Nepodařená hra - díl II.

Vše směřuje k tomu, aby Země spatřila největší ohňostroj od vyhynutí dinosaurů. Je vůbec šance, něčemu takovému vzdorovat?

 Řád odkazu byl nenápadný proužek. Dal se nosit na hrudi nebo na rameni, snadno k přehlédnutí. Přesto znamenal mnoho. Nosit jej mohli jenom šlechtici a to ještě ne všichni. Prostý o svém nositeli prozrazoval, že jeho rod plní své závazky Bohu, císaři a občanům svého léna nejméně tři sta let. Pojila - li se k němu zlatá výšivka, pak jeho titul pocházel přímo od Petra I., šest set a více let hluboko v minulosti.

Přesto, nárok na něj mohly ztratit i nejstarší rodiny, jako třeba francouzští Beauvertové. Stačilo málo a nemusela to být zrada povinnosti...

Země posledních dvou století byla poněkud těsná a císařové inspirováni politikou předříšské Číny vyhlásili program omezení populace. Dvě děti pro udržení tradiční struktury rodin a společnosti a dost. Chcete třetí? Ve vesmíru je místa dost.

Šlechticů se omezení netýkalo. Jenom málokdo však této volnosti využíval. Svobodu v jednom směru svazovalo omezení v druhém. Titul a panství dědilo jen jedno z dětí. Kterékoliv, to nejschopnější, ať již dívka nebo chlapec. Ale pro ty ostatní to znamenalo společenský pád z obdivované elity do naprosté normálnosti. Jistě, měly perfektní vzdělání a také, není třeba zavírat oči, jisté styky. Bylo výhodné mít někoho takového v podniku, velké firmy se o ně rvaly a dávaly jim skvělá místa. Jenže... Už to nebylo ono. A mnozí vznešení rodiče, s příkladem vlastních sourozenců před očima, se nelehké volbě vyhnuli jedináčkem.

Císařské nároky na správce však byly přísné a pokud jim mladík či slečna nevyhověli, nedostali požehnání k převzetí moci. A to byl konec. Ne úplný, rodinnou tradici mohly zachránit děti zavržených. Ovšem, ty nyní pocházely z prostého lidu a před zrakem Boha se linie přerušila.

Ten muž, který nyní ve společnosti druhého večeřel v luxusní restauraci na vrcholku pětisetpatrové věže Gran Canaris, nesl svůj pozlacený řád s pýchou. Hleďte, jsem dokonalý služebník státu a můj rod neztratil čest. Kdyby ovšem někdo pronikl přes věrné sluhy i stínící clonou a sledoval je delší dobu, nestačil by se divit.

Nebylo to v jídle, i když talíř právě snědené polévky by zruinoval rozpočet prostého dělníka nebo úředníka na půl roku dopředu. Vždyť již pověstný první císař, přestože sám pocházel z prostých poměrů, svým věrným říkal; „Buďte bohatí, jak chcete."

To ty řeči, které se postupně rozpoutaly.

Když číšník přinesl předkrm druhého chodu, krabí salát, šlechtic se v něm porýpal a talířek odsunul. „Nechutná?" zeptal se druhý, muž tak dokonale solidní, že to na první pohled prozrazovalo bankéře. Na světě není vážnější věci, než starat se o cizí peníze. Svěřte mi je a nebudete litovat, říkala jeho konzervativní vázanka, sako, účes i výraz.

„To neříkám. Ale připadlo mi, že ta hromádka vypadá jak Cerd. Na talíři toho chlapa mít nemusím," odpověděl šlechtic.

Bankéř si z toho nic nedělal. Namazal si toust, ukousl si a řekl: „Víte, vždy mne zajímalo, proč muž jako vy používá služby někoho tak omezeného."

„Za trest," ušklíbl se šlechtic, jakoby kousl do hodně kyselého jablka. „Studentská sázka z čiré nerozvážnosti. Naneštěstí u toho tehdy byl Hanson a když se stal hrabětem, tak mi to připomněl. Ale nestěžuji si. Cerd je skvělý prostředník. Nemá dost politické fantazie, aby se ptal, proč dělat věci právě tak. Ovšem jinak... Mívá zajímavé nápady. Věděl jste, že pásovec pochází od něj?"

„Ale? Skvělá technika. Sice poněkud páchnoucí, ovšem impresivní," podivil se bankéř.

„Nemusíte k jejich vaření používat zrovna odpad," poradil šlechtic lhostejně a zdvihl číšku s vínem. Samozřejmě tím nejdražším. Přivoněl a řekl: „Když už o tom hovoříme, věříte té legendě o Lockeru?"

„To s těmi mladými mutantkami? Nemyslím, že by to byla pravda. Čpavek by narušil kvašení. Sice je pravda, že má jisté aroma," napodobil společníka bankéř, přivoněl a ochutnal, „jenže to by musely dělat zcela pravidelně a úmyslně. To by snad nedovolili ani pohané, vždyť ho pijí také. Spíš jde o efekt vzešlý z půdy."

„Možná. Stejně mám v plánu se tam jednou podívat. Teď, když nám císař povolil otěže... Stačí být propříště opatrnější a včas vyřadit zrádce."

„Myslíte, že na nás někdo upozornil?"

„Samozřejmě. A jsem si jistý, že vím, kdo."

„Ford?"

„Ne. Je to slaboch, ale měl jenom smůlu."

„Tak mne nechte hádat ještě jednou. Denizel."

„Dejme tomu. A proč?" pokračoval šlechtic jako pokušitel.

„Jediný z nás nemusel platit."

Šlechtic užasle vzhlédl a řekl: „Tak baron Denizel... Mělo nás to napadnout, když si nekupoval vlastní hračky. Děkuji vám, bratře."

Nyní nedokázal skrýt překvapení bankéř. Nakonec se však pousmál. „Dostal jste mne. Na vás si nepřijde ani inkvizice."

„Příště již ne. Upozorněte Bratrstvo a oslavíme vysvobození po našem. Hned příští týden."

„Není to riskantní? Císař..."

„Císař přísahal před Bohem, že nás i s tou svou sebrankou v černém přestane sledovat. Slyšel jste to právě jako já. A krom toho..." naklonil se šlechtic blíž a spiklenecky zašeptal: „Z dobře informovaných zdrojů se proslýchá, že chce rezignovat. A jak oba víme, s císařem odchází i jeho generace šmejdilů. A případy se nepředávají. Budeme začínat s čistým štítem."

„To je pravda. Tak příští týden," přitakal bankéř, upil vína a roztouženě řekl: „Nemohu se dočkat. Bude to dlouhé a dotáhnu to tentokrát až do konce. Má dodavatel zboží?"

„Bude mít. Vždycky přišel na metodu, jak nějaké získat. A když ne on, pak někdo jiný. Plukovník říkal, že nedávno našel zajímavý pramen. Sice to vede jenom obyčejný muž, ale to nás trápit nemusí."

„Výborně. Bude mi ctí, sledovat vás při tvorbě, bratře Seneco."

„Nápodobně, bratře Denmane," přitakal šlechtic a zdvihl k přípitku čerstvě nalitou číši.

× × ×

Veškerá obsluha těch dvou možná byla dokonale prověřená. Možná císař slíbil svým provinilým vazalům nějaký čas hájení na nápravu chyb. Možná se skutečně zaručil i za Rodinu.

Ale měl spoustu práce nebo jiných důvodů a zapomněl to svým bratrům a sestrám říct.

Když tedy pan Henderson, kníže z Deja Vu, zjistil schůzku dvou sledovaných osob, neodolal a zajel se za nimi nenápadně podívat. Jel inkognito a do restaurace ho podplacený personál nepustil. Jenže pár desítek metrů neznamenalo pro telepata na knížecí úrovni žádnou překážku. Vyslechl zpověď zločinců včetně nevyřčených detailů a pln odporu odjel do Prahy.

Petr III. ho vyslechl a rozlítil se. Takhle si ti ničemové vyložili jeho milost? Jejich problém. Oni své slovo porušili první a formální opomenutí na straně Rodiny se tím stává zcela nepodstatným.

Tentokrát začnou přímo od pramene. Po předání obětí zadrží deportačního správce Weltmanna a pak si úderný oddíl zajde pro zbytek. I pro toho zatím neznámého dodavatele číslo dvě. Neuteče, neskryje se. Plukovník Darwin, živý důkaz toho, že člověk je hned po lidoopech nejpříbuznější s prasetem, je k němu navede jako nejlepší maják.

„Povedu záchrannou operaci," řekl nakonec Henderson.

„Jak chceš. Ale nemusíš, již jsi pro věc udělal dost," odrazoval ho přátelsky císař, ale mladšího bratra nepřesvědčil.

„Půjdu. Předpokládám, že na Zemi si to nedovolí. A já jsem již příliš dlouho nebyl mezi hvězdami. Vím, že mám úkol na Io, ale to zvládnu po návratu. Ti lidé si nestěžovali dosud, týden to ještě vydrží."

Císařovy oči se zaleskly v cynickém pousmání. „Škoda, že je naše generace odepsaná a po nás přijdou jiní. S Pánem by sis bratře skvěle rozuměl." Pak se nějak teskně zahleděl z okna a po chvíli řekl: „Až ty ubohé bytůstky zachráníš, nevracej se s nimi na Zemi. Zanech je na Měsíci v přípravném táboře. Budou mít lepší výhled na můj ohňostroj a budou si ho déle pamatovat. Rozhodně déle..."

„Skutečně bude tak velký, jak se povídá?" neodolal Henderson prosté zvědavosti a zeptal se nejpovolanější osoby.

„Tomu věř," odpověděl císař. „Takový ohňostroj Země nezažila od éry dinosaurů."

„Budu se těšit," pousmál se vděčně Henderson a odešel za svým úkolem.

× × ×

Dočkal se ho velmi brzy, ničemové nečekali ani domluvený týden. Již za čtyři dny se z posledního pozemského výletu nevrátilo k deportaci připraveným obyvatelům Naděje montrealské deset dětí. Stejnou ztrátu nahlásil dětský domov Nadace Kurta Volhauta v Montevideu. Pár letmých doteků na sledované mysli prozradilo, že ke kruté smrti odsouzené děti míří v transportním raketoplánu k jachtě Augusta. Jejich kati se tam shromáždili již dříve.

Dobrá, do akce tedy. Maskovaná fregata Krahujec opustila své obvyklé protipašerácké tažení a posílena o jeden výsadkový oddíl navíc se s hodinovým předstihem vrhla do míst, kam Augusta mířila. Nebylo to daleko, sotva tři hodiny letu.

Henderson měl v plánu chytit ničemy při činu a neúspěchu se nebál. Dětem nic nehrozí, zločinci je po dobu letu nechají zdánlivě svobodné, aby pak hrůza udeřila nečekaně.

Neudeří, tím si byl jistý.

Trochu se spletl. Když se Augusta vynořila do skutečného vesmíru, ucítil prakticky okamžitě skutečný oblak bolesti. Bylo to hrozné. Absolutně nechápal, jak to katani mohou vydržet. Možná pro nižší vnímavost jejich stupně? V Bratrstvu nebyl žádný šlechtic mocnější než baron. „Už začali," řekl veliteli výsadku. „Jdeme na ně."

Akce byla rychlá a naštěstí přišli včas. Oběti vypadaly hrozně, ale žily. Jejich strašná zranění dokázala srovnat dvojkombinace Qh s teleportací a na zranění duše tu byl on. Pro začátek. Krom jeho ambulantního zákroku stráví nějaký čas ve společnosti profesionálních psychiatrů a budou v pořádku. Věnoval krátkou návštěvu i zadrženým zločincům a to už byli zpět na Zemi. Vědom si císařova přání vysadil po dohodě s místními zachráněné děti v letním táboře keplerských skautů. Formalitami s předáváním těch druhých se nezdržoval. Ty převzal bratr Tepesy a on odletěl za druhým úkolem k Jupiteru.

Po té hrůze to byla idylka a tak s návratem po splnění vůbec nespěchal. Na císařský večírek se dostane vždy, tak proč se nějak honit.

× × ×

„Pan Isoroku Takazaši, setník pretoriánské gardy, kníže glennský," ohlásil herold pompézně nového příchozího a dveře se otevřely. Stanul v nich podivný muž. Měl nezvykle snědou, vrásčitou tvář a jeho černé vlasy prokvétaly tisícem praménků stříbra. Stál však zpříma a hrdě vyčkal, dokud nedozněla vítací fanfára. Pak se pevně vydal k císaři. Na blízko nevypadal o mnoho lépe. Jakási slečinka se zajíkla, když ji míjel a její soused řekl: „Říkal jsem vám, že vypadá jako živá mrtvola..."

Jakýmsi nedopatřením to řekl příliš nahlas, příchozí to zaslechl a hodil po něm pohrdavý pohled démonicky černých očí. Mluvka se otřásl a dívka jen vydechla jako uhranutá. „Ach..."

Ale kníže Takazaši si již nikoho nevšímal. Na občasné netaktní poznámky si dávno zvykl. Jeho rodina pocházela ze Svaté Země. Tedy, přeneseně. Prapředek byl samozřejmě pozemšťan, potomek starobylého samurajského rodu. Noburo Takazaši se však příliš ohnivě zapojil do hnutí odpůrců integrace Japonska s Říší a když bylo po všem, neopomněl mu císař za odměnu poslat jednosměrnou letenku na Svatou Zemi. Po pěti stovkách let, po rozdrcení svatozemské revoluce, dopadla císařova ruka na rodinu opět. Tehdy však nesvírala bič, ale cukr. Nebo něco podobného. Nibuširo Takazaši dal po pár měsících práce v restaurované planetární vládě Svaté Zemi vale a vydal se ke Slunci, kde přijal od císaře nejen knížecí titul, ale i klíčky od zbrusu nového kosmického města.

Nové postavení znamenalo pro rodinu jen tolik, že se s vládou podle prastarých kodexů cti seznámilo více lidí. Jinak zůstávali svatozemci do morku kostí. Jediným ústupkem okolí byla konverze k Cestě souladu. Osobní setkání s pravým Bohem bylo pro hrdost a vzdor pana Nibuširoa příliš tvrdým oříškem. Jinak však dodržovali víc prapůvodních tradic, než by si nezasvěcený člověk dokázal představit. Přestože Glennovo město představovalo pěknou finanční hádanku, klan nikdy nepřistoupil na to, že by peněžní problémy vyřešil spojením s bohatou pozemskou rodinou. Nevěsty a ženiši pro potomky rodu vždy přicházeli ze Svaté Země, spojení se svou budoucností již od narození nezlomnou smlouvou. Co na tom, že nevýznamné zemanské rody nepředstavují žádnou pomoc. Jsou svoji, jsou naši. Proč měnit zvyk, zajišťující přiměřenou dávku spokojenosti na všech stranách? Pan Isoroku byl šťastně ženatý třicet let. A kdyby předloni neovdověl, jistě by byl i dál. Nastával však pomalu čas posunout vpřed novou generaci. Synova budoucí manželka již obrazně seděla doma na kufrech a čekala jenom na výsledek dnešního jednání.

„Vítejte příteli," sestoupil mu císař v poslední třetině sálu naproti a okázale mu stiskl pravici. „Jistě omluvíte krátké zdržení, za okamžik se vám budu věnovat." Zasunul Takazašiho do řady dvořanů a ihned ho pustil ze zřetele. „Dámy a pánové," obrátil se k davu, „má ještě někdo nějaký dotaz?" Ne? Děkuji. Podrobnosti plánů vám jako vždy upřesní sekretariát poštou. Na shledanou."

Strohé rozloučení nepřipouštělo výjimky, za chvíli byli v sále téměř sami. „Pojďte, příteli. Přece nebudeme rokovat o tak citlivé věci, jako je svatba, uprostřed náměstí," vybídl Takazašiho císař.

Kníže se uklonil a doprovodil monarchu do nepoměrně útulnějšího salonku. V soukromí byl císař mnohem neformálnější. Oslovil svého někdejšího strážce jménem a dodal: „Nestýská se ti po službě? Mně docela ano. Velet tisícům je mnohem větší požitek než vládnout anonymním miliardám..." Podíval se melancholicky přes sklínku koňaku, náhle se však rozpustile usmál a dodal: „Ale není všem dnům konec." Usrkl nápoj a když kapku spolkl, řekl: „Nebudu tě nudit osobními traumaty, centurio, začnu tím, co tě zajímá. Slečna Mičiko může přiletět prakticky hned, povolení k pobytu na Zemi máš zde a můžeš ho ihned odeslat. Ale rodina jako tvá si zaslouží více úcty. Co kdyby ji přivezla expediční loď? Octavianus bude zítra na Svaté Zemi kvůli jiné záležitosti, mohou jí snadno přidělit kajutu v mé rezidenci.

„Jsem poctěn, sire," vydechl Takazaši. Na bitevní loď směli nastoupit jen ti nejvýznamnější hosté císaře a takový příchod na stanici, patřičně zdokumentovaný místními televizemi, dodá příchodu slečny Mičiko pořádný lesk. Už ne pouhá osůbka z podceňované provincie, ale někdo, na kom záleží samotnému nejvyššímu vládci. Ale jaká bude cena tohoto malého dárku? Císař nikdy nerozdával pozornost skutečně zadarmo.

„Jen takovou maličkost," usmál se pokušitel, když Takazaši vklínil do poděkování opatrný dotaz. „Na Octavianu přiletí zejména tisícovka tvých krajanů. Po těch stoletích zlé vůle je čas na smíření a tak jsem pozval nějakou mládež. Podívají se po světě, zjistí, že nejsme lidojedi a snad to bude k něčemu dobré. Ty jim po příletu zajistíš občerstvení a hlavně pořádnou vstupní instruktáž, aby neodkládali své osobní karty. Vymysli si co chceš, můžeš být i trochu drastický. Byl bych nerad, kdyby se mi na Zemi někam ztratili a z neznalosti spadli do nějakého problému. Ty víš, co náš Pán dokáže, když se rozzlobí. Souhlasíš?"

„Samozřejmě, můj pane," uklonil se Takazaši. Proč by se vzpíral tak prostému úkolu? Měl tušit, že to nebude všechno. Císař ho vyprovázel ven, náhle se uprostřed trůnního sálu krátce zarazil a ťukl se do čela: „Ah, ještě maličkost. O výročí chci rezignovat. Rád bych se rozloučil nějakou parádou, jaká tu ještě nebyla, tak jsem vymyslel stratosférický ohňostroj. Dovolíš připevnit odpalovací zařízení na Glenna?"

„Aah... Jistěže..." přitakal nepřítomně kníže, ani nepotřeboval na půl ucha vyslechnutá ujištění, že materiál i všechny práce hradí císař. Cože. On chce rezignovat? Jak je to možné? A kdo bude vyvolen příště?

„Všechno je možné a všechno je jednou poprvé," odpověděl mu císař na zmatené otázky ve dveřích ze sálu. „Víš kamaráde, ale ať po mně přijde kdokoliv, vždycky budu říkat, žes to měl být raději ty."

× × ×

Něco přes týden se nedělo nic mimořádného. Přiletěla budoucí snacha, půvabně křehká vzdělaná osůbka, zakrývající přehnanou vážností zmatek z nového prostředí a lidí, jimž není možné hádat věk. Naštěstí se prázdniny co prázdniny setkávala alespoň se svým nastávajícím a tak ji mohl nechat s Hidekim o samotě a šel přivítat zbývající hosty. Sehrál s nimi pěkné divadlo, trochu smutný, že musí lhát. Ale přinutil je věřit, že jejich identifikační náramky mají mnohem důležitější úkol a mimochodem jim předal skutečné poselství, že na Zemi se s Bohem nežertuje.

