Vládcové legend - čtvrté pokračování

-----------------------------------------------------------------------------------Čarodějku, která přežije čtyři dokonané sebevraždy, přece jen tak něco nerozhodí. Tak, jak to s ní bude dál?-----------------------------------------------------------------------------------

-----------------------------

Můj styl a její svět již znáte. Ale přesto, tento díl se pokouší přitvrdit a raději ho nečtěte při jídle...

-----------------------------

Neměla moc chuť se u Dizry zastavovat. Záleželo na jeho náladě, občas měl chuť pohrávat si s časem a i ta nejkratší chvilka se natáhla na dny. Jenže brána zazářila a než se nadála, byla u Věčného a zářivého.
„Dlouho ses tu neukázala,” řekl vyčítavě.
„Dávala jsem si pozor,” odpověděla a protože se zase hrabal pod tunikou zhruba okolo klína, začala si s povzdechem svlékat snové šaty.
„Kam spěcháš? Máme spoustu času,” zastavil ji.
„Ty možná. Musím zachránit unesené děti, než jim ten lotr...” Spatřila jeho výraz a slova jí zamrzla na rtech.
„Klídek, děvče,“ utišil ji. „Tak zlé to není. Mají je na hraní, zatím jich zabili jen pár. Chovají si je v chrámu hned vedle paláce, nepředpokládáš doufám, že by jim večer sliboval nějakou milost.“
Vypěnila. Bylo to už dlouho, co se rozplynula teta Jess a do jejího slovníku si ze vzpomínek našly cestu Arletiny výrazy pro zvláštní chvíle. „Ten zmrd! Zkurvenej hajzl! Proč jsem ho nechala naživu!”
„Přemýšlela jsi rozkrokem. Naprosto ti rozumím, i když jsem jen věc, která se vyskytla. Pamatuješ si ta slova? Říkal jsem ti, že jich budeš jednou litovat.”
S výkřikem, „Ty lumpe!” se na něj vrhla, jenže to by mohla stejně dobře útočit na skálu. Ve vztahu bůh – duše dosud nikdy nedal najevo svou fyzickou sílu. Nechával si to pro tuto chvíli. Nebyl to v pravém smyslu slova výprask, jen se s ní rval, přesto se nijak nekrotil. Když už jen ležela, rozkročil se nad ní a řekl: „Rozumíme si? Teď se vrať na svět a dělej, co uznáš za vhodné. Neuznávají mne a já je nemám rád. Tělo si najdi sama, nemělas být drzá. Na viděnou.”
S těmi slovy ji vyvrhl do světa, ať si dělá co chce. Začala kontrolou. Jakkoliv krátký rozhovor byl, u Černého moře uběhly celé hodiny, již téměř svítalo. A někde v natahovaném čase našel chvilku, aby si i on užil. Zanadávala, upravila se a začala hledat. V Oděse tělo nebylo, začala tedy kroužit okolo města jako pátrací pes. Dlouho neúspěšně, i když se téměř ničím nenechala vyrušit. První výjimkou byly duše pěti místních vesničanů, ubičovaných za krádež pánem uloveného králíka. Ačkoliv byli dobří jen k tomu, aby si definitivně ujasnila, že tento kraj nebude snadné napravit, Dizrovu volbu odmítla. Už jen proto, že jí masovou vraždu naznačoval víc než okatě.
Druhou dočasnou zastávkou byl baron Anthony Greenwood. Býval velitelem jednoho oddílu chánovy osobní stráže, ale podcenil ambiciózní povahu svého zástupce a nyní krmil kraby asi deset kilometrů od města. Pohovor s ním byl tisíckrát zajímavější, než nudné žvásty venkovanů. Vydávala se před ním za chánovu vyslankyni v královstvích západu, která se, jaká náhoda, také stala obětí zrady z vlastních řad a vyptala se ho na poslední novinky o Zvědavém větru. To víte, drahý pane, dlouho zde nebyla...
Baron se nenechal přemlouvat. Pochlubil se, že mezi zajatými opičáky byl odhalen jeden, který situaci velmi pomohl. Díky němu se do pohaněné provincie podařilo přesunout celý oddíl, vyzkoušet plán v praxi a jen tak mimochodem... Prý tam kdesi díky věčnému mládí přežívá čarodějnice z roku Rozdělení. Daná osoba nemá mnoho důvodů milovat současnou vládu. Proto ji stačí trochu povzbudit a jistě operaci ochotně vylepší. Jakmile splní svůj úkol, bude také odstraněna. Tím bude dokončena očista poskvrněné Země a jednota bude obnovena...
Ke konci vyprávění se už jen pobaveně usmívala a baron znejistěl. Zeptal se jí, kdo si myslí, že je, že se posvátnému plánu vysmívá a ona mu odpověděla: „Jsem jistá pradávná čarodějnice, proti své vládě vlastně nic nemám a váš plán jsme včera večer bez díků odmítla...”
