Nepodařená hra - díl I.

Ve Vládcích legend se tu a tam zmiňuji o jakési Zradě. Musela to být strašná věc, když se na ni i tolika letech vzpomíná. Odpověď, jaká zrada to byla a jak přišla na Zemi magie, najdete ve dvou dílech této povídky.

Ten svět, Bewag, leží v našem vesmíru i galaxii, ale nepátrejte, kde. Jeho polohu střeží Živoucí Bůh jako nejposvátnější tabu. A má proč.
Má totiž svědomí černé jako uhel.
Na svět přišel jako normální člověk tamního lidu a řízením osudu se dostal k organizaci, jejíž práce měla onen lid ochránit před smrtí z nebes. Byla to úžasná práce, víc než by sám čekal. V jejím průběhu se nejpokročilejší věda prolnula s mystikou dávných předků. Proto se na ni soustředila pozornost mocenských skupin a projekt pronásledovaný zradou zkolaboval. V poslední chvíli, pod dopadajícími paprsky supernovy, pak zbylo jediné, šílené řešení.
Odhodit vědu a spolehnout se na tu druhou cestu.
Na jejím konci byl nehmotný tvor nadaný silou nejmocnějších Bohů, mimoto také kypící oceánem planoucího vzteku. Přestože svět stále žil, on, neznalý všech okolností se rozhodl, že za záchranu nestojí. Aniž by to kdo tušil, opustil Bewag a vyrazil do hlubin kosmu hledat jiný, možná lepší.
Po dlouhém hledání nalezl Zemi, která tou dobou právě tak akorát vyhověla jeho nárokům na zázemí technologie a víry. Ujal se nad ní více či méně zjevné vlády a tento stav již trvá stovky let.
Jenomže, zatímco se Živoucí Bůh užírá zdánlivě potvrzenou představou svého selhání a nudí se při šachové hře s osudy pozemšťanů, jeho vlastní národ žije dál. První úder supernovy přežil pod již vystavěným štítem. Sebevražednou hrozbu občanské války zase odvrátilo odhalení, jaké zrady se na všech bez rozdílu dopustili nejmocnější z mocných. A konečně, myšlenky několika dříve přehlížených vědců otevřely cestu ke skutečné záchraně.
Lid Stráže vystavěl kosmické plavidlo, jakému již nikdy nebude rovno. Odletěl ve skutečné mezihvězdné Arše, doprovázen všemi živými tvory i netvory svého světa. Vydal se hledat prosperitu v míru, nyní snad již věčném.
Jenže v minulosti tohoto lidu se skrývá zločin. Zločin zrozený z hlouposti a pýchy. Zločin považovaný za blahovůli. Takový zločin před Stvořitelem neodčiní ani tisíc generací. A mír, ten by znamenal příliš velké odpuštění...

Je jen jedna lidská mysl napříč všehomírem, lhostejno k tělu, v němž našla dech...
H‘ Onote Derai, Ke Hanu Oso

Říkali mu Hiris Ajah z rodu To's. Vrbový olejíček v prastarém jazyce těch, na které se jenom vzpomíná. Nejvyšší čas, aby toto dětské jméno odložil. Vždyť mu již před časem bylo pětadvacet, věk, kdy si každý dospívající Strážce volí jméno a cestu, na níž ho bude doprovázet. Jenže obřad volby jména vyžadoval přítomnost celé rodiny a to se ve velmi zaneprázdněném klanu To's nestávalo tak často. Přesto se krátce před svátkem Mirdiagadah rodina po dlouhých přípravách sešla a obřad pojmenování nejmladšího člena mohl začít. Úderem desáté hodiny po rozednění se všichni odebrali k oltáříku Pána Gao a Paní Mirdie, u něhož služebníci nachystali vše potřebné, hraničku s obětí zejména.
Hiris naposledy obhlédl domácí kapli, jakoby už nikdy neměla být stejná. Pak se uklonil shromážděným příbuzným a poklekl k zápalnému prkénku. Použít v této situaci zapalovač by bylo rouháním. Chopil se tedy luku, nasadil na prkénko vřeteno i přítlačný kámen a vřeteno roztočil. Do suchého troudu pod ním začaly brzy padat žhnoucí piliny. Když se z hromádky vylinul proužek dýmu, opatrně do ní zafoukal a vyhnal ven skutečný plamének. Zapálil jím pochodeň a s ní ve vznešené paži přistoupil k hraničce s obětí. Jakmile kadidlem nasycený svitek Věnování naplnil vzduch v kapli svou vůní, uklonil se Hiris opět rodině a schoulil se před oltářem bohů.