Pak se vrátil k mládeži a společně navštívili ze Svaté Země přivezeného astrologa. Moudrost hvězd určila termín svatby na neděli 12. července a tak se pozastavené přípravy mohly rozběhnout k finiši. Nebylo v tom nic hektického. Vždyť nač nějaká nervozita? Vše bylo hotovo a čekalo jenom na chvíli, kterou určí Hvězdy, ta nejjasnější zářící ze Země zejména. Dobíhající přípravy nežádaly nijakou pozornost, proto byl kníže docela rád, když běžnou správní rutinu narušila návštěva úplného pluku techniků z firmy Tracht-Art, kteří přišli namontovat deset tisíc raket určených pro císařský svátek.

Jediná škoda, že si v neděli nemohl obřad vychutnat i jako otec. Ale s tím, aby jeho syna ženil nějaký úředníček, přece nemohl souhlasit. Přesto mu zvlhly oči, když přesně podle přání hvězd pronesl v devět hodin, čtyři minuty a pět sekund větu; „Jménem pravého Boha a císaře, jeho proroka na Zemi, vás dle říšského práva prohlašuji mužem a ženou."

Orchestr zahrál znělku, fotografové a kameramani společenských týdeníků se málem porvali o nejlepší záběr, ženichovi přátelé předvedli pár umírněných žertíků z běžného repertoáru a klan byl bohatší o dvě půvabné nožky, na nichž bude kráčet k budoucnosti. Vlastně už o čtyři, svěřil mu pýchou zářící Hideki tajemství, že v minulých dnech s Mičiko nezaháleli.

V té chvíli štěstí přišlo volání na horkou linku jako ledová sprcha. Podíval se na čas. Bylo devět dvacet pět. Co se musí dít právě teď? Volal císař a ze sluchátka div nelétaly plameny: „Takazaši! Posílám ti ty bláznivé sebevrahy nazpět. Už je na Zemi nechci vidět." Hovor ukončil dřív, než překvapený kníže potvrdil příkazy a zanechal ho v poněkud komické pozici nad němým komem.

„Stalo se něco, otče?" oslovil ho Hideki.

„Stalo. Jen ještě musím zjistit, co vlastně. Pokračujte na slavnost, přijdu, hned jak to bude možné."

Zaskočené děti se mu uklonily a odešly a on si pospíšil za svým úkolem. V horkých zprávách se mu právě vynořila nová, o osmi stovkách neočekávaných cestujících v teleportu. Na okamžik se k nim připojil, nechal se přenést do přiměřeně velkého volného sálu a pak si je přivolal. Vzápětí jeho mysl zaplavily ozvěny cizího zmatku a hněvu. „Setníci, ke mně!" zavelel po prostudování základních faktů. Čtyřem ženám a čtyřem mužům se čelí lépe než osmisethlavému davu.

Vydali se k němu jako smečka zpráskaných psů, kteří začínají zvažovat, zda se po další ráně nemají na pána vrhnout. On však dráždění neměl v úmyslu. Nechal je dojít až k sobě a řekl: „Co se stalo, stalo se. Jste svobodní lidé a rozhodli jste se sami. Ale vyhoštění se týká jen Země samotné. Pokud byste snad chtěli procestovat okolí, můžete použít stanici jako základnu a..."

Nemělo to smysl. Ti lidé se domluvili pohledem, Tobias Händel se pasoval na mluvčího a řekl: „Vaše excelence, bez pobytu na planetě předků nemá naše cesta smysl. Vracíme se domů."

Pevný postoj, přestože k vlastní škodě, si zasloužil ocenění. „Rozumím. Nechám vám připravit svou loď. Není tak efektní jako expediční kolosy, ale nouzí a stísněným prostorem trpět nebudete." Vážně míněná pomoc je uklidnila, když se s nimi loučil s přáním štěstí na cestě i v celém životě, odpovídali se skutečnými úsměvy. Pak je svěřil servisní kanceláři, ať je nějak zabaví, než bude jachta připravena k letu a vrátil se na slavnost. Hosté na něj dosud čekali. S krátkou omluvou hostinu zahájil a když se zábava trochu rozproudila, vzal si Hidekiho stranou. „Poletíte na svatební cestu jachtou. Císař poutníky vyštval, vracejí se domů a doprovodí vás."

Hideki se netvářil příliš nadšeně, ale Mičiko se hned nadchla a tak nakonec souhlasil také. Jachta, třísetmetrová patnáctipalubová krasavice, za kterou by se nemusel stydět ani Cunard, odletěla o půl šesté večer. Takazaši ji sledoval na optice, dokud nezmizela v dálkovém skoku a pak se rozhodl utopit mírnou rozmrzelost v práci. Škoda, že tento pokus o prolomení svatozemské izolace nevyšel, vypadalo to tak nadějně... Kdo by řekl, že si to krajané sami tak pokazí. Bude se muset zeptat císaře, co se stalo s těmi ostatními.

× × ×

Během pondělka proběhly testy raket. Simulace odpalu mimo samotného zážehu dopadly perfektně a tak se Takazaši spokojeně vyspal a v úterý ráno se začal zvolna chystat na večerní slavnost. Sice se mu do plánů zaklínilo pár drobností, které ho donutily ke kompletní změně, ale tím si nenechal kazit náladu.

Jednou z nich byl přílet knížete Philipse. Předseda planetární vlády se dostavil o půl druhé staničního času a přivezl řídící modul ohňostroje. Mezi řečí se také zmínil, že není pouhý poslíček, ale dokonce nejdůležitější osoba císařovy show. Jenom on a nikdo jiný má právo vnést do přesného programu raket kousek lidského smyslu pro chaos.

Takazaši přikývl, že se rád podívá na výsledek jeho uměleckých ambicí a dovolil mu přístup do centrály stanice, kde technici Tracht-Artu nainstalovali řídící konzolu sestavy. Pak se rozloučil, nasadil si kvůli té druhé záležitosti masku a odletěl do Kalkaty. Původně chtěl začínat v Jokohamě a sledovat soumrak hodinu po hodině, ale nasdílení pravomocí mělo svůj ustálený řád, nedalo se uspěchat a nakonec, indická jídla také nejsou špatná. Výborně povečeřel u Raidžasingha Vhatáparího, podíval se na vystoupení místního souboru vodní a ohnivé magie a pak se nechal přenést do Káhiry, kde se pokochal tradičními břišními tanečnicemi ze souboru Abů Ismaila. A popravdě řečeno, trochu se zde zapomněl.

To zdržení bylo málem příliš dlouhé. V Praze se objevil za pět minut půl desáté, ale k paláci musel téměř běžet přes zdánlivě nekonečné Císařské náměstí. Stihl to v poslední chvíli. Hned za ním dveře zapadly a už se neotevřely. Kdo si císaře neváží ani tak, aby přišel včas, ten může o své chybě přemýšlet na chodníku. Další zdržení následovalo uvnitř, nějaký zemánek v recepci prostě nemohl uvěřit, že mírně udýchaný Takazaši rozhodně nehledá měkkou pohovku, kde by v minutě tiše zesnul, ale že se jde bavit. Konečně se mu vymluvil a zapadl do výtahu. Dveře se začaly zavírat. No konečně. Ještě centimetrová škvíra... V níž se objevují cizí prsty a křídla se opět rozevírají.

Přistoupila mírně povědomá dívka, pozdravila ho a nenuceně se opřela o stěnu proti němu.

Do nejvyššího patra, ke Hvězdě tří paprsků, nejel superrychlý gravitační výtah, ale poměrně pomalá vyhlídková kabina. Měl čas si spolujezdkyni prostudovat. Téměř děťátko, ve věku, který ještě dokázal u pozemšťana odhadnout, v jejím případě asi sedmnáct let. Černá uniforma a stříbrná čelenka ji zařazovaly mezi Stopaře, inkviziční dorost. Tedy císařova dcera, adoptovaná významnou rodinou...

Neušlo mu, že i ona si ho prohlíží s podivným zájmem. Spojil si to s tím pohledem z nedávné doby a připravoval se na nevyhnutelný návrh, ale překvapila ho. „Vaše excelence," řekla nenadále, „jak to otec myslel?"

Jenom tohle? Myslel by si, že ji zajímá něco jiného než drby. Pravda byla, že i jeho to dnes ráno překvapilo, když mu tajemník předal elektropapírové obtahy nejvýznamnějších deníků a z obálky jednoho na něj vykoukla jeho vlastní tvář. DNES, deník dost bulvární, aby přitahoval masy a přitom dost seriozní, aby se jeho palcovým nadpisům dalo věřit, ulovil perfektního sólokapra. „JE TO CÍSAŘSKÝ ŽERT?" řval velký rudý titulek a pod ním byl obrázek. Někde z galerie vyfotografovaný císař kladl Takazašimu ruku kolem ramen a kreslená bublina mu vkládala do úst text: „Kdybych si mohl volit následníka sám, byl bys to ty..."

Ve zbytku celostránkového článku reportéři čtenářům ozřejmili, že záhadný muž je kníže Isoroku Takazaši, v přímé a nenarušené linii potomek svatozemského rodu. Proto mu bez ohledu na vzhled zbývá mnoho let života.

'Děkuji,' ušklíbl se kysele a dočetl článek. Jeho císařské veličenstvo říká: „Všechno je jednou poprvé..." Vyjádření lorda Takazašiho vám přineseme zítra. Ale nebyl by to bulvár, aby se nakonec nezeptal: OBRACEJÍ SE DĚJINY? OVLÁDNE PROVINCIE ŘÍŠI?