„Cože? To nee-ee-e!!!” zavyla baronova duše a rozsypala se na prach, aniž by do ní třebas jen strčila.
Pokývala hlavou, že takové důsledky psychického otřesu ještě neviděla a pátrala dál. Uspěla brzy. Slunce ještě nevyšlo nad obzor, když jí závan tepla prozradil, že našla svůj momentální cíl. Tělo bylo zakopané v písku mezi silnicí a mořem. Vrhla se k němu a bez meškání začala s revizí.
Tak, co jí provedli?
Samozřejmě hrdlo a mozek. Zlámané ruce i nohy. A podívejme se, překvapení. Dubovým kůlem probité srdce dokazovalo, že si s Evou skutečně popovídali. Hry na upírku ji sice přestaly bavit hned po Zradě, to když se během pár dní několikrát setkala se skutečnou smrtí, ale mezi přáteli se to o ní vědělo a tohle byl důkaz. Díky za připomínku, hrabě, ráda vám ji vrátím.
Oživila tělo, vyléčila ho a vstala. Zapřemýšlela, do čeho se obléci. Oblíbené jezdecké šaty? Třeba, na poslední chvíli zúčtování. Ale na cestu do města by to chtělo něco nenápadnějšího. Nejlépe...
Ráda by letěla jako oblíbená vrána, jenže měla naspěch. Chtěla by věc stihnout dřív, než se město probudí, aby si chanští měli o čem povídat. Proto zvítězil potřeštěný rorýs. Doletí tam, přibije Colona na věž toho šíleného paláce a pak se bude někde stranou dívat, jak při pokusu o jeho záchranu všichni spadnou.
Plán byl přístupný změně a když na mrchovišti za městem našla zmučená těla a opuštěné duše několika dětí kraje, rozhodla se jinak. Z těch ubožátek již zbývaly jen trosky, naříkající stíny téměř bez vzpomínek. Prožitá hrůza z nich tryskala ve věčných otázkách proč a jen pár nejsilnějších se ještě dokázalo zmínit o tom, jak na ně ti zlí lidé nakonec poštvali dravé psy...
Zachvěla se. Tohle si zasloužilo jiný trest, než pár hodin hrůzy a smrt po pádu. Tohle si zaslouží dlouhý život. V šílenství.
Sebrala pár zachovalých dušiček. Zbytek musela ukončit. Měla je ráda, živé. Jenže za těchto okolností... Než by je donesla domů, sama by zešílela. Pro těla vykouzlila sarkofág, který bude zdejším navěky připomínat jejich zločin a odletěla do města.
Palác hraběte byl tichý, jenom na ochozech se procházeli strážní. Protože se jí tak prostá obrana nezdála, věnovala chvíli průzkumu a skutečně, u každého stanoviště byla ještě nenápadná pozorovatelna. Buď na špehování samotných strážných, nebo v tom lepším případě, kdyby se jim snad něco stalo před tím, než vůbec vyhlásí poplach. Paranoici. Stejně jim to nepomůže. Nezahlédnuta či přehlížena, proletěla nad nimi přímo do skuliny, která se tvářila jako světlík schodiště. Bylo to jen maskování, vedla do ložnice hraběte.
Colon spal, náramně spokojený sám se sebou. Krev byla pryč, místo zavražděné čarodějky zaujala neznámá dívka. Tvářila se odevzdaně a nedalo se přehlédnout, že ještě nedávno byla brutálně spoutaná. Jillian se opět otřásla. Ještě před pár hodinami by jí to bylo fuk, vrcholem pomoci pro kohokoliv z Chanátu by byla rychlá smrt. Jenže v rozhovoru se zavražděným plukovníkem padla i věta: Venkovanky se poutat nemusí. Ty jsou vděčné i za to, když jim ráno věnujete pár kousků koni od ocasu, aby neodcházely na pole s prázdným břichem.
Ta dívka byla otrokyně unesená z některého království.
Akce se tedy o málo posune.
Kdysi dávno by získala čas přímým uspáním soka. Dizra jí tu schopnost vzal, výměnou za to, že směla uspat celou skupinu naráz. Dnes jí zbylo náhradní řešení. Spoutat ho mohla, páska přes oči, špunty   uších a roubík dokonali zbytek.
Dívka se probudila sama, když se hrabě v sevření zuřivě zazmítal. „Tiše. Pomohu ti. Kdo jsi a odkud jsi,” oslovila ji dřív, než stihla vykřiknout, usedla k ní a těšitelsky jí položila ruku kolem ramen.
„Já... Já...” zamumlala otrokyně a Jillian se téměř lekla, že věnovala závazek důvěry někomu zdejšímu. Ale bylo to jen omámení ze spánku a doznívajících drog. Brzy se rozpovídala. Jmenovala se Marika Knoflíkářová z Kupeckého hradu. Bylo jí čtrnáct, když si ji vyvolil Kiripar a když její posvátná služba skončila, dostudovala k učení vodní kněžky ještě užitou chemii u mistra Karlíka. Colon ji unesl, když na své předchozí výpravě projížděl krajem.  Kdy to bylo, už ani neví. Loni? Předloni? Od té doby ji drželi ve sklepě, kudy protékal jen páchnoucí kanálek, z něhož mohla pít. Odtud vycházela, jen když pán chtěl proměnit vodu v něco dražšího, nebo...
