezávislost udržela. Dobré rady, to ano, ale vláda nikdy. A bylo to ke škodě?

„Ne..." přiznal opět.

„Tak vidíte. A teď mi řekněte, od koho byl ten dopis a co přesně vám psal..."

„Cože?" náhlým obratem od svěřování k výslechu zaskočený baron zdvihl hlavu a vrhl na Lubkovického nespokojený pohled.

„Pán z Lubkovic je v tom nevinně," hájila zemana. „Nalezla jsem v ohništi zlomky papírového popela a ráda dostávám odpovědi."

„Nebyl podepsaný... Bylo v něm jen varování, že..."

„Aha. Že si dělám co chci a jistě s nečistými úmysly. Dobrá. Než se situace vyřeší, nehnu se od vás ani na krok, bude to dostatečné?"

„To snad ani nebude třeba."

„Dobrá. Kdyby vám zas někdo dával dobré rady, pošlete ho zas mnou."

Pak se vydali na nutný okruh po panství. Bylo to potřeba. Zpráva se již rozkřikla. Venkované byli vyděšení k smrti. Přesvědčit je, že útěk na jih je zbytečný, žádalo od pána kraje velkou výmluvnost. Stála při tom u něj a necítila se nejlépe. Tušila, že sliby jsou plané, že jediná úspěšná cesta je vlastní obrana, že možná v této chvíli vidí mnohé ze sousedů naposledy. Ale přijala pozici druhé v řadě a bude se jí držet.

Z toho rozhodnutí jí běhal po zádech mráz...

× × ×

Jak správná ta předtucha byla, zjistila velmi brzy. Třetí útok byl nejdrzejší. Bandité využili toho, že pán s většinou svých lidí je v terénu a přepadli přímo hrad. Proti svému zvyku ho nevypálili, jinak si však počínali úplně tradičně.

Přežil jediný člověk. Pepek Jakohnůj, odsouzený k výprasku a dvěma měsícům ve sklepě za obtěžování Márinky Pěšcové. Pronadával celé dny, ale když přišli vrazi, byl tichý jako myška a dobře dělal.

Viděl a slyšel všecko!

Ale nepoví to, pokud nedostane milost, omluvu a pořádnou odměnu. Nejmíň pytel zlata.

Baron, rozezlený ztrátou rodiny a lidí, kteří pro něj byli mnohem víc než jen služebníci, se neudržel. Přiskočil k Pepkovi a udeřil ho pěstí do tváře. „Co ještě chceš ty lumpe! Že jsi v tom sklepě vyhrál život ti nestačí? Jestli hned neřekneš, co víš, tak to z tebe vyřežu rozpáleným tupým nožem!"

Pepek si utíral rozbitý ret, kvičel jako čuně, ale neřekl ani slovo. Přestalo ji to bavit. Přistoupila zezadu k baronovi, položila mu ruku na rameno a s úsměvem vraha řekla: „To byste neudělal, příteli." A když se tvář toho sraba začala přeskládávat do servilního úsměvu, dodala: „To by bylo příliš milosrdné..."

To dvounohé dobytče se na ni podívalo, uvědomilo si své možnosti a praštilo sebou k jejím nohám. „Povím, všecko povím! Voni říkali..." nakrčil tvář v soustředění, „voni říkali, že... ten... infomotátor... si zaslouží vodměnit..."

Baron se k němu sklonil, přitáhl si ho za límec a zařval: „Co je to za nesmysl? To je všechno? Víc nevíš? Za tohle jsi chtěl zlato?!?"

„É... Milosrdnej pane! Povím všecko. Povídali ještě, že maj vopici a ta smrdí, když vrže..."

„To stačí!" vybuchl Vojkovic. „Nech si své hloupé řeči. Stráže, hoďte ho..."

„Okamžik," zadržela vojáky slovem i gestem. „Ten červ řekl víc, než si sám dokáže představit. Zaslouží si trochu osladit život..." Sklonila se k Pepkovi a vyléčila mu rozraženou kůži. „A teď pryč s ním, už ho nechci vidět ani chvíli."

„Myslel jsem, že mu chcete dát milost," řekl baron, když strážní s vězněm odešli.

„Tomu? Praseti, které považuje ženu za pouhý pytel se třemi otvory na penis? V žádném případě."

„Ale léčila jste ho."

„Ne, jen jsem se mu postarala o pekelnou noc, až se mu to pod čerstvou kůží zanítí."