Otec důstojně uchopil obušek a udeřil do velkého gongu. Jednou, podruhé, potřetí... Jenom co chvějivé dunění umlklo, otevřeli strýcové Kinadar a Mihuti dvířka v oltáři a odhalili vzkaznici předků, několik polic rozdělených do přihrádek. Její zdobení vytvářelo iluzi éry Thana. Ale přestože to byl nesmysl, skutečné artefakty zahynuly se Svatým Bewagem, planetou předků, sama tahle napodobovací snaha stačila na určení času. Tisíc dvě sta let podle starého počítání byl důstojný věk i pro napodobeninu.
Pryč s takovými zbytečnými myšlenkami. Do kaple vstoupilo dítě. Odejde z ní mladý muž a na to je potřeba se soustředit.
„Povstaň, Bezejmenný,“ oslovil otec Hirise. „Povstaň,“ zopakoval, „a požádej naše ctihodné předky o radu. Jaké jméno ti pomohou zvolit?“
Hiris přistoupil k oltáři. Dědictví myšlenek předků zasloužilo úctu, nemohl výběr uspěchat. Sáhl po svitku, který mu napříč věkem věnoval Isam T' Hor. Velitel bitevní lodi Kona Da' Ar, hrdina první kerkské války. Zvolna ho rozbalil. Velmi opatrně. Svitek byl ze skutečné guhutí kůže, rodina by si přece nemohla zadat a použít na vznešený účel obyčejnou papírovinu, nebo dokonce plast, ale tím větší opatrnost vyžadoval.
Zemřít za vlast dokáže každý hlupák. Nová Strážnice potřebuje ty ostatní.
Nová Strážnice? Prapředek byl přeci jenom voják. Vzdělanec by použil jméno z řeči pradávných, jméno Bewagasar. Snad to byla tahle hrubost, až neúcta k tradici, která Hirise odradila. Smotal poselství a vrátil ho zpět. Vybral si další, vzkaz učené paní Mian. Ale než ho stihl rozvinout, ozvalo se za dveřmi dupání a hlasitý hovor. Rušitelé se chvíli dohadovali, pak se dveře rozevřely a do kaple vstoupil velitel stráže. Přistoupil na dva kroky k otci a řekl. „Vznešený... Tisíckrát se omlouvám za rušení obřadu. Ale přináším špatné zprávy. Vláda si žádá vaši přítomnost. Před hodinou přiletěla flotila tisíce kerkanských lodí k planetě Iham a vyhladila ji. Sedmá a osmá svazová flotila se jim postavily do cesty a zadržují je, ale úder je silný.“
Otec švihl ocasem, ale to byl jediný znak hněvu. „Rozumím,“ řekl bezvýrazně. „Vyřiďte poslu, že se dostavím hned, jakmile dokončíme obřad.“
„Vznešený pane, ale v této situaci...“ pokoušel se důstojník o marné námitky.
„Má přítomnost v této chvíli nic nezlepší,“ řekl s náznakem stoupající nedůtklivosti pan To's. „Ale kdyby nás nepřítel smetl, neodpustil by si, že můj syn zemřel jako bezejmenný. Obřad bude pokračovat.“
„Obřad nebude dlouhý,“ vykřikl Hiris. „Volím své jméno a osud právě teď. Budu se jmenovat Tananzu.“ Tananzu... Zlatý písek. První město Strážců, vybojované na Mořských lidech, na národu Homam. Boj. A svoboda po celých věcích nedůstojné podřízenosti hraničící s otroctvím. Od té doby se lidé Bewagi, Strážci, nikdy nesklonili před cizincem. Neskloní se ani teď, ani příště. „Budu se jmenovat Tananzu a budu následovat cestu předka Isama T' Hor. Vstoupím do svazového námořnictva!“
×     ×     ×
Podle učení moudrého mistra H' Onote Derai nezáleží na tom, v jakém těle se vyskytuje tvůrčí inteligence. Vždy si zaslouží označení člověk. Lidé rasy Kerk tento pojem napnuli na maximum. Podobní neobvykle velkému hmyzu, s těžce pancéřovanými těly a osmi kloubnatými končetinami, objevili se zhruba sto starých let po příletu lidí Stráže do této části vesmíru.