„Rozumím,“ vzdychla si. „Dostanu tě zpátky,” slíbila jí a začala uvolňovat Colona.
Nejdřív uši, do kterých zašeptala posměšné; „nazdar!” Pak oči, jimž věnovala svůj speciální úsměv. „Dobré ráno, milý hrabě. Neříkal jste večer, že ještě nemusíme být nepřáteli? Vaše smůla, že jste začal bez ultimáta.”
Nechala mu chvíli na výmluvný nenávistný pohled a pokračovala: „Možná si říkáte, že ve válce je možné všechno a vítězové se nesoudí. Děkuji. Momentální vítěz jsem já a za svůj zločin budete pykat. Odsuzuji vás... k šílenství.”
Elegantním gestem přitiskla prsty k jeho spánkům a poslala mu do hlavy dušičky. Až se rozkoukají a spustí svůj koncert, pozná ten muž, co je peklo.
Měla by si pospíšit. Bylo to neuvěřitelné, ale i hrabě sám byl pod dohledem strážců. Možná jenom naslouchali, nečekaný rozhovor přesto vyvolal poplach a strážní se začali dobývat dovnitř. „Padáme!” sykla na Mariku, která strnula hrůzou.
„Taa-dy není jiný vvýchod,” vykoktala dívka.
„Žádný strach,” řekla a otevřela tunel. Protáhla jím Mariku, ukázala jí, kde se může obléci a s myšlenkou upřenou na pravý úkol se rozběhla zpět. Za zády zaslechla hlas; „jsem tak ráda...“
A zemřela.
×     ×     ×
Byla to tak náhlé, že si ani nedokázala uvědomit, jak. V mžiku byla v Dizrově nekonečnu a před ní se otevírala brána Zahrady snů.
Byla divná. Pryč byla sluneční záře i okázalé ornamenty. Vypadala úplně obyčejně. Ba co hůř, až ošuntěle. Hnědavá čerň napůl zrezlého železa, vyvrácená křídla... Zahrada zpustla právě tak. Zlatavým pískem sypané cestičky prorostly pýrem a svlačcem, exotické květy se topily v moři plevelů. Břečťan a divoké víno opustili propadlé střechy altánů a vyšplhaly se do korun stromů.
Zaskočená tou zkázou se nechala vést poslední trochu schůdnou stezkou. Dovedla ji k bazénku s horkou vodou, kde s Dizrou dříve strávila nejednu 'když už to musí být, tak pěknou' chvíli. Rozzlobila se. Co to na ni zkouší, když si chce jenom vrznout?
Byl tam. Seděl zády k ní, po ramena ve vodě a opíral si paže o lem nádržky. Ani se po ní neohlédl. Jen mávl rukou a řekl: „Nazdar.  Jestli chceš, tak si pojď také prohřát záda.
Pozvání bylo jako obyčejně dost neformální, tentokrát se však nemohla zbavit dojmu, že má skutečně na výběr. Dokonce ji ani nesvlékl. Tak si poradila sama a vklouzla do vody vedle něj. Udělala si pohodlí a zeptala se: „Co se tu stalo? Myslela jsem, že ti na tvém parku víc záleží.“
Bůh jen hodil rameny. „Malá krize. Velká vydání, nedostatečné vstupy... Ale jak vidíš, to nejdůležitější stále funguje. Trochu si odpočinu a srovnám to.“
„To jsou kecy. Co se tu stalo doopravdy?“
„Chceš to slyšet? Proč ne, jen si poslechni, co tvá neopatrnost způsobila,“ řekl Dizra a hořce pokračoval. „Jak říká tradice, síla bohů je závislá na věřících. Ti mí byli v Království odkazu. Když tvá hloupá smrt ponechala otevřenou bránu, hordy těch druhých jí prošly a uskutečnily svůj plán. Víš, koho sis dovedla domů? Colonovu ženu, organizátorku operací. Království padlo, stejně tak země rolníků na jihu. Jen království mořeplavců ještě odolává, můj syn Kiripar je tak nejsilnější. Ale sama víš, o co se ten  zajímá.“
„To ano. Odjakživa se staral jen o to, do které zasunout,“ odpověděla kysele, pod vlivem trnu žárlivosti, který neotupila ani století.
Dizra se zjevoval v těle krásného atleta, jenže ta dokonalost byla jakási studená. Kiripar si dodal pár kilo navíc nejen ve svalech, ale i v tuku a jeho lidská podoba tak útočila ženám přímo na základní pudy. Tohle je zdatný lovec, který zajistí rodinu... Jillian ho stačilo vidět jen jednou, aby na něj musela myslet několik měsíců ve dne v noci. O to horší bylo zklamání, když zrovna za její služby v chrámu se ten mizera ani neukázal... Vytrhla se ze vzpomínek právě včas, aby se zorientovala v Dizrově vyprávění. Za tu snahu to nestálo. Jen ji obžalovával z hlouposti. A to se vzbouřila. „A proč jsi nezasáhl sám, když jsi to viděl?“
Dizra splaskl. Poslední zbytky jeho pózy sebevědomého machra se rozplynuly a po chvíli těžkého mlčení řekl: „Řídím se pravidly. Bůh trestá jen posmrtně vlastní provinilé věřící, nebo ty, vůči kterým je postaven. Ale to se nestalo. Království odkazu zradili mí vlastní kněží. Ve své omezenosti se upnuli na představu, že ti druzí očekávají mé odpuštění a příchod. Celé roky s nimi jednali a nepoznali pravdu. Když se plán rozběhl, skrývali ty druhé v mých vlastních domech až do noci tichých nožů a zemřeli jako první. Hned poté, co...“
„Počkej!“ zarazila ho výkřikem. „Bavíme se tu sotva chvíli. A nikdy jsi mne nezdržel víc jak pár dní. To, co říkáš, se ještě úplně nestalo. Nestihli by to!“
„Mezi tvou smrtí a příchodem ke mně uběhlo půl roku. Tolik času potřebovala tvá duše k ustálení svého času po třech průchodech tunelem. Měla jsi štěstí, že pád proti jeho proudu nezasáhl krom hlavy i tvé tělo. To už bys tu nebyla.“
„Jak to? Vždyť přece myšlenky...“
„Ty do toho nepleť. To je zvířecí podstata. Duše přeci odjakživa sídlí v srdci a tvá věčnost také...“
O tomhle si myslela svoje, duše odjakživa úspěšně hledala přímo tam, kde sídlí myšlenky, přesto se vyděsila. Objevitel brány o jejím vražedném účinku nevěděl. Jeho pánové ano. Kolik otroků asi muselo zemřít, aby si hrstka šílených věřících pošahaného státního kultu splnila svůj sen? Navršila na pachatele ještě kopu nadávek, ale nepomohly a ji zalila beznaděj. Takže oni získali náskok. A provedli to. Všechno je ztracené, Arletin úkol nedokončí...
Do stýskání jí vpadl Dizra. „Není tak zle. Král mořeplavců je z krve tvé paní a ty máš ještě sestru v údělu. Takové dvě rozzuřené čarodějky mu budou v boji mocnou podporou. Ty druhé smetete do moře a za pár století bude celá Země patřit Obojímu lidu.“
„Pár století?“ vybuchla. „Kdysi jsi mluvil o tisíciletí... Celkem!“
„Také jsem říkal; nespoléhej se na to... Ale můžeš tu se mnou počkat a uvidíš. Bude ti to připadat jako chvilka, tady jsem pánem času já, jak víš.“
„No bezva. Chceš ho prošukat?“ zeptala se kousavě. „Kdybys ho radši uměl posunout nazpátek.“
„Pro živé ne,“ řekl naštvaně a začal si mindrák kompenzovat postaru, v mžiku se už k ní vinul jako zdivočelá réva.
Vykroutila se mu a v náhlém nápadu se zeptala: „A co pro mrtvé?“
Dizra nechal svých pokusů, odsedl si, aby na ni lépe viděl a řekl: „Vždycky jsem věděl, že dokážeš víc, než mi příležitostně podržet. Není to často, ale dokážeš překvapit. To by šlo, pár měsíců zpět tě určitě hodit mohu. Osobní paměť ti zůstane, tak doufám, že ty hlouposti nezopakuješ.“ A než se stačila urazit, že ji odjakživa považuje jenom za svou konkubínu, už se Zahrada snů začala propadat do temnoty.
Proletěla ji nekonečnou rychlostí. A aniž by spatřila jediné pozpátku jdoucí hodiny, objevila se rovnou u scény stvrzující účinek. Spatřila sebe samotnou, jak ošetřuje zlomenou nohu starého Šipky. To bylo den před útokem na její tvrz. Zatracený mizera, to ji nemohl hodit ještě o pár měsíců dřív, aby zachránila všechny?
Než si uvědomila, že v celém tom období nebyla jediná chvíle, kdy by se mohla zmocnit vlastního těla, málem se prozradila. Její živá verze vycítila psychickou přítomnost jiné čarodějky a začala se rozhlížet. Sakra. Tohle se přece nestalo. Možná je to tím, že probíhá první kolo časové smyčky a zrovna vytváří alternativní dějiny. Honem se před Jillian Druhou skryla. Byla by si ráda pomohla, jenomže mít dohromady jen jedno tělo? Už vzdálená přítomnost sebe samé jí lezla na nervy, byla by z toho zešílela jako Colon. Mladší inkarnace musí zemřít, dřív než udělá nějakou škodu.
Nejlépe zítra, po průchodu do chanského tábora, připomněla si události dne. Musí jen doufat, že brána opravdu funguje tak, jak Dizra říkal. Kdyby Jillian Druhá přežila, dokázala si představit, jak se vrhají do sebevražedného boje. A hrůza pomyslet, co kdyby to tele nevědomé přežilo...
×     ×     ×
Celý den se pečlivě skrývala, dokonce odolala i pokušení srovnat pár opomenutí. V kraji se nesmí stát žádná podivnost navíc, nebo za sebe neručí.
Počkala u domu na útočníky, vraždění svých služebníků přečkala v hlavě jejich velitele a v tomto luxusním úkrytu se nechala i pronést bránou. V táboře se vytratila a začala připravovat samovraždu. Napjatá byla jako struna. Docela v té chvíli litovala, že nemá tělo, které by uklidnila oddychováním. Naštěstí netrvalo dlouho a vrána té druhé se ukázala. Tak sbohem, sestřičko. Přelila se přes ptáka jako tsunami, vyrvala z něj svou druhou duši a vmetla ji do brány. Povedlo se, pocit rozdvojení okamžitě ustal. Rychle se zmocnila ptáka, než provede nějakou hloupost a rázem bylo i vše ostatní, jak má být.
Přeletěla do bezpečí vedlejšího údolí a proměnila se. Zhluboka se nadechla. To úlevou. Pak znovu. A vzápětí se propadla do neovladatelného smíchu. Poddala se mu, téměř v křečích se válela po zemi a vyrážela skřeky, kterými plašila zvěř v širokém okolí, to vše jen z radosti, že znovu dýchá. Už nikdy... NIKDY!!! se nepokusí sama zabít. Nikdy by nevěřila, jak ji fyzická hrozba konce existence vyděsí...
Uklidnila se, snadné to nebylo, naposledy se pořádně zhluboka nadechla a řekla si: „Jsem zpět!“
Je zpět...
Návrat do peří, tichý soví přelet do tábora vrahů, krátké popovídání s otrokem, jestli snad posledně něco jenom nepřeslechla... Milosrdná smrt pro něj. A jed pro všechny ostatní. Účinku opožděného, přesto rychlejšího než posledně. Už žádné plkání se zákeřným vrahem. Přijde až zkontrolovat výsledek.
Když měla hotovo, odletěla nazpět do svého úkrytu. Pohodlné tábornické spaní se posledně osvědčilo, proč ho nezopakovat. Vzpomínky ji nezklamaly, spalo se jí náramně. Probudil ji hlad někdy kolem půl desáté. To už by mělo být hotovo, zívla si a sáhla pro ukradenou konzervu. Otevřela ji a nedočkavě se do ní pustila.
No fuj...
Bylo to jídlo pro prosté vojáky. Moc se nechala unést slovy chanských velitelů, že jen v armádě se bezzemci pořádně najedí... Kvantitou možná, kvalitou určitě ne. Z čeho jim to vaří, z myší? Jsou to jen hlodavci... Králíci jsou taky hlodavci, přesvědčovala sama sebe, ale když jí krkem projel celý ocásek, už víc nedokázala. Odhodila ten hnus a raději odletěla zkontrolovat výsledek.
Byl naprosto dokonalý. Kroužila nad táborem přes deset minut a celou dobu nespatřila ani živáčka. Nadšení z dobře vykonané práce ji trochu přešlo, když se pro jistotu rozhodla pro pěší průzkum. Na výsledku se sice nic nezměnilo, ale...
Latrínu si bezděčně nechávala až na konec. Trochu se bála, že tu někoho nalezne v pateticky trapné pozici dokazující, že i vraždící šílenci jsou jen lidé.
Mrtvolu se spuštěnými kalhotami tam nenašla. Zato jinou, která tam podle předpokladů neměla být. Jen co otevřela dveře, spatřila polonahou, bičováním poznamenanou a zejména čerstvě podřezanou dívku. Kolem krku měla silný železný kruh snýtovaný za horka. Stopy hlubokých spálenin ukazovaly dobu činu, podle stavu zhojení mohla být zotročena někdy loni.
Přesto se Jillian zdráhala uvěřit, že je tělo víc než pouhá návnada. Od kruhu sice vedl silný řetěz, ale ten byl navlečený na sotva metrový kolík. Takového pouta by se zbavilo i mladší dítě. A pak, přestože přístřešek nebyl nový a trávu před sedátkem vyšlapaly nohy stovek uživatelů, na dně jámy se ztrácela jen loužička vody bez barvy i zápachu.
Něco takového by dokázala vodní kněžka. Jenže po oděském podvodu byla na tohle povolání trochu citlivá. Když o věci přemýšlela bez oparu nekritického nadšení, tak si dokonce dokázala vybavit i mezery ve výpovědi takzvané Mariky. Kdyby jejím vězením protékala stružka, skutečná kněžka by jí sama odplynula na svobodu.
Na druhou stranu si musela přiznat, že návnada by byla výhodnější živá. Vybavená srdcervoucí historkou a připravená vrazit zachránci nůž do zad... Zbývající pochybnosti se začaly rozplývat, sotva se natáhla, že obojek uvolní a pořádně si ho prohlédne. Kouzlem naostřenou dlaň zastavil na píď od kruhu silný mráz a intenzivní pocit, že vlastně nic takového nechce dělat.
'Takhle je to, vy vykukové,' řekla si. Je to amulet sebrané vůle, nepochybně domácího původu. Čím si chanští takovou důvěru vysloužili? Nejistým slibem, že přijmou Žádaného z knihy Dizrovy?
Zvolila přístup méně osobní, rána osmikilovou sekerou se zastavit nenechala. Hlava ubožačky odskočila, amulet se svezl z pahýlu krku a jeho síla se vytratila v oblouku zářivých jisker. Vychladlý, nyní již úplně všední kruh již vzala do rukou bez potíží. Pokrývala ho spleť vzdáleně povědomých symbolů. Takové zářily na bráně Zahrady snů, když jí nedávala na výběr.
Byla by si ho prohlížela ještě chvíli, jenže ji vyrušilo prozpěvování.  Jsem svobodná, la la, svobodná... Vyšla ven a brzy zpěvačku zahlédla. Duch si vytvořil docela věrnou podobu, jen místo rozedraných hadrů otrokyně se oděl slavnostním šatem Dívčina prvního dne. Maličkosti, jako rudě žhnoucí oči a nenávistný výraz však celkový dojem úplně kazily.
Duch ji spatřil. Přestal rozverně poskakovat nad stébly trávy a řekl: „Kdo jsi? Jsi živá? Všichni živí jsou zrádci a vrazi. Vrátím jim to. A ty...“ Upřel pohled na někdejší obojek a jeho hněv ještě zesílil: „Znovu mne nezotročíš! Zemřeš první!“
Nestvůrně otevřel ústa a pokusil se Jillian pohltit. Náraz na ochranný štít ho poněkud zaskočil, o to větší nápor však následoval. Využíval zkušeností kněžky a pro čarodějku to nebyl snadný souboj. Že byla mokrá a zablácená by nevadilo, ale duchovi se ji několikrát podařilo i poleptat a to nebylo příjemné ani pro nesmrtelnou.
Konečně se jí podařilo ducha polapit. Ve vězení myšlenek ztratil vztek i sílu. Znovu se stal sotva dospělým děvčátkem, uneseným, zneužívaným a týraným. „Co jsem to chtěla udělat? Vždyť jste mne vysvobodila...“ rozplakala se.
„Z toho si nic nedělej. Hledat a trestat viníky vlastní smrti je pro duchy typické. Raději mi pověz, jaká jsi doopravdy.“
Duše narážku pochopila a začala vyprávět. Jillian ji chvíli poslouchala, ale protože jí většina historky připadala povědomá, zarazila ji a zeptala se, jestli kněžka... Marika, haha... byla v Oděse.
„Ano... Paní byla docela hodná, ráda si se mnou povídala...“ duše se zarazila a svobodou očištěné vzpomínky ji dohnaly k výkřiku: „Ach ne! Donutila mne dělat strašné věci!“
Jillian si o chanských nedělala žádné iluze. A zmínka o obětech s krví proměněnou ve víno, které pak přímo z mrtvých těl vysávala paní se svými hosty, ji překvapit nedokázala. Až to, že rozsekaná těla stažená z kůže pak předhodili hladovým služebníkům...
Začal se jí zmocňovat vztek. Na celý svět kolem Černého moře a lidi zvlášť. Ty zrůdy! Měla pocit, že se jí rozskočí hlava a z krku jí vytryskne gejzír do ruda rozpálené, bublající lávy... Chtěla ničit, chtěla vidět, jak fanatici padají po tisících...
Pak se zarazila. Nejprve se pleskla po tváři za nesmyslnou představu lávy bublající z krku a druhou si dala za ty plány. Nebyla by první, kdo se pokoušel napravit svět ohněm a vůbec nestála o to, aby ji někdo srovnával s Ničitelkou. To ne, trest bude více osobní. Stejně musí do Oděsy kvůli dětem a tak spojí příjemné s užitečným. Tady neustoupí. Svaté odhodlání, přestože šílené v příčinách i důsledku je jedna věc, vraždění bezmocných otroků jen tak pro zábavu zas druhá.
Duše jí do myšlenek neviděla, když si jí však dlouho nevšímala, odvážila se zeptat. „Mohu vám nějak pomoci, má paní?“
Mohla by, velmi dobře. „Ano. Znáš Colonův palác? Ne, že by mi jeho pasti nějak vadily, ale je to zdržování.“
Sotva to dořekla, nastalo rodeo. „Do paláce? Ne! Tam nepůjdu. Prosím, tam ne! Je to tam hrozné. Ne, prosím, ne do paláce!“ naříkala duše, až měla pocit, že tentokrát jí lebka opravdu pukne.
„Klídek maličká,“ zarazila to kvílení. „Do paláce půjdu já, ty nemusíš o ničem vědět. Hlavně mi řekni, kde jsou unesené děti.“
Dušička jí však nedokázala přesně odpovědět. Hned po únosu je prý odváděli do oděského ústředního chrámu, kde je čekal výcvik na ochránce svatých. Co přesně to znamená, Marika nevěděla.
Ochránci svatých? Děti, včetně holčiček? Nějak se jí to nezdálo. Ze starých knih zanechaných Zrádcem věděla o Janičářích. Ale při pohrdání, jaké chanští ke všemu poprůkopnickému chovali, se jí takové povýšení nezdálo. Však se uvidí.
Otevřela bránu bezpečně daleko za městem a s náramným respektem z ní vyšla. Byla noc. Také dobře. Oděsa zářila jako maják tisíci pochodní, seskládanými do rituálních reklam. Tak se jimi nechala vést a u té největší se snesla. Přímo na nádvoří chrámu.
Bylo tiché. Čekala by, že se odněkud ponesou nějaké chorály, nebo tak, ale krom příležitostných zvuků města za zdí se nic neozývalo. Už se chtěla proměnit na psa a pátrat po vězních jeho nosem, nakonec to však nebylo potřeba. Otevřely se jedny z desítek dveří a z nich vyšli dva mniši. Jeden z nich si srovnával roucho, jakoby se vracel z toalety a říkal: „Doufám, že hrabě stihne ještě jednu cestu. Z téhle dodávky víc jak deset kousků nezískáme.“
„Do začátku to stačí,“ řekl druhý. „Předejte je do vnitřního kruhu a ostatní prodejte.“
„To nebude snadné. Lady Colon chce přebytky nazpět. Chystá oslavu manželova návratu.“
„Zatraceně!“ zaklel od plic druhý mnich a hlasitě dodal, co si o šlechtičně nadané schopností zázraků myslí. Ihned však připojil, že jí raději vyhoví, protože by se jenom nerad stal jejím pohárem.
To byla novinka. A hodně nepříjemná. Ve své marnivosti snadno ovlivnitelný Kiripar svěřil svou sílu do nepravých rukou. Snad nedovolí, aby si lady vychovala nástupnice. Uvidí se. Jak se vrátí, udělá si výlet do chrámu v Kupeckém hradu a nechá pánu vod vzkaz. Třeba ho to trkne dřív, než bude pozdě. Teď bylo důležité zachránit děti.
Počkala, až nádvoří opět úplně ztichne. Podle Mariky provoz chrámu nezačínal dřív než za svítání, bylo zbytečné něco uspěchat.
Teď... Rozletěla se podél budovy, že do sklepů pronikne větracím otvorem. Jenže všechny nalezené patřily podle pachu kanalizaci. Do té se jí nechtělo, musela tedy riskovat. Poslední rozhlédnutí, pro jistotu jistot. Návrat do lidského těla. A prastaré kouzlo, měnící prostou dlaň na ionovou pilu.
Masivní dveře ze silného dřeva a kovu byly proti takové síle bezmocné. Mechanismus jen zasyčel a vypařil se, zbytky závory odsunula ručně, aby nedělaly hluk. Pak se odemčenými dveřmi prosmekla a podle možností je zase zajistila.
Opřela se o ně zády a s pohledem upřeným na spoře osvětlené schodiště přemýšlela, co dál. Sklepy páchly jako latrína po třídenních hodech. Štvalo ji to a děsilo současně. Ten pach poznávala, mohla si ušetřit práci i rizika a proniknout sem rovnou. A hlodala ji otázka, proč mají být v takovém prostředí děti vychovávané pro nějaký posvátný účel.
Dusivý zápach ji netrápil dlouho. Když se rozkoukala, spatřila na stěně skříňky a v nich ochranné roušky. Vzdáleně připomínaly masky lodních techniků, asi na připomínku původu chanských. Primitivní technika dneška měla své mouchy, nedýchalo se přes ně volně, pach však zachytávaly dobře.
Zašklebila se pod maskou do téměř oslepeného měděného zrcadla a přidala k té parádě mnišský ohoz. Jen pro pocit, s přítomností strážných vlastně nepočítala. Přehnaná jistota se jí málem vymstila. Téměř si ucvrkla do kalhot, když proti ní pod schody vystoupil hluboce skloněný mnich s dotazem, zda si Mistr přeje zopakovat nějaké testy.
Stihla dojít až k němu, než mu její mlčení začalo být divné a vyvolat poplach ho už nenechala. Po úderu na krk pokračoval hladce rypákem k zemi.
Nepátrala, jestli rána nebyla moc silná. Příležitostné ozvěny dětského pláče jí potvrzovaly, že je na správném místě a zbavovaly ji ohledů. Nebyla telepatka. Na rozdíl od šlechticů nebo inkvizitorů minulosti mohla mluvit jen s dušemi zbavenými vlastního těla, nebo s hluboce opilými. Ale umírání, to byl styčný bod, kdy i ona mohla nahlédnout dál.
Šlechticům v té chvíli bývalo zle.
Ona se naučila dělat zázraky.
Pokud ji pozdě povolali k otrávenému dítěti, mohla se skomírající dušičky zeptat, na čem tak úžasném si pochutnala. Tady to tak daleko nedošlo. Vnímala jen strašlivý hlad a počínající otravu neupřesněnými toxiny z jídla. Jistě tu záhadu brzy vyřeší, musí však mít jistotu, že ji nikdo další nepřekvapí. Začala procházet podzemí a udělala dobře.
„To jste vy, Sommere?“ ozvala se z pracovny za třetí zatáčkou maskou utlumená otázka. „Napište do hlášení, že pětku musíme vyřadit také. Nedokončí obřad ani po bylinkách.“
Vtrhla dovnitř a zhrozila se. Jediný pohled jí stačil ke zjištění, jaký tajemný jed mniši používají, i proč podzemí tak strašlivě páchne. Jakoby to byla poslední kapka kyseliny, která přehlodá pojistku rafinované spouště, napětí minulých dní z ní vyletělo v nekontrolovatelném záchvatu vražedného šílenství. Nevěděla, jestli se jí v té chvíli zmocnil stín zavržené Temné paní, nebo jestli si upírka z dětských let splnila své sny. Když však skončila, byla z dolní poloviny mnicha sekaná, zatímco vršek stále ještě prosil o milost.
Ne!
Kopancem, který mu vyvrátil i bradu, mu strhla masku. Odletěla někam do rohu a odhalila staroříšsky krásného mladíka, sotva o pár let staršího než jeho oběti. „Zločin zůstane zločinem, i když ho tisíckrát posvětí prorok,“ odvrhla jeho němou prosbu i vlastní pochyby a sklonila se pro bezvládnou Toničku Zahradníkovic.
Přitočila ji nad mnicha, strčila jí prst do krku a proudem dvojnásob ohavných zvratků ukončila fyzickou epizodu života Johna Sterlinga, čtvrtého syna hraběte donského. Druhá epizoda byla ještě kratší. Vymlátila z duše pravdu o strážcích svatosti a v posledním náporu vzteku ji rozprášila.
Poctivě vzato, ten vztek měla hlavně na Dizru.
Bůh ignoroval bezděčné prosby místních o pomoc, ale náznaky jeho vlivu tu byly a chanští se naučili praktikovat něco jako voodoo.
Současně, být kněžkou v chrámu Žádaného byl přímo zázračný výtah. Vynášel i nejprostší dívky z lidu do společnosti, která nedostává znásilnění a dva čerstvé kobylince ke snídani. Proto byla na místa kněžek docela tlačenice a záhadné úmrtí konkurentky mohlo uvolnit cestu do ráje třeba vlastní sestře. Z toho důvodu se kněžky hned po přijetí učily chránit. Jenže, i když rituálně spálíte ostříhané nehty a vyčesané vlasy, ještě po vás něco zbude. A to tím nejintimnějším způsobem likvidovali malí otroci...
Představila si to sotva jedinkrát v praxi a už se skláněla v koutě se staženou maskou. Zrůdy, zrůdy, zrůdy... A nad nimi všemi jeden zatrpklý mizera, jehož určitě z poloviny strojová inteligence nechala ze skupiny vrahů vyrůst národ šílenců.
Měla co dělat, aby se uklidnila. Musí zachránit děti ve výcviku, najít nešťastníky již zařazené do služby. Teprve poté si může přihřívat vztek sčítáním těch, pro které přišla pozdě...
Začala znovu procházet podzemí. Rozbíjela zámky i pouta vězňů, zesláblým dávala síly a všem rady. Počkej u dveří, až zavolám, vyběhni ke vchodu, bude tam otevřená cesta domů... Ona sama s nimi nemohla. Musí tu zůstat kvůli dalším, nemůže na půl roku zmizet. Ty, které půjdou domů, ponesou vzkaz s její značkou, lidé se o ně postarají...
Odeslala je, pohlídala zavření brány a pro informace o zbytku si zašla do pracovny mnicha Sommera. Vypadala jako běžná kancelář předáka někde v manufaktuře. Rozvrhy, hlášení, archiv na sto let dozadu... Neodolala, aby nenahlédla.
Hned toho začala litovat.
Stačil jí zápis ze 12. července 1154 Éry Říše.
Příjem: 102 kusů z oblasti Středního poříčí, dodavatel lord Rosenbaum.

Vydáno do chrámu: 15 kusů.   
Udělena pochvala vicenovici Parlainovi za realizaci zlepšovacího návrhu 18A. Hlášení o
poznatcích v příloze 3B.
Horečně přílohu 3B nalistovala a začetla se do ní. Ke své škodě. Zvracet podruhé v krátké době za sebou není příjemné, i když to zrovna nejsou vařené myši. Ocásek jí uvízl v krku a sklátil ji k dlouhému dávivému záchvatu. Konečně ze sebe ten zatracený kousek dostala. Narovnala se.
A svět se změnil...