Baron poodstoupil, hloubavě se na ni podíval a řekl: „Skoro začínám uvažovat o tom, jestli v tom prokletém listě nebyl kousek pravdy."

„V jedné knize odkazu byla věta: Nejsou dobří a zlí. Jen menší a větší mizerové. Prostě, trénuji na setkání s viníky tohoto všeho."

„Oh... Nechtěl bych být v jejich kůži, až k tomu dojde."

„Věřte tomu, že ne," odpověděla tvrdě.

Z tónu těch slov se zachvěl. Aby to překonal, vyloudil ze sebe zvídavou otázku: „Apropó, co jste v jeho žvanění zaslechla? Ten idiot nedokázal ani zopakovat, co slyšel."

„Nedokázal. Ale interpolovala jsem jeho slova se svými zkušenostmi. Řekl, informátor si zaslouží odměnit. A také, že útočili vojáci chanské říše."

„Ti pověstní nadlidé z Evropy? Jak by se sem dostali? Vždyť jsem slyšel, že je jich jen pár kolem vyslance, že větší skupiny se na vlastních lodích nedostanou přes oceán."

„Jsou mnohé cesty. S ukradenými či padělanými pasy mladých mužů z nezávislých království východu se dostanou na naše vlastní lodi... Třeba. Zbraně si opatří sami, jakmile jsou na pevnině."

„Ale vždyť je každý pozná!"

„Poznal jste je vy, když byli na slavnosti?"

„Ne."

„Tak vidíte."

„Ale co můžeme dělat? Nepoznáme je, mohou se nám smát do očí a díky zrádci se vyhnou každé pasti, kterou na ně připravíme."

„Ano, toho musíme odhalit prvního. Ale už nemůžeme riskovat. Dovolíte konečně, aby venkované vzali zbraně do rukou? Vždyť o nic nejde. Můžete jim říkat domobrana. Tu zákon zná."

„Ale Deano. Vždyť já je ani nemám čím ozbrojit."

„S tím si nedělejte hlavu. Když dostanou výcvik s kopím, nic víc nepotřebují. Není chalupy, ze které by se tu a tam nevytratil do lesa muž s kuší, aby rodině přilepšil divočinou."

„Cože?"

„Překvapuje vás to? Popravdě, mne by překvapilo, kdyby ano."

Baron se narovnal a odpověděl: „Samozřejmě, že ne." Ale odvrátil se nějak rychle a raději odešel k oknu. Zahleděl se na nádvoří, kde vojáci stírali krvavé stopy zločinu a ztěžka řekl: „Tak pevný hrad. A přesto jeho zdi nedokázali nikoho ochránit. Překonali je, aniž by padly. Prosím vás. Jsem jen prostý venkovan s erbem, magického soupeře se bojím. Chopíte se v této těžké chvíli velení?"

Čekala to a proto nyní nepřemýšlela příliš dlouho. „Odkazem je dáno, že mág má být vždy až ten druhý. Ale tento případ je výjimečný, udělám krok za své zásady. Budu velet a nestrpím odmlouvání. Ale mými ústy budete stále vy sám."

„Děkuji vám!" vykřikl baron a jako malý kluk vděčný za pomoc se jí vrhl k nohám.

„Vstaňte příteli. Máme práci," řekla mu a sklonila se k němu.

V tu chvíli oknem hvízdl šíp, proletěl jí nad hlavou a narazil do stěny. Odskočil úplně roztříštěný, kdyby jí proletěl tělem, na nějakou dobu by ji určitě odstranil. Úvahami o tom se však nemínila zdržovat. Útočník stál stále na hradbách protější strany nádvoří a snažil se zjistit, jak úspěšný byl. Její sklonění se mohlo pokládat za výsledek zásahu a v šeru komnaty nebyl výsledek jistý hned. Ale byla to jeho chyba. Nechala barona baronem, nic mu není a vstát může sám a vyskočila z okna.

Zákeřný střelec se dal na útěk. Ale kolik šancí měl proti vzdušnému pronásledovateli? Dostihla ho na schodišti a ještě z letu po něm skočila. Vyhnul se jí a pokusil se ji srazit přes zábradlí, když už mu tu příležitost v prudkém letu poskytla. Ale nestrávila spoustu let v Arletině družině nadarmo. Cvičení s lordem Hendersonem, jehož náznaky předávala dál, se jí hodilo mnohokrát a nejinak tomu bylo v této chvíli. Švihem si s útočícím střelcem prohodila místo... A sakra! Zábradlí prasklo a muž se s výkřikem zřítil do desetimetrové hlubiny. Byl na místě mrtvý. Tedy, pro výslech to neznamenalo potíž, ale pro lidi okolo třeba ano.

Už se sbíhali.

Nenechala je dlouho přemýšlet, aby snad nepřišli na nějakou hloupost a tvrdě na ně spustila. „Kdo to byl?!? Co o něm víte?"

Kuneš se protlačil dopředu a řekl: „To byl vojín Střihavka. Přišel na jaře z Kupeckého hradu. Sloužil dobře."

Tak Střihavka. Jen se ušklíbla. Roztřesená duše vraha se vyloupla z těla a hledala místo, kde by se mohla tiše a nenápadně vypařit. Podržela si ji a vojákům řekla: „Sloužil možná dobře, ale jen proto, aby připravil past. Střílel na vašeho pána a smrt si zasloužil." Nechala je být a bez ohlížení se vrátila do Vojkovicových komnat.

Baron stál u okna a prohlížel si trosky střely. Ohlédl se jen krátce, aby se ujistil, že to je ona. Pak řekl: „Našel jsem všechno, krom hrotu. Nechápu to. Proč by někdo střílel tupým šípem?"

„Střílel na mne. Mířil na hlavu a chtěl si být jistý, že střela roztříští mozek, abych se snad nestihla vyléčit."

„To... Je hrozné."

„Otravné, nic jiného. Za pár dní bych byla zpátky. Ale pro nás je každý den důležitý. Tak se poptáme, kdo to je a proč střílel."

„Koho?"

„Jeho," řekla a dala duši tvar. Mlhavý obláček v podobě člověka se svíjel v jejím poutě, ta vzpoura mu však na nic nebyla. Trochu ho skřípla, aby mu ukázala co může a zeptala se: „Kdo jsi, vrahu."

Jsem rytíř Jeremy de Odessa a nějakým smradlavým opicím neřeknu ani slovo.

„Ach tak..." Obrátila se ke svému společníkovi a zlehka se zeptala: „Rozumíte mu?"

Vojkovic se otřásl: „Služebník chánů... On... Vrahové mých poddaných také mluvili o opicích..." Zaťal pěsti a kdyby to šlo, byl by se na duši vrhl.

„Ano. Nepovažují nás za lidi. Ale nejen v tom se tento hrdinný služebník svých pyšných pánů plete..." řekla a srazila namyšlencovy zbytky pěkně k podlaze. Postavila se nad ně a představila se: „Jsem Jillian Dean. Žiji devět set a osm let a pocházím z pravého lidu Země. Přežila jsem císařovu zradu i útok vašich předků. A nenechám si nadávat od někoho, kdo mi nesahá ani ke kotníkům. Odpovíš mi, nebo ti mám pomoc?"

Pche...

„Tvoje chyba," přikývla s pekelným úsměvem. Významně napřáhla paže a spustila. Duch zavyl, až se otřásla okna. Stiskla ho ještě jednou, aby si nemyslel, že se snad rychle unaví a zeptala se zase: „Proč jsi přišel?"

Vzdor ho rychle přešel. Schoulil se ještě víc a začal vypovídat: My... Našli jsme cestu. Procházíme pošpiněnou zemí jako závany zvídavého větru a chystáme cestu chánovým armádám. Poté ji v jediném okamžiku očistíme od poskvrněných... A pak se dočkáme milosti Žádaááárghhh!!!

Kdyby uvnitř duše vybuchl granát, nerozpadla by se rychleji. Mizející cáry na ni udělaly posměšné gesto a byly pryč. „Co to..." zeptala se zklamaně a ohlédla se. Krom barona, který vypadal, že mu není dvakrát dobře, tu nikdo nebyl.

Pak se však otevřely dveře a dovnitř vtrhl Dizrův kněz. „Můj pozemský pane!" vykřikl starostlivě a uklonil se. „Doslechl jsem se o tom krveprolití. Je strašné, že k něčemu takovému došlo právě zde, na dohled posvěcených zdí Pánova domu. Kdybych to jen tušil! Mohl bych prosit Zářivého a Dokonalého o milost pomoci. Ne jak jistá osoba, která vždy přichází jen spočítat mrtvé..."

„Nápodobně, svatý muži," vrátila mu urážlivou výtku.

Kněz se nedal a zaútočil přímo. „Varuji vás před ní, můj pozemský pane. Je to ničemnice. Již při svém vstupu do hradu jsem cítil zlo, které přivolala přímo do vašich komnat. Kdo ví, co by se stalo, kdybych zavčasu nezasáhl!"

Tak to on... No, zazlívat mu to nemohla. Hodila posměšně hlavou a řekla: „Zbytečné starosti, otče. Ale dobře, že jste přišel. Viděl jste sám, co se tu děje a můžete poslat svého pomocníka s hlášením. Napište je. Přes toho vašeho rajka mitiče se ke králi dostane nejrychleji. A náš pán k němu připojí svou vlastní zprávu."

„Kterou mu budeš diktovat ty, čarodějnice?" zašklebil se kněz.

„Která bude obsahovat vše skutečně podstatné," poopravila ho. „Zapečetěný dodatek dodáme do kaple do hodiny. Odešlete ho ihned?"

„Je - li to skutečná vůle pána kraje?" řekl kněz s provokujícím náznakem otázky.

„Koho jiného!" odpověděl mu baron Vojkovic sám. „V mém kraji řádí banda nepolapitelných vrahů, žádám o pomoc královské vojsko!"

„Jistě pane. Omlouvám se," řekl kněz.

Jiné oslovení pro něj neměla. Doteď si nedokázala vybavit jeho jméno, protože byli jeden jako druhý. Když konečně vypadl, bylo po všem odstupu.

„Skutečně je to pravda? Opravdu jste TA Jillian?"

„No a? Poslyšte, jestli se mne chcete vyptávat na Temnou paní, tak vám rovnou řeknu, že o pomluvách se nebavím. Na světě je stále dost míst, kam se mohu vypařit."

„Ne... To jistě nemusíte. Už o tom nepadne ani slovo. Mohu vědět, co máte v plánu?"

„Napíšete ten dopis. Pak dáme dohromady venkovany a vojáci je začnou cvičit."

„Skutečně chcete psát králi? K němu se dopis nikdy nedostane."

„S tím ani nepočítám. Bude adresovaný ke kancléři. Když dojde, bude dobře. Pokud ne, pak také."

„Spoléháte se na to, že posla někdo přepadne a získá z dopisu falešné informace?"

Usmála se. Baron se sice označoval za pouhého venkovana s titulem, ale hlupák nebyl. „Ano," přitakala. „Napište do hlavního města prosbu o pomoc, že útočí chánovi vojáci a připojte zmínku, že důkazy schraňuji ve zdech své tvrze. To bude stačit. Leda snad... Pozvěte pár kolonistů, nebo napřesrok nesplníme dávku..."

Baron Vojkovic přikývl a sáhl po psacích potřebách. Kdo ví, proč útočníci hrad nevypálili také. Možná se nechtěli připravit o budoucí základnu, ale nyní se to hodilo. Začal psát, byl to však těžký souboj. Když se podepisoval, perlil se mu na čele pot a dopis zasypával pískem se skutečnou úlevou.

Převzala ho od něj, zkontrolovala pohledem, zda si šlechtic neudělá na úřadech hlavního města příliš velkou ostudu a uložila do obálky. „Ať ho tomu otrokovi Zářivého donese Kuneš. Vy musíte promluvit k lidem ve Vojkovicích, Mušíně a Dalkabátech."

„Ano, má paní..." řekl baron a zdálo se, že ta poddanská slova myslí naprosto vážně.

× × ×

Uklidňování bylo třeba. Venkované byli zoufalí, z bezmoci zapomínali i úctu. „To ste povídal i posledně. A jak to dopadlo," vykřikl na Vojkovice domkář Hrazdíra, když dozněla baronova slova, že ves ochrání.

Baron se nehněval. Přiznal, že jeho přehnaná pýcha vedla ke katastrofě a nabídl řešení. Venkované se útočníkům postaví po boku dočasně usídlených vojáků. Možná prolijí i svou krev, ale pro tu příležitost bude nablízku rytířka De... Jules, aby pomohla. Je to férová nabídka? „Muži účastní na stráži budou mít sníženou pracovní povinnost," doplnil ještě, protože se mu zdálo, že nějak váhají.

To zabralo. „No co. Maj nás podřezat jak ovce? Tak jim aspoň zkusíme pocuchat kožichy. Tak jak, sousedi?" řekl rychtář Sedmerek a z neurčitého hučení davu se vynořily výkřiky odhodlání.

Úspěchem jednání potěšený Vojkovic zanechal v centrální vsi Kunešův oddíl a s ostatními vojáky zamířil do Dalkabátů. Na konci kolony jedoucí Deanu však zastavil pacholek z Myšákova statku. „Vodpustěj, madame... Stala se nám taková věc... Do slámy se nám asi zavrtal skunk a co já vím, jestli na něj nějaká kráva stoupla... Celá stáj smrdí jak rasův pytel... Mohla by ste nám pomoct, než na to přinde hospodář?"

Tak skunk? Vsadila by se, že ani náhodou. Vzkázala pánovi po vojácích, že jednotku dostihne co nejdříve a s podezřívavým úsměvem na rtech se vrátila k pacholkovi. „Poslouchej, Kubáte. Nebyl někdo od vás hledat utopené Evropany?"

„No... Kde kdo, madam. Já, Velkej a Malej Venca, Pepík Vodvedle, strejc Kalous..."

„A nenašel přitom někdo z vás nějakou maličkost?"

„Vo ničem takovým nevim, madam. Ani nikdo jinej. Ani vod Vobahněnejch, ani Mařákovic kluci... Leda jestli něco nenašel mladej havran, vometal se vokolo, že jakože utopenejm utěší duše."

To nebylo nijak neobvyklé. Dizra byl vtipálek, proměně duše tragicky zahynulého člověka v ducha se nijak nevyhýbal. A divoký, tělem nekrocený duch je pěkný mizera, je lepší se mu vyhnout. Pokud se navíc jeho iracionální zuřivost nepodchytí zavčasu, je schopný ničení a násilí, se kterým si jen tak někdo neporadí. Ona měla zvláštní vlohy, ale jinak prý na ně nestačila desítka kněží. Přítomnost mladého klerika tedy nebyla záhadou. Jenže kdo z těch dalších jmenovaných se k říčce ještě jednou vrátil na vlastní triko?

Otrávena hádankou, která zatím neměla řešení, popohnala koně. Však doprovod nepotřebuje. Tak dojela ke statku jako první. Místní zaměstnanci na ni čekali vzadu. „Madam, to sem rád, že ste přijela. V tym sajrajtu se nedá dejchat, i ty němý tváře z toho padaj na hubu," přivítal ji nadšeným výkřikem Velkej Venca. Jméno nelhalo, měl hrubě přes dva metry a říkalo se, že když tu kovají koně, udrží naráz dva.

„Okamžik, Venoušku," odpověděla obrovi s nevinným úsměvem. „Hned se vám na to podívám. Jinak nikoho nic netrápí? Nesáhl si někdo?"

„Z chasy nikdo, madam. Akorát mladej vod šéfa vodjížděl ráno ňák narychlo, jestli kvůlivá tomu..."

Že by? Její dáreček měl po čase poznamenat i svého nálezce. Počká si na Slávoše, až se vrátí, zatím nechá starosti koni, ten má větší hlavu. Na efekt proběhla na jedno nadechnutí stájí až k podezřelé kupce podestýlky, vynesla ji ven v sevření kouzla a rozhodila ji po úhoru. Už ve stáji věděla, že nese svůj vlastní dar a tak mohla provést záměnu. Mezi suchými stébly dopadla na zem zkrvavená mrtvola černobílé šelmičky. Zpopelnila ji a rozhlédla se po pacholcích. Neklepe se ještě někdo, protože ví, že ona ví? Viděla však jen upřímné znechucení střídané úlevou.

Poptala se znovu lidí. Nepotřebuje někdo pomoc navíc? A při té příležitosti... Ten skunk vypadal mrtvý už déle. Neviděli, neslyšeli, přicházet nějakého vtipálka? Po záporných odpovědích si vzdychla a odešla. Starosti, jimž dovolila vrátit se, jí pěkně tížily hlavu. Kdo je ten mizera v pozadí? Intriky neměla ráda. Časy, kdy jí říkali Šedá eminence, byly dávno pryč. Ostatně, bylo to vratké postavení. Byla jen jednooká mezi slepými, stačilo, aby do třídy bohatých dutohlavů nastoupil ještě někdo normální a bylo by po výlučnosti. Legenda o školních intrikách jí byla jen ke škodě, vyrostla z ní pověst, na jejímž konci byl pytel se sekanou...

Nová situace se jí prostě vůbec nelíbila.