Lépe řečeno, neobjevili. Dali o sobě vědět. Rasa obývala zhruba sto hvězdných systémů, ale jejich lodě i základny spolu komunikovaly jenom na úzce směřovaných, prakticky nezachytitelných kanálech. Když se však kolonizační lodě Nové Strážnice, Bewagasaru, příliš těsně přiblížily k jejich světům, ukázaly se kerkanské lodi jako černé stíny a zatlačily je zpět. Jakousi šťastnou náhodou se to obešlo bez významnějších incidentů a po zhruba dvě sta starých let panovalo období studené tolerance.
Pak se však napříč kerkskými světy začalo šířit nové učení, vykládané mocným prorokem Trrr T' T' T'kat. Jeho klan zbohatl na obchodech s Bewagasarským svazem a on jako obchodník měl také příležitost poznat Strážce a jejich světy ze všech stran. Bylo otázkou pro Bohy, proč se mu tak znelíbili. Stačilo několik let a nebylo Kerkana, který by při spatření člověka stráže nezačal pištět, vrzat a klepat posvátnou mantru, že není člověka krom Kerkana a Strážce je dílo temné strany vesmíru, s nímž přichází smrt a zatracení. Logikou se prorok nezatěžoval. Vetřelce přineslo světlo vraždící hvězdy, jsou tedy s ní spojeni a dříve nebo později se projeví.
Bude lepší tomu předejít...
×     ×     ×
Meha Da'ar nebyla žádný drobeček. Dvě míle dlouhá, se standardní posádkou tří set šedesáti lidí, vybavená čtyřiceti urychlovači plasmy a nespočetným množstvím slabších zbraní. V předešlé válce, druhé v dějinách po Velkém útěku, za ní zůstalo devadesát vraků plných osminohých mrtvol. Ale během příměří Kerkané nespali a nové střety byly mnohem tvrdší. Jednou tak nositelku slavných tradic spasil jen kvapný útěk v poslední chvíli a na základnu se vrátila se sotva pětinou posádky. Velení poděkovalo přeživším za záchranu lodi a přesunulo je do záloh, aby se podíleli na výcviku svých nových spolubojovníků.
Mezi těmi nově příchozími byl i Tananzu To's. Mládenec z velmi urozené rodiny, absolvent Raovy akademie. Předurčený k velení. Ale v této chvíli pouhý mladší poručík, vychovatel nejnižších technických kádrů. Velitel výcviku, kapitán Hanar, ho musel na skutečné postavení několikrát upozornit a tím se mezi nimi rozhořela tajná osobní válka.
Válečný hrdina Hanar, zachránce lodi, proti snaživému mladému důstojníkovi dychtivému vyššího postavení. Dlouho setrvávali v obrazných zákopech. Nikdo nemohl říct, že by nad druhým výrazně vítězil a posádka se potají sázela, kdy začnou létat šupiny. Ale pak rozhodla sama válka, nejpřísnější soudce.
Výcvik spěl rychle k vyvrcholení, jímž bude návrat lodi do služby. Ale k tomu, aby v ní dlouho vytrvala, musela posádka poznat ještě jedno. Loď je chrání před vražedným vlivem kosmu samotného i před snažením nepřátel. Zaslouží si, pokud je toho všeho příliš, aby ji posádka dostala do bezpečí. Ostatně, sebe také.
Meha Da 'ar se skryla v prázdné neutrální oblasti a nastalo peklo. Cvičí se útěk ze ztraceného boje!
Jedenkrát.
Podruhé.
A znovu.
A ještě jednou. Válka není dětská hra.
Měli už toho skutečně dost a tak docela uvítali, že se blíží svátek Odchodu. Slavnostní den, kdy si lidé připomínají záchranu v poslední chvíli. Evakuační loď Hae Ik Wen dosáhla provozního stavu sotva tři měsíce před dopadem první kosmické střely na povrch Bewagu. A když na palubu vstupoval moudrý Mistr Sinu, hroutila se již první města pod údery z nebes.