Podle rychlého průzkumu si celé vydání, nebo alespoň článek čísla zaplatila přibližně miliarda lidí v systému Sol...

Teď večer mohl jen pokrčit rameny a říct: „Sama víte, že následníky volí Bůh a jenom z členů Rodiny." Výtah se mezitím zastavil na úrovni Hvězdy a otevřel se do chodby. Na jejím konci byly křišťálové schody s měnitelnou geometrií, které se dokázaly přizpůsobit poloze Hvězdy samotné. Běžně sloužila jako vyhlídková plošina. Turisté z ní mohli zírat daleko do města i kraje, zatímco pevně stáli na gravitační podlaze a jejich těla svírala s hladinou řeky v údolí úhel blízký nule. Ale pro zvláštní příležitosti se dlaň obrovské sochy překlopila a Hvězda nabídla mnohem přirozenější prostor císařským plesům. Vždy byly pověstné. Ovšem za požitkáře Petra III. se dostaly na úroveň, kterou jen tak někdo nepřekoná. „Přeji vám příjemný večer," řekl dívce. Mezitím se mu představila jako Gloria, komtesa z Cambridge, rezidentka britská. Chuděrka. Císařská krev se nesmí rozptylovat do šíře. Projde životem jako stín a zůstane po ní jen pár obrázků. V lepším případě...

„Děkuji," vzdychla si. „Ale jsem tu služebně." Pak se ale pyšně narovnala a řekla: „Je to má první stráž u otce a já ho nezklamu." Zastavila se hned za dveřmi, zasalutovala kolegovi a pak se rozkročila proti němu. Mezi nimi neprojde žádný kverulant, který by třebas jen zaváněl myšlenkou narušit pohodu slavnosti.

A že byla... Od půl desáté do půl dvanácté. Teprve pak začala zábava váznout, jak mezi hosty začala převládat zvědavost na císařovo prohlášení. Kdo přijde po něm? Byl by tu jeden podivný kníže s... ehm... neformálním předurčením a spornými šancemi. Ze skutečné císařské rodiny přišel jeden velkoadmirál, jeden admirál, několik správců a vyšetřovatelů... Kdo z nich krátce po půlnoci poděkuje Pánu za důvěru a svému předchůdci za dobrou vládu?

Císař je napínal ještě dvacet minut.

Ve dvacet tři padesát světla pohasla a vládce vystoupil za řečnický pult. Obklopovala ho podivná aura. Stačilo ji sledovat sotva minutu a posluchači propadli naprosté apatii. „Dámy a pánové, sestry a bratři..." začal přesto slavnostně a vysloužil si pár děkovných přikývnutí, „jaký jiný den než výročí nástupu na trůn se hodí k ohlédnutí, co všechno jsem dokázal? Bilancuji tedy a otevřeně říkám, že jsem nedokázal nic. Říše se již padesát let nezvětšila ani o parsek, stále ji tvoří čtyři stovky napůl osídlených planet a Země, planeta Matka, sténající pod vahou svých dětí a jejich potřeb. Co je na ní tak zvláštního, že ji nikdo nechce opustit? Zbavil jsem ji příživníků, vyčesal jsem jí z kožichu vši. Ale tím se problém jen přesunul jinam. Pro koho budou vychováváni noví dělníci, jestliže není průkopníků? Lidé již nemají zájem, stát se svými vlastními pány a vládci nad jinými? Asi nemají a proto říkám: Budiž. Je-li vůlí lidu stagnace, musím ji respektovat. Od tohoto okamžiku po všechny příští časy zůstane Říše ve svých současných hranicích. Pro jejich překročitele neexistuje omluva. Bude neprodleně zatčen, odeslán na Pevnost If a své cestovatelské choutky může naplnit v jejích širých lesích a pláních. Dále prohlašuji obyvatele všech někdejších Nadějí za zboží, které si během následujícího roku mohou rozebrat lenní páni. Ti, o které nebude zájem, navždy zůstanou v centrech převýchovy, kde se jejich osudem stane doživotní práce na polích a s dobytkem. Práce, při níž si na hvězdy vůbec nevzpomenou.

Dámy a pánové, sestry a bratři. Po dvě desítky let jste plnili jenom své povinnosti, aniž byste ukázali sebemenší náznak vlastní iniciativy. Proti stagnaci jste sami neudělali nic. Proto jste vinni. Žaluji vás ze zločinu který nemá jméno, jen trest. Čas úlev skončil. Brzy každý pod tlakem pozná, co se v něm či jeho sousedech skrývá.

Za několik okamžiků odpálí pan premiér Philips největší ohňostroj v lidských dějinách. Mocnější než ten, který zahubil dinosaury. A já pevně věřím, že se nebudete ptát, proč dopadl právě na vás."

Proslov skončil, omámení posluchači začali tleskat. Jen jeden člověk dělal něco jiného, protože psychoaura vyladěná pro novodobé pozemšťany na něj neměla vliv. To kníže Takazaši horečně šátral po kapsách, kde u všech bohů přece někde musel být jeho kom. Konečně jej vytáhl a na nouzovém kanálu zavolal centrálu orbitálního města. „Nepouštějte pana Philipse k řízení!" zakřičel na velitele směny, jenže v té chvíli se mu podlomily nohy a upadl. Nebyl sám, všude kolem padali lidé jako loutky, protože se celá Ruka impéria roztřásla jako při zemětřesení, ale jistě byl jediný, kdo dostal osobní vzkaz přímo do myšlenek: „Pozdě kamaráde. Ale pokud přežiješ, zachraň všechno, co půjde..."

Při pádu kom upustil a přístroj se na podlaze rozpadl. Horečně po troskách zašátral, aby své spojení s domovem rychle obnovil, ale pak strnul. Za sílícího dunění se výtahovou šachtou přiřítil sloup dravého plamene, v chodbě se rychle zorientoval a vtrhl do sálu. Ti dva u vchodu měli jen málo šancí. Žhnoucí proud vyrazil křídla dveří a oba hlídače smíru smetl. Hrabě Tepesy zemřel na místě kde stál, Glorie s křikem přeletěla zábradlí schodů, nesena dveřmi jako štítem. Po nich si plamen vychutnal náhodné diváky. Volný prostor ho sice rychle zbavil síly, přesto za ním zůstalo několik těžce popálených a pět či šest ubožáků, které svrhl přes zábradlí do třísetmetrové hlubiny. Ale když pominul hukot plamene, když se z jeku padajících stala pouhá strašná vzpomínka, zůstalo jen ticho omámeného davu. Zdraví či zranění, nikdo ani nezasténal. Jen císař v kouřícím slavnostním oděvu stál u povaleného pultu, chvěl se a mumlal. „To jsem nechtěl, to jsem přece nechtěl..."

Takazaši k němu zamířil s úmysly, jimž k vražedným chyběl jen malý krůček zpět. V sále byla prakticky tma, císař si jeho pohybu všiml pozdě, když byl na tři kroky od něj. Vytřeštil oči, napřáhl proti němu ruku jako štít a vykřikl: „Uteč ty hlupáku! Chce vás zabít všechny!"

Kdesi v tom výkřiku byla nejčistší pravda. Takazaši zaváhal, jeho mozek našel náhradní program a otevřel ústa k otázce: „Kdo?"

„PÁN!" zachroptěl strašlivým hlasem císař, napjal se dozadu jako luk a vzplanul. V několika vteřinách před Takazašim ležela hromádka popela obalená doutnajícími hadry. „Bože, proč?" zasténal kníže a vší silou logiky se pokusil zahnat vzpomínku na nezřetelnou iluzi, duchovitou postavu atleta, která se z umírajícího těla vyloupla a zmizela. Úvahy nad vidinami si může nechat na později, teď nemůže marnit čas. Vrhl se k nejbližšímu uniformovanému tělu.

Admirál Musgrove proti šacování kapes nic nenamítal. Zpočátku. Jakoby ho však přítomnost svobodné mysli začala probouzet, zamžoural do světla lenivě nabíhajících nouzovek a zanadával: „Co si to dovolujete, kmete!"

„Kdo je u vás kmet!" Uctivý titul, určený pro ty, jimž na Cestě zbývá posledních pár krůčků, Takazašimu vůbec neseděl. „Dokažte, že své výložky nemáte na parádu. Zavolejte svou loď a přikažte jí evakuovat císařský palác. Celý!"

Musgrove však byl úplně dezorientovaný a tak si našel spolehlivou cestičku výmluv. Zákon... „To může dovolit jen císař!" namítl.

„Tak vám to dovoluji a přikazuji!" zalhal mu do tváře, nechal ho být a šel se podívat po někom jiném, snad pružnějším. Žádného dalšího důstojníka už nenašel, zato ho jakousi náhodou kroky zavedly ke zčernalé trosce člověka. Bože... To je ona... Takhle tedy skončila její první čestná stráž? Jaký šílenec mohl tohle provést vlastnímu dítěti! Sklonil se ke komtese, aby jí požehnal na Cestu. A zarazil se. Ač ze všech stran ubíjená postupujícím šokem, v tom zuboženém těle stále ještě doutnala jiskřička života.

Nemohl jí pomoci příliš, ale mohl zajistit, aby vydržela, než se ten modrý mozek přinutí k práci. Možná tu někde byli lepší telepati. Ale v této chvíli byl jediný, kdo dokázal bezbrannému tělu vstoupit pod myšlenky a udržet v chodu alespoň ty pochody, které má člověk společné se zvířetem a které z něj dělají živého tvora.

„Pospěšte si Musgrove," houkl na admirála, jenže ten zmizel. Našel ho až po jistém pátrání. Důstojník seděl na podlaze, připitoměle se usmíval a hrál si na komu dámu. „Dejte to sem!" křikl na něj a pokusil se mu pojítko vyškubnout z ruky.

Jenže Musgrove se začal prát jako zvíře, drápal a kousal. Nebylo jiné volby. Dostal nártem pravé nohy pěkně za ucho a z bezvládných prstů šel kom vykroutit snáze. Kníže přelétl přístroj pohledem a usmál se. Šlechta je armáda, armáda je šlechta. Nepředstavoval žádnou záhadu. Takazaši se vrátil ke Glorii, zkontroloval její stav a zavolal loď. No vida, dokonce císařův miláček Octavianus. „Vaše rozkazy, pane?" objevila se v projekci tvář dozorčího a roztáhla se v údivu, protože nenašla svého skutečného velitele. „Kdo jste?!?"

„Jsem kníže Isoroku Takazaši Glennský a jménem císaře vám přikazuji evakuovat sídelní palác."

„Ruku?" Kdyby muž vytřeštil oči ještě o stupeň, musel by je sbírat z podlahy.

„Ano. Ruku," zdůraznil trpělivě Takazaši, ale ani on už nedokázal udržet klid, když se ozvalo zaskřípání a celá konstrukce Hvězdného sálu se naklopila. Jestli se sklopí ještě o kousek, vysypou se její zajatci jako ořechy z ošatky. „Pospěšte si! Palác hoří, začíná se rozpadat a výtahy jsou zničené!"

„Aano pane!" vykoktal důstojník a začal kamsi stranou chrlit povely. Netrvalo dlouho a prostor zaplavil zvuk řízené přeměny hmoty na záření. „Á..." nadechl se Takazaši a s úlevou vydechl o pár tisíc kilometrů výš, v hangáru lodi. „Ach..." Kolem se sbírali lidé, vyšší šlechtici i řadoví služebníci bez rozdílu, jediným hodnotícím prvkem pro stroj bylo, zda je dotyčný dosud naživu. Nezdálo se, že by je omámení stále svíralo, naopak, všechno se jim vrátilo jako příbojová vlna. Raději se přikrčil. O setkání s Musgrovem, opět zdravým a toužícím po srovnání skóre, v této chvíli nijak nestál.

„Excelence," ozvalo se mu však v té chvíli za zády. „Já jsem vás cítila... Pomáhal jste mi. Zachránil jste mi život... Můj pane..."

To se mu snad jen zdá. Takové věci se dějí jenom v pohádkách! Aby se někomu vzešlému z odsouzeného lidu poddala císařova dcera, zrazená a opuštěná? S císařem si pravda starost dělat nemusí. Ale co její adoptivní otec? Nejen titul byl důležitý. A Glennovo město se svým ziskem z turistiky a přístavních poplatků sotva mohlo srovnávat s bohatou Británií... Na druhou stranu, budoucí inkvizitorka mohla být užitečná. „Znáte vládní kódy? Potřebuji se rychle dostat na Glenna," zašeptal.

„Menší lodě. Možná tam ty čluny," odpověděla právě tak a chtěla vyrazit.

„Počkejte, nemůžete takto," zadržel ji s připomínkou, že jí zbyly jen boty a stříbrná čelenka Stopaře. Přehodil přes ni vlastní kabát, ožehlý na zádech, ale použitelný. Zatím si jich nikdo příliš nevšímal, kde kdo měl vlastních starostí dost, ale co kdyby. Zeptala se, proč by jim z toho mělo hrozit nějaké nebezpečí, ale on nemohl jinak. Ani za sto let života v srdci Říše si členové klanu nezvykli na zdejší volnější vztah k odívání, o tom dalším nemluvě. Nakonec si kabát vzala ještě ráda. V hangáru bylo sotva pět stupňů a po teplém letním večeru zde vzduch přímo mrazil. A dokonce i vylepšení lidé neradi čelili chladu nazí, pokud se mohli obléci.

Prošli okolo strážných, úplně zaměstnaných jednou zpanikařenou hraběnkou a v minutě seděli v malém kurýrním člunu. Takazaši sepjal prsty v modlitbě ke všem dovoleným bohům, nahodil generátory a vyslal příkaz k otevření vzduchových uzávěrů. Rampa přesunula stroj do mezikomory a jakmile měl dost energie pro řízený let, vytlačila ho ven.

Rychle se podle senzorů zorientoval. Císařské lodi, pár kvapně mizejících civilistů a jinak pusto. Vzdychl si, jen tak z lidské tradice. Že své město nevidí na očekávaném místě, ho po císařově, nebo čím vlastně vzkazu nemohlo překvapit. Vyslal anonymní dotaz a když ze záplavy informací vydoloval polohu Glenna, zamířil přímo k němu.

Gigantickou orbitální stanici rozlišil proti mase nezvykle temné Země jen díky přístrojům. Byla proklatě nízko a točila se jako káča. „Co ten lump provedl!" zanadával a velmi opatrně se přiblížil k hlavnímu doku. Při kousku štěstí by... Kde by ho dneska našel. Vždycky říkal, že tyhle lodi by měly kotvit venku. Mauretania i Lusitania, dvě prestižní linkové lodi, se při podivné havárii vytrhly ze závěsů vnitřního přístavu a zaneřádily, co mohly. Když se mezi vraky proplétal, mohl se jen modlit, aby je nějaký nový otřes nesrazil k sobě. A věnoval více než uctivou vzpomínku člověku, který dokázal vymyslet gravitační pohon. Jednou si v simulátoru vyzkoušel archaickou loď s raketovými motory. Přestože mezi jeho příkazy a hnací silou stál počítač, stejně se po chvíli ocitl venku a otřásal se ve vzpomínkách na havárii. Tady by to bylo mnohem horší...

Dostal se však bez nehody k jednomu ze vchodů pro VIP hosty a přistál.

Nemohl si pomoct. Když se v malém skladišti člunu soukali do skafandrů, přebíhal mu po zádech mráz. CO najde za těmi dvířky? Jen co mu zelená kontrolka na oděvu průvodkyně prozradila, že i ona je připravená na průzkum, neváhal. Požehnal dveře křížem Cesty a otevřel je.

Kupodivu, v sektoru byl stále vzduch i gravitace. Jen poněkud nevhodná, přitahovala ke stropu. Samozřejmě, otáčky. A výrazné. V této chvíli a na této palubě ukazovaly přístroje skafandrů téměř jeden a půl běžné přitažlivosti. Naštěstí nic pro nanobotické svaly obleků. Opatrně se přetočil od pravé podlahy k té nové, pomohl slečně a prudkým nadlidským během vyrazil k centrále. Bohové... Je to dvacet kilometrů!

Ani posilovači dovolené pětimetrové skoky nemohly zakrýt, že už je starší pán. Na desátém kilometru si myslel, že vyplivne plíce. Pustil si do masky více kyslíku, na chvíli to pomohlo, ale nadlouho ne. Doporučení počítače, aby si nechal aplikovat kinetin, s díky odmítl. Byl hubený jako tyčka, posilující droga by nenašla potřebnou dávku tuku a spořádala by ho zaživa. „Musím si odpočinout," zasupěl do místního komu a snažil se přitom nemyslet na projekci kursu, která se po několika smyčkách protínala s povrchem planety. Jak dlouho to bude trvat? Osm hodin? Jakmile bude stanice v atmosféře, bude pozdě. Povrch se rozpálí tak, že evakuace bude nemožná.

Snažil se alespoň stále jít a komtesa Glorie poslušně ťapala za ním. „Mohla bych běžet dál a udělat, co je třeba," navrhla. Jen jednou.

To ne. Useknout ruku a vyloupnout oko si nenechá.

Dobré zprávy je dostihly jinak. Náhle se na chodbách rozzářilo hlavní osvětlení a ve sluchátkách se ozvaly signály místních. Hned toho využil. „Tady je Takazaši. Podejte hlášení o situaci!" oslovil hlavního inženýra, pana Weisse.

„Pane! Jsem rád, že jste zpátky!" vykřikl radostně technik a začal chrlit údaje. Takazaši si je rovnal v hlavě a jeho nálada stoupala. Zdroje energie stanice pracují z jedné čtvrtiny, ale stačí to na světlo, komunikaci a jakmile bude možné znovu spustit hlavní motor, také k postupné stabilizaci tělesa na oběžné dráze. K těm horším zprávám patří, že nehoda těžce zasáhla kvadranty B a D, v nichž pomalu, hrozně a bez naděje na záchranu zahynuli všichni obyvatelé. A také... Volá flotila!

Zeptal se, jestli pracují teleporty a nechal se přenést přímo do centrály. Za ten spěch to ani nestálo. Docela si oddechl, že na nejdůležitějších místech je podlaha na svém místě, ale to byla poslední radost. Nad vysílačkou zářil povědomý obličej.

Admirál Musgrove.

„To jste vy?" zavrčel důstojník. „Jakým právem jste ukradl císařské plavidlo? Za to půjdete před polní soud!"

„Když tak rád citujete zákony, admirále," zašklebil se na něj, „pak jistě znáte pravidlo o krajní nouzi a pravidlo subordinace. Vojenské složky jsou podřízeny civilním. Jestli najdete v celé soustavě někoho, kdo by to chtěl zkoumat, tak prosím. Ale jinak mlčte a poslouchejte. Stanice je těžce poškozená, s nejistými vyhlídkami. Než se pokusím o její záchranu, vyšlu ven záchranný modul s obyvateli. Žádám vás, abyste ho zajistili na oběžné dráze a poskytli mu potřebné energetické zajištění."

Důstojník se mračil, ale odmítnout nemohl. „Kolik lidí?" zeptal se.

Takazaši mu poctivě odpověděl: „Asi třicet milionů v teleportačních pamětech. Zásoby energie modulu vystačí zhruba na dvacet minut. Pak... Zemřou."

Musgrove jen kývl, ale některý z jeho důstojníků řekl: „Uděláme, co bude v našich silách, excelence. Hodně štěstí."

Kníže ukončil spojení a začal s přesunem lidí. Vyžádá si to spoustu energie a téměř půl hodiny vzácného času, ale jiná možnost není. Všechny ostatní vyhlídky jsou jen horší. Díky bohům, že se sem dostal. Kód na hromadnou evakuaci znal pouze on a Hideki... Světla opět pohasla, tmu na velitelství jen matně rozháněly nouzové lampy a blikající kontrolky. V té nejisté záři si všiml obrysu těla pod plachtou. „Kdo to... byl?"

„Jeho excelence kníže Philips. Když zjistil, co se po spuštění programu stalo, zastřelil se."

Asi neměl moc na výběr. Kdo ví, čí myšlenky vedly jeho ruku. A co se tedy stalo?

Stanice klesla na hladinu odpálení raket a kníže Philips vložil do řídícího počítače paměť s jejich programem. Jakmile ho však spustil, došlo k nouzovému odpojení generátorů a rázem byly prakticky na odpis. Světla zhasla, gravitační motor stanice přestal pracovat a v protilehlých sektorech B a D se otevřely zavzdušňovací kanály. Jenže na jejich koncích nečekaly tankery s čerstvou dodávkou. Vzduch se tedy vydal opačným směrem a jeho tlak byl takový, že celé těleso o miliardách tun roztočil...

„A ty rakety?"

„Nic, excelence," odpověděl Weiss.

Deset tisíc raket. Taková dávka by ochromenou stanici jistě dokázala srazit k Zemi, aby sama vytvořila největší ohňostroj. Ale jejich motory je snad mají vrhnout od povrchu... Nebo ne? „Musíte se k nim dostat a odpojit ovládání!"

„Stalo se, pane. Pracuje na tom pátý technický pluk."

Tohle by měl ten zrádce císař vidět. Pak by ho jistě řeči o nedostatku lidské iniciativy přešly. Takazaši si zavolal velitele specialistů a přikázal mu, rozebrat jednu raketu úplně a zjistit, zda je tím, zač se vydává.

Na odpověď nečekal dlouho. Velitel se ozval v pěti minutách a po klidu profesionála nebylo ani stopy. „Pane! Raketa je připevněná ke stanici, nemůže se uvolnit! V hlavici je kompletní gravitační motor s měnitelným vektorem tahu, časovač a nezávislý přijímač. Ale víc nic, žádná efektová náplň. Je to jen tahač! Může to spustit..."

„... prakticky kdykoliv, jakkoliv" dokončili spolu s ním lidé v centrále. Nebyl čas na váhání. „Veliteli, evakuujte se. Všichni. Na tohle musí přijít jiná síla," přikázal Takazaši a po splnění povelu zavolal na Octaviana: „Jestli vás to potěší, admirále," neodpustil si uštěpačný tón, „můžete si na mne vystřelit. Zničte všechny rakety na plášti stanice, jinak za její stabilitu neručím."

× × ×

„Může to snad být ještě horší?" poznamenal plukovník námořnictva Stranton, kapitán kolosu Octavianus, při pohledu na rotující příšeru. Obrovské tlaky při nedovoleném roztočení stanice zbortily konstrukci čtyřstěnu okolo hlavního tělesa a v docích zahynuly tisíce lidí, jak dělníků, tak námořníků. Kotvící lodi se sotva stihly korektně odpoutat a ty stovky zachráněných z císařského paláce tvořily jen malou část nečekaných hostů na jejich palubách.

„Palte dle uvážení," řekl Musgrove stroze, ale pak vydrtil mezi zuby: „Nejraději bych ji celou rozbil na střepy. I s ním."

„Zachránil vám život, admirále," podotkl kapitán Stranton, zatímco velitel střediska palby předával jeho pokyn bateriím.

„Určitě to mohl udělat i jinak," hudroval admirál. Částečně se odvrátil, ale nepřestal stanici sledovat s hladovým zájmem. Kdyby tak mohl rozbít její pětimetrovou skořápku a dostat se jejímu pánovi na kobylku. Ale to by si vyžádalo několik hodin soustředěné palby a něco takového by neuniklo těm televizním otrapům, kteří sledují statečný boj našich námořníků s nečekaným nebezpečím... Paraziti. Pro koho chtějí vysílat, když jsou jak Země, tak Měsíc i Mars odříznuti od energie? Neznámý sabotér vyřadil všechny elektrárny a z napravování následných škod bude ještě spoustu lidí bolet hlava... Hlava!

Z chmurných myšlenek ho vytrhlo podané hlášení. O ano... „Zavolejte mi toho mutanta!" křikl po spojařích a rozkročil se s výrazem spravedlivého rozhořčení. „Takazaši! Když pro vás máme po něčem střílet, tak to neskrývejte pod štítem!"

„Jaký štít? Nemáme dost energie ani pro světla, natož pro štít," bránil se přivandrovalec a cosi jako vzpomínka na Musgroveho posměšně udělalo dlouhý nos. Největší ohňostroj dopadne přímo na vás... Otřásl se. „Zmizte ze stanice. Pokusíme se ji rozbít!" A pak vás možná nechám z toho teleportu i vytáhnout.

„Nedokázala by to včas ani celá flotila," upozornil ho však Stranton a on musel přikývnout. Jak jemu, tak tomu druhému. Většinu velkých lodí poslal císař někam daleko, zůstali tu jen Octavianus a Nero. Jediná šance je v rychlém obnovení dodávky energie. Síle plně zásobeného motoru nedokážou malé jednotky vzdorovat ani v tisícovém množství. Znechuceně roztrhal výtisk hrubého plánu prozkoumané rakety a Takazašimu chtě nechtě slíbil dodávku specialistů a náhradních dílů. Hned, jak se jeho lidem podaří stanici uklidnit.

„Země je v bezpečí," vydechl náhle úlevou Stranton a předal hlášení. Středisko senzorů oznámilo, že se kolem planety zatáhl štít. Ta věc se budovala celý loňský rok, údajně na ochranu proti asteroidům. Podle propočtů měla odolat úderu kosmického tuláka do velikosti osmi milionů kilometrů krychlových a běžného složení. Glenn se svým dvacetinovým objemem neměl znamenat konkurenci. Přesto Musgroveho zamrazilo. V celých dějinách Říše se nenašel asteroid, se kterým by si neporadila korveta s výkonným ionovým vrtákem a pořádnou bombou. Proč tedy štít?

Příliš mnoho náhod...

„Upozorněte tam... toho," zavrčel na spojaře a protože se ze stanice vynořil záchranný modul, sledoval raději, jak se k němu tiskne korveta Zarja, aby mu poskytla energii pro život. Třicet milionů lidí. Kam s nimi? Naštěstí, jak se doslechl, pozemková transformace se zatím zastavila a Naděje u povrchových měst stále stály. Uprchlíci stráví nějaký čas v ubytovnách a pak se vrátí. Jestli se však Glenna nepodaří zachránit, bude mít Země dost starostí sama se sebou.

To přece není možné! Kde je Bůh? Co dělá nový císař? Ten štít nemohl spustit nikdo jiný. Stačilo by jediné gesto a všechno by bylo v nejlepším pořádku.

... se nebudete ptát, proč dopadl přímo na vás...

Musgrove vyběhl k replikátoru a objednal si velkou sklenici whisky.

× × ×

Takazaši měl starostí nad hlavu a zpráva o štítu číhajícím na dotek sotva sto kilometrů od něj ho nijak netěšila. Byla to jen taková ozdůbka na hromadě posledních problémů. Sotvaže se podařilo vyslat ven modul s trosečníky. Pak už se jen hromadily maléry. Tím největším byla havárie teleportačního systému. Jedna četa techniků docestovala v pořádku. Druhá se změnila na kupu krvavých cucků prorostlých skrze skafandry a to prosím přímo před kamerami televize. Investiga, společnost s mottem; My pro Vás zjistíme vše, ho konečně dostihla.

Jejich loď se přilepila ke Glennovi a v minutě měl televizní štáb až v centrále. Grrr...

Prošel ohnivým peklem, o tom není pochyb. Přesto neztratil odvahu. Jeho temné oči se stále divoce blýskají, když vydává rozkazy. Působí to až strašidelně. Přesto není důvod pochybovat o tom, proč za ním lidé jdou. Je to skutečný pán svého lidu, sliby vládce plní do posledního vydechnutí. Sotva před hodinou unikl z trosek císařského paláce, v němž došlo k záhadné nehodě. Leč nesetrval ani vteřinu v odpočinku, veškerý jeho zájem patřil stanici, nezadržitelně klesající ke zkáze. V této chvíli již zachránil životy většiny obyvatel města a obklopen pouze hrstkou oddaných spolupracovníků se jim snaží uchovat i domov. O bezmocné Zemi hluboko pod námi nemluvě... „Chlapci, dejte mi tam záběry z toho chaosu dole... Co tím chcete říct, že nemáme spojení! Tak to zaberte z orbity. Promiňte vaše excelence, mohu požádat o vážný, ale odhodlaný úsměv?"

Nejraději by je vyhodil, ale jako každý vládce znal sílu nezávislých televizí. Splnil požadavek jak nejlépe uměl a začal s Weissem kontrolovat, kde mohlo dojít k nehodě. Fázový posun v synchronizaci quarků?

„Teleport je nepoužitelný. Ta věc se stane opět, pane..." vyřkl Weiss svůj ortel a Takazašiho tvář se opět stáhla do zachmuřené grimasy. I bez žádosti. Zaregistroval tichý signál; „toč to!" a obrátil se k jeho původci, vedoucímu zpravodajského týmu: „Jestli neopravíme všechny generátory energie, srazí odpálení císařových slavnostních raket stanici přímo dolů. Musím ke zdrojům rychle dostat specialisty. Naše teleporty nepracují, proto vás ve stavu nouze žádám o prostředky vaší lodi." Mohl by to říct i jinak. Ale ta kapka diplomacie se na projekcích bude skvěle vyjímat.

Reklama je dobrá vždycky. Reportér se přímo rozzářil. „Televize Investiga slouží lidstvu! Zde je klíč, vaše excelence." Takazaši si prohlédl obsah řídící jednotky, využil toho, že se cílem kamer stala slečna Glorie a řekl mezi čtyřma očima: „Vidím, že jste šli připraveni..." Televizní tým znal nejen kompletní plán stanice, ale počítal i se změněnými podmínkami ve veřejných prostorách.

„Jaký by to mělo smysl, riskovat příliš," odpověděl tiše reportér a Takazaši dodal další ze svých vráskami zdůrazněných úsměvů. „Císařův proslov natáčela konkurence, že? Asi jste ho neposlouchali. Za ta slova by vám vyrval jazyk."

Chlapík se zachvěl, chvíli stál jako kus mramoru a pak se rozhodl napravit dojem. „Kamero jedna, jdeme do akce s techniky!"

Takazaši jej s úlevou poslal pryč a zaposlouchal se do líčení katastrofy v paláci v podání slečny Glorie. Když neznámý zrádce, osoba tak blízká císaři, že na ni nemohl padnout ani stín podezření, odpálil ve sklepech paláce nálož, zasáhl výbuch celou budovu. Je to bytelná stavba, odolala. Ovšem proměnila se na plamennou past. Oheň dosáhl až na Hvězdnou plošinu, kde se v té chvíli bavil výkvět Říše. Kameraman zdůraznil její sežehnuté vlasy i obličej, jemuž teleport vrátil pouze zdravou kůži bez jediného chloupku, řasy či obočí. Exploze narušila konstrukci Hvězdné plošiny a ta se začala hroutit. Kdyby nebylo rychlého zásahu pana knížete Takazašiho, který si místo omráčeného admirála Musgroveho vyžádal evakuaci paláce, zahynuli by všichni přítomní lidé, zaměstnanci či hosté...

Nedbalým potahováním kabátu na něj upoutala pozornost a kameraman rychle zjistil, že zbytek oděvu, sice soudržného, ale přesto nesoucího stopy žáru, má na sobě Takazaši. „To bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat," řekl a přiložil tak ke své pověsti další střípek obrazu skromného hrdiny. Jestliže je císař mrtev, proč nevyužít připravené schůdky. S podobnými kartami hraje i komtesa, jinak by nedala před chvílí zaměstnance paláce na první místo před vznešené návštěvníky. Co na tom, že v paláci nepracoval nikdo, kdo by nebyl aspoň zeman... Vždyť zeman, to je skoro chlapík ze sousedství, věčně udřený úředník. Potkáte se s ním i na ulici, kterou prochází bez osobní gardy.

Ještě chvíli pózoval nad přístroji, pak se televizákům vymluvil a spojil se s techniky: „Týme dvě, jak to vypadá?"

„Ověřili jsme zdroje, pane. Dodávají sice nízký, ale stabilní výkon. Řídící obvody ostatních zařízení vykazují stoprocentní stav."

„Rozumím. Za minutu začneme připojovat motor."

„Ano pane."

× × ×

Bezpečnost je nadevše. Zařízení se zdá být zcela v pořádku. Nedávná nehoda poškodila pouze supervýkonné koncové stupně, které zatím není nutné používat. Akrobatické kousky stanice předvádět nemusí, stačí, když se poslušně zastaví na stabilní oběžné dráze. Přesto technici svěřují kontrolu těchto impresívních strojů dálkovému ovládání a všichni se skrýváme v ocelové cele, která nás ochrání před... Ach bože, co to bylo? Ten strašlivý otřes! Dámy a pánové, vážení diváci, hovoří inženýr Daril Tomanoff...

„Nezdržuj chlape! Centrálo, slyšíte mě? Centrálo!"

„Týme dvě, slyším vás. Připravte se na evakuaci, stanice je ztracena."

Veškeré nasazení tedy bylo marné, zlá vůle teroru zvítězila. Pokud správně rozumím technické hantýrce kolem sebe, někdo umístil na samotný motor nálož. Když se jeho výkon zvedl z nuly na jedno mikropromile, nálož se aktivovala a pohřbila všechny naděje. Ale už by osvobozující paprsek mohl přijít. Kolem nás zřejmě zuří strašlivý požár, i silné stěny krytu se začínají rozpalovat.

„Týme dvě, kde jste? Nedokážeme vás zaměřit! Transportér televizní lodi má malý výkon, nemůže pokrýt celou oblast!"

„Ochranná buňka 13b! Dostali sme pěknou šlupku, asi nás to utrhlo ze závěsů. Musíme být někde poblíž!"

„Prohledali jsme celou strojovnu!"

„Tak ksakru hledejte dál! Kdo ví, kam nás to zahnalo, není tu gravitace! Sme potlučení jak přepravka broskví a za chvíli nás to ještě usmaží!"

„Okamžik... Už vás máme!"

Dámy a pánové, hlásí se vám Geoffrey Smith z televize Investiga. Televize, která slouží lidstvu. Z ohnivého pekla, které se ve strojovně Glennova města rozpoutalo, jsme byli vysvobozeni jen díky úzce směrovému signálu naší kamery. Nyní se pomalu vzdalujeme od sraženého obra a ve všech tvářích okolo mne se zračí hrůza. Před několika okamžiky zřejmě mělo nastat druhé kolo císařského ohňostroje. Ale haváriemi poškozené rakety se nedokázaly odpoutat od svého ochromeného nosiče a vší silou svých motorů jej obrátily na nezadržitelný sestup zkázy. Nyní se stanice dotkla štítu. Neodvažuji se ten pohled popsat jinak, než jako hrůznou krásu apokalypsy. Štít stavěný na zadržení rychle letícího kusu kosmické skály se před pomalu klesajícím dílem lidských rukou rozestupuje jako hladina medu. Obyvatelé provincie Severní Amerika mohou být svědky úžasného jevu, který bych však nepřál vidět ani vlastnímu vrahovi. O strašlivé síle souboje vypovídají trosky pověstných doků, které se při styku se štítem prostě vypařují. Ale naše přístroje ukazují, že Glennova pětimetrová skořápka odolává až příliš dobře. Tam, kde nám otáčení trosky poskytuje pohled na části již prošlé ohněm, se odtavilo nejvýše půl metru pancíře a další souboj již nebudou muset podstoupit.

Dámy a pánové... Glennovo město, pýcha kosmického stavitelství, se právě celé ponořilo pod štít. Do očí se mi derou slzy a na jazyk slova, která se bojím vyslovit a která nikdo tak rád neodvolá jako já.

Sbohem, Země...

× × ×

Investiga odvysílala trhák. Těch několik hodin reportáže shlédly a tedy zaplatily tři čtvrtiny obyvatel Říše a kdo ví, kolik by jich bylo na Zemi. Tahle slova stála život ředitele Stoklistikase. Naneštěstí pro něj byl nablízku mladý kameraman, kterého televizní praxe ještě nedokázala dostatečně otupit. Ale ani Investiga si nedovolila žádat peníze, když o kopii záznamu požádala Říšská rada.

Její setkání nastalo třetí den po Tom. Možná pozdě, ale dřív nebyl čas. Miliardy lidí na nezávislých planetách slunečního sektoru se ocitly bez energie. Na něco takového nebyla civilizace sedmého století Říše připravená. Tři dny trvalo, než se podařilo obnovit dodávku vody, potravin a recyklaci nejzákladnějšího lidského odpadu, aby se města neutopila ve vlastní špíně a než se alespoň trochu podařilo uklidnit divoké hordy táhnoucí ulicemi a využívající bezvládí.

V této situaci exceloval Musgrove. Využil toho, že jeho nadřízený, velkoadmirál Lishka v paláci zahynul a jeho kolegové se teprve plnou rychlostí vracejí. I jeho vlastní posádka rychle zapomněla, že se v hodinách katastrofy málem upil k smrti. Nasadil v sektoru stanné právo, čímž Takazašiho nápadně nenápadně odsunul stranou. Původci nepokojů o jeho zoufalém boji přece nevěděli a proto je nemůže motivovat, že ano. Zakázal vycházení noční i denní a když ho rabující zástupy nebraly na vědomí, nechal do několika nejživějších čtvrtí vypálit z těžkých lodních děl.

Dosáhl svého, hlavně když byl výsledek s patřičným komentářem promítnut na oblohu ostatních vzbouřených měst. Začal se pyšně podepisovat jako Musgrove Mírotvůrce a jeho lidé počínaje kapitánem Strantonem ho zcela vážně nominovali na císaře. Vždyť kdyby byl někdo jiný takový, zbytečná ochrana Země by se dávno ztratila a dovolila přístup zachráncům. Leč štít přetrvával a Zemi pod ním zahalil dým a popel.

„Bůh nás opustil, nač ještě čekat!" volali Musgroveho přívrženci a vyzdvihovali zásluhy svého kandidáta.

To byla pravda a nepopiratelný fakt. Ale miliardy dalších lidí zase viděly knížete, jak hrdinně čelí osudu a jistě by Zemi zachránil, kdyby všechny naděje nespálil plamen zrádného výbuchu.

Síly byly zhruba vyrovnané. Hlasy planet u Slunce měly jistou tradiční váhu, která vůbec neodpovídala poměru obyvatel a správci zdejších měst rádi dali své hlasy Musgrovemu za imponující tvrdost.

Rada to měla posoudit. Jednala od rána a Takazaši sám požádal, aby nepřihlížela k ničemu před Tím. Tak se novinový článek autorizovaný samotným předchozím císařem dostal mimo hru. Zasedání zahájila volba předsedy rady, vyřízená prostým losem. Pak následovala projekce dokumentů pořízených stanicemi OkoTV a Investiga. Dnes je viděli i ti, na které se v přímém přenosu nedostalo a s novými fakty měl císařův proslov, z důvodu poruchy zbavený slov půl minuty před koncem, ještě temnější nádech. V druhém kole se bez valných výsledků rokovalo spíše se sympatiemi ke knížeti a tak do třetího Musgrove vyrazil s nejtěžším kalibrem, jaký mohl nalézt.

„Dámy a pánové, rád bych poukázal na jeden dosud opomíjený fakt. Můj ctěný protikandidát je stále tělem a nepochybně i duchem člověk ze Svaté Země. A kdo z nás opravdu ví, jak funguje mozek mutantů, této..."

„PROTESTUJI!" zdvihla se projekce knížete Davona. „To my jsme původní lidé, odeslaní pryč před pozdvihnutím," málem to slovo vyplivl, „vašich předků."

„Souhlasím, excelence. Prosím pana Musgrovea, aby nepodléhal masovým předsudkům," přitakal mu předseda rady, kníže Petrasan z jupiterského světa Europe, lokální stanice pro těžbu užitkové vody.

„Omlouvám se, nechal jsem se unést," zasyčel Musgrove, ale slovník změnil jenom nepatrně. „Jak funguje mysl této podezřívavé minority? Před sto lety dokázali jejich vůdci vyvolat vzpouru, přestože byli pod průběžným dohledem. Kdo může zaručit, že události čtrnáctého července nejsou dílem knížete samotného? Kdo jiný by měl příležitost propašovat do nejcitlivějšího prostoru stanice pumu? Co když právě on navrhl císaři, aby dal na plášť orbitálního města uložit rakety a poté je potají zaměnil za náhradní motorové jednotky? Jedním rázem by tak splnil několik cílů. Zabil by císaře, překážku na cestě k osobní moci. Pomstil by takzvané pokoření svých souvěrců a předstíranou statečností při hře na záchranu Země by si naklonil masy, tak jak se v současnosti děje..."

„Pane Musgrove. Nemyslíte, že jsou vaše obvinění přehnaná?" oslovil ho předseda Petrasan.

„Já bych řekl, že nejsou," vložil se do diskuse sám nenadále obžalovaný Takazaši. „Lidé mají naneštěstí stále mnoho společných prvků, podezřívavost vůči všemu neznámému zejména. Ale v jednom se shodujeme. Inkvizici uznávají od samého vzniku Říše všichni lidé jako symbol nestranné spravedlnosti. Žádám, aby mne vyslechli příslušníci Zvláštního vyšetřovacího sboru."

„Pche," ušklíbl se Musgrove. „Bez přítomnosti Boha ztratili svou sílu."

V mžiku těch slov litoval, protože se v celém sále na okamžik setmělo a bez ohledu na pevné stěny jím proletěl mrazivý závan.

„Nezdá se," poukázal Takazaši a pokračoval: „V každém případě, to bych ji ovšem musel ztratit i já. Vždyť mé předky také povýšila nad krajany boží přízeň."

„Dokažte to!"

„Jak chcete, můj ctěný soku." Takazaši zablýskal očima po sále, pak se pousmál a řekl: „Když jste byl malý, říkala vám chůva; Neboj se Benjamine, až budeš velký, nikdo tě do hlavičky kopat nebude."

V té chvíli začalo několik diváků hledat úkryt, protože admirál vypadal, že vybuchne osobně, nebo alespoň začne střílet po všem živém ze služební zbraně. Ale uklidnil se a mrazivě odpověděl: „Máte pravdu. Podvoluji se tedy mínění, že inkviziční výslech může vnést do sporu jasno."

Stalo se. Inkvizitorů se však sešlo jen velmi málo. Mnoho jich bylo v akci daleko ve vesmíru a ještě více jich zahynulo v palácové svatyni, kde se chtěli s bratrem a otcem rozloučit podle tradice společenství. Přesto se okolo knížete sevřel kruh pěti černých uniforem a pěti zlatých čelních pásek a podivný výslech začal. Nepadlo jediné slovo, diváci mohli vše odhadovat jen podle výrazu tváří, které ne vždy dokázaly zachovat stoický klid. Konečně se vyšetřovatelé rozestoupili a major zvláštní služby Dilbert řekl: „Zjistili jsme mnoho věcí, ale ty zůstanou zavřeny za tisícem pečetí. Žádná z nich není zločinem ani chybou, tím méně se některá týká vědomého podílu na zradě."

„Děkuji pánové," řekl pan Petrasan a vstal. Pak vznešeným hlasem vyhlásil: „Dámy a pánové, slyšeli jste názory kandidátů, slyšeli jste výsledek jejich sporu. Budoucnost Říše nyní leží jenom ve vašich rukách. Prosím, hlasujte. Teď."

Na jeho projektoru, kam nikdo jiný neviděl, se zamíhala čísla. Chvíli vytrval, jestli je volba trvalá a pak přečetl: „Pro admirála Benita Benjamina Musgroveho se vyslovilo jeden tisíc sedm set čtyřicet dva hlasů, včetně váhy slunečního sektoru. Pro knížete Isorokua Takazašiho hlasovalo třináct tisíc, osm set devadesát šest hlasů, včetně váhy slunečního sektoru. Hlasování se nikdo nezdržel." Petrasan vystoupil z lavice, sešel k Takazašimu, poklekl na levé koleno a řekl: „Můj pane, skláním se před vámi a přísahám věrné služby." Zbytek sněmovny přísahal hromadně, jen Musgrove si neodpustil krátké vystoupení. „Budu vám sloužit, sire. Ale na titul si počkám. Já vás určitě přežiji a zákony následnictví hovoří pro mne."

„Uvidíme, admirále. Uvidíme," usmál se nový císař a odešel. Po několika krocích se k němu připojila dívka v uniformě inkvizičního stopaře. Objal ji kolem ramen a v teleportu zmizeli společně. Musgrove za nimi jen zíral a šeptal si: „To snad ne!"

× × ×

Starat se o padesát milionů je těžší, než velet setnině. Panovat mnoha miliardám ještě těžší. Ale postupný trénink není na škodu. Tuhle povolit, tam zase zatlačit, rozdat pravomoci správným lidem. Císař vládne, i když zrovna nemá na hlavě korunu, protože za něj vládnou jiní. Některé věci však musí udělat osobně. Týden po volbě poskytl audienci zástupcům inkvizice. Byli velmi vážní a za všechny hovořil major Dilbert: „Sire. Otcova vina je nepopiratelná. Ale jestli padne ideál císaře a Boha, padne všechno."

„Chápu vaše zneklidnění," odpověděl jim. „Ale nemusíte se bát. Nikdy jsem neměl v úmyslu prozradit úplně všechno, co se v paláci stalo. Pokud jde o Boha, změnilo se snad něco? Před několika tisíci let zaplavil Zemi vodou a odešel. Přežila jedna rozvětvená rodina a zástup zvěře. Dnes zasypal planetu ohněm, ale lidstvo přežilo jinde. A my víme, že je stále s námi..."

Vyšetřovatelé odešli a do jeho nabitého programu se vloudil mnohem tragičtější hovor. „Sire," začal zvolna kníže Davon, „je mi těžko ptát se v takových tragických dnech po osudu pouhé tisícovky lidí, ale přesto. Co se stalo s našimi poutníky? Mám zbavit jejich rodiny veškeré naděje?"

„Část se jich vrací," odpověděl se sklopenýma očima Takazaši. „Osm stovek jich v neděli dvanáctého odcestovalo na mé vlastní lodi. Není nejrychlejší, ale měli by dorazit každým dnem."

„A ti ostatní?"

„Někteří zemřeli přímo v paláci, nevím proč. Ti ostatní zůstali v pekle, snad s nadějí, že mohou časem dokázat víc... Bohužel, nedostali šanci. Promiň bratře tu zlou novinu. Říše vyplatí veškeré náhrady za zlomené naděje a přesto zůstane dlužníkem."

„Děkuji vám, sire," přikývl Davon a rozloučil se. Za další týden pak expresní kurýr, skutečně pouhá střela bez posádky, přivezl malé zdobené pouzdro s rozlomenou pečetí minulého císaře. Pod pečetí se dala přečíst průvodka: Doručí průkopník Daniel Bardeyoffski, osobně k rukám jeho vznešenosti Jindřicha, pána z Davonu a na Svaté Zemi.

Uvnitř byly dva dopisy. První byl v císařském slohu a prakticky zakrýval nenápadný druhý lístek. Takazaši ho otevřel úplně podvědomě.

Příteli

V den, kdy budeš číst tyto řádky, již nebudu mezi živými a smutek stovek Tvých poddaných se stane odleskem bolesti miliard. Do neodvratného konce svých hodin však budu litovat, že jsem děti Tvého lidu nedokázal zachránit všechny.

Piet van Rijk

'Co by se asi stalo, kdyby jim to řekl' pomyslel si a z neznámých hlubin podvědomí se mu až před oči vnutila představa ne jednoho, ale stovek vypálených světů. Raději sáhl po druhém lístku.

Byl od Hidekiho.

Otče

Bratr mé drahé ženy zemřel v císařském paláci rukou Pána a kraj Minutoma tak ztratil dědice. Zůstanu na Svaté Zemi a naplním odkaz jeho rodiny a předků. S veškerou úctou,

Váš milující syn Hideki Takazaši - Fučida

Když za hodinu přišla Glorie, stále ještě svíral dopisy v dlaních. „Špatné zprávy?" zeptala se tiše. Probral se a zavrtěl hlavou. „Ano a ne. Pouhé vyrovnání s minulostí. Od této chvíle nás čeká jenom budoucnost..."

Pak vstal, skryl dopisy v kapse a za chviličku již žertoval, že císařovna se svléká mnohem hůř, než holčička oblečená jenom do bot a slavnostního kabátu bez knoflíků.