Stalo se kdesi v Kocourkově. Byla jednou jedna ulice plná starých domů.
Nebyly staré jak Metuzalém, ty stály o pár bloků vedle, ale přesto
dost. Dost na to, aby na ně padl pohled profesionálních ochránců
historie a ti řekli: Nepozměníš, co prošlo před pár lety jinde, to už
se opakovat nebude.
Jenže co s takovými barabiznami? Má to šest pater, nahoru se nedostaneš jinak, než po točitém schodišti a do svého zhruba 2+kk si buď pořídíš nočník, nebo budeš v noci běhat na pavlač...
Leda tak zrekonstruovat.
Architekt se podíval na dispozice, podrbal se ve vlasech a řekne; "S tímhle zázraky neudělám. A levné to určitě nebude. Kdyby to tak byl volný prostor. "
Volný prostor. To je ono! Ale jak to udělat, když nad vámi stojí úředník a s každou hnutou příčkou vraští obočí. Ledaže...
Šušky, šušky za hrušky, nebo možná za kapříky. A za čtveřicí chlapíků přišel Pan důvěryhodný a řekl jim: "Mládenci, tady a tady to lehce naťukněte a běžte pryč." Za rohem jezdí tramvaje, ty se do pár hodin postarají o zbytek.
Bohužel, Pan důvěryhodný se vytratil a mládenci, nejsa profesionálními statiky, ťukli až moc. Mamočka moja, ticho a tma a poznání, jaký že Bůh nad námi vlastně je...
Operace se trochu prodražila, ale odškodné rodinám vypadalo moc pěkně v médiích a na stavbě moderní víceúčelové budovy v samém centru města se dá pěkně vydělat.
Tam v Kocourkově měli nové plány hotové rychle...