Ale nejen připomínkou záchrany byl tento svátek. Také připomínkou strohých podmínek dlouhého putování prázdnotou. Proto se poněkud nezvykle oslavovalo absolutní askezí a v podmínkách bohatství nových světů ne zrovna nadšeně. Po měsících neustálých cvičení by však posádka uvítala svátek i v té nejortodoxnější formě, jakou praktikovali někteří uctívači Mirdie.
Každý tedy čeká klid a mír? Optimální chvíle na šok...
Na křídelního velitele povýšený Hanar se v kajutě náhradního velení usadil před monitory výsledků, pro pohodlí si obtočil ocas kolem nohou a znovu spustil program Přepad. Senzory lodi zaplavila vlna falešných hlášení. Kerkané! Deset lodí základní třídy, zdánlivě žádný velký problém.
Ovšem zatímco si s nimi Meha Da'ar vyměňovala neskutečné záblesky energetických kvant, nepřítel si povolal posily. Tři lodi třídy Hrrrh Tik Isseh se vynořily ve vzdálenosti sotva osmdesáti tisíc mil a okamžitě zahájily palbu. Jedné by bitevní loď odolala. Třem s podporou několika pozůstalých úderných člunů již ne.
Přesto je povinnost chránit vlastní území před nepochopitelnou nenávistí nepřátel neberoucích zajatce ani otroky nutila bojovat dál. Poškození se začala hromadit. Přesto loď ještě byla v dobré kondici, za které se útěk rovná zradě, když tu mladší koordinátor To's vykřikl: „Ruším simulaci!“ a provedl to. Simulátor byl důsledný, považoval to za porážku a každý člověk na lodi si prožil důslednou iluzi vlastní bojové smrti.
Nemálo lidí se na mladého důstojníka podrážděně otočilo, ale protestovat si z pozice funkce dovolil jediný z nich. Starší inženýr Seva'k, dozorčí bitvy: „Co si to dovolujete, poručíku! Překračujete své povinnosti!“
„Stáhněte ocas, veliteli,“ odsekl mu To's, hlasem s velitelskou dikcí, která staršího důstojníka zaskočila a pokračoval: „Posádko, dračí poplach.“ Odehrálo se to všechno v několika ticích. Když dokonale vycvičení specialisté přepojily přístroje na skutečné vnější senzory, přišlo nemilé překvapení.
Obrazovka sice trochu prořídla, ale ten těžký paprskový bombardér, spalovač flotil i planet, byl právě tak skutečný, jako jeho doprovod. Výsledky jeho palby zejména. „Integrita štítu pět. Trup osm. Zranění...“ nesla se na můstek hlášení a nebyly to veselé zprávy. Nepřítel na ně musel narazit velmi brzy po začátku cvičení a velitel Hanar, pokojná buď jeho duše, již druhou šanci nedostal. Bylo jen štěstí, že bombardér nemohl ze své strašlivé zbraně střílet rychleji.
„Přebírám velení,“ prohlásil stroze To's. „Pilote, rychlý skok na povel. Přeneste nás přímo mezi ně.“
„Vy chcete bojovat?“ divil se Seva'k.
„Vy chcete utíkat?“ odpověděl mu právě takovým způsobem To's. Na dálku je nepřítel možná rozebere. Podprostorové senzory, neomezené pomalostí světla, umožní jeho zbraním, aby se nepatrným pohybem v řádu tisícin stupně vyrovnaly s jakýmkoliv úhybným manévrem, o který by se Meha Da 'ar mohla pokusit. Taková je kosmická válka, když se vede tradičně. Vítězí ten, kdo vydrží víc, protože uniknout palbě není kam, pouze útěkem z bitvy. Ale vyhrát může i ten, kdo má více drzosti.
To's nechal hodnoty nepřítele nastavit do senzorů malého dosahu a přikázal skok. Vynořili se tak blízko soka, že by mohli sledovat detaily jeho trupu prostým zrakem a dokonale ho zaskočili. Jeho nestvůrná zbraň stále ještě mířila do prostoru, kde byli před několika málo tiky a s doprovodem si dělat starosti nemuseli. Než se Kerkané vzpamatovali, čtyřicet zbraní bewagasarské lodi proměnilo jejich pýchu na prach a popel a pak se pustilo do zbytku. V několika ticích bylo po všem.
Během té chvíle prodělala situace na můstku významnou změnu. Dokud se bojovalo, nebyla tak patrná. Ale jakmile v mrazivé prázdnotě zahynul poslední osminožec, vstali na můstku přítomní námořníci lodi Meha Da 'ar od svých stanovišť a poklekli před mladším poručíkem Tananzu z rodu To's. „Mám jen jednoho pána,“ oddeklamoval prastarou přísahu Seva'k a vzápětí se nesla ze všech koutů lodi.
To'se ten příval úcty překvapil a potěšil, ale nedal na sobě nic znát a navázal na slova přísahy tradičními dotazy v jazyce Pradávných. „Fah ginah dir.“ Viděl jsi jiného pána?
„Mám jen jednoho pána!“
„Fah riana dira dag!“ Slyšel jsi vyprávět o jiném pánu?
„Mám jen jednoho pána!“
„Fah sahar hora erd!“ Pochválíš jiného pána?
„Mám jen jednoho pána,“ ujistili ho námořníci naposledy, že pro ně skutečně neexistuje nikdo, na koho by pohlédli s úctou a ochotou a akt byl zpečetěn.
A pak mladý velitel To's řekl: „Z tohoto směru nepřítel dosud neútočil. Musíme zjistit, kde se jeho předsunutá základna nachází a bude - li to možné, zničit ji.“
„Velení nám to nedovolí. Meha Da 'ar není určená k průzkumu a nemáme dostatek zásob,“ namítl Seva'k, ale pro To'se námitky neexistovaly. „Máme vše, co potřebuje loď a lidé se mohou uskromnit. Jaký je stav zásob?“ oslovil důstojníka zodpovědného za vybavování lodi. Když se dozvěděl všechno potřebné, kývl a Seva'ka se zeptal, zda má ještě nějaké dotazy.
„Velení,“ zopakoval tvrdohlavě vrchní inženýr, jeden z mužů staré posádky.
„Ach ano, velení,“ přikývl To's a přikázal spojařům: „Vyšlete sondu se zprávou o naší úplné porážce.“
„Sonda je poškozená, vznešený pane,“ oznámil uctivě spojař a To's řekl: „Veliteli úplně stačí. A že je vadná? Tím lépe. Vyšlete ji hned.“
A tak, zatímco bitevní loď vyrazila na nájezd, který se jednou tak či onak určitě zapíše do legend, na dalekou pouť vesmírem se vydalo patetické volání: Všemu je konec. Posádka Spasitele se omlouvá Pánu Gaovi i Paní Mirdii, že již nikdy nevyšle svou modlitbu k jejich sluchu.
Protože však ostřelování za bitvy poškodilo stabilizační obvody sondy, než nalezla maják Bewagasaru, vyslala své volání několikrát do pusta a prázdna.
Tam, kde přece nikdo nežije.
Jenže on žil a ne jen tak někdo...
Začalo to velmi pohádkově. Kdysi dávno se jeden zcela obyčejný mladík v pravý čas podíval na správné místo. Následkem toho se do několika let stal nejmocnějším mužem planety Země a časem i vesmíru, nadaný právem si tu a tam povykládat nad šálkem čaje se samotným Bohem. Tuto čest předal i svým dědicům a pod jejich správou se Země stala velmi pohodlným a bezpečným místem pro život.
Všichni rozumní lidé si říkali, jaké to bylo štěstí, že si Bůh tehdy vyvolil pro kontakt normálního muže a ne nějakého megalomanského pošuka. Těch pár zbývajících si v průběhu dějin tiše myslelo, že Petr Kalous až tak normální nebyl a že by se bez těch božských dýchánků žilo rozhodně lépe. Všichni ti škarohlídi se honosili stylovou korunou, genetickým odkazem prvního z císařů a spornou ctí, dostávat od Boha příkazy, o jejichž plnění se nediskutuje...
Ale konec konců, hlavně že je Země bezpečným a pohodlným místem pro život a hlavní město Praha je její výkladní skříní.
Na první pohled vypadá téměř stejně jako před sto lety. I jako před pěti sty lety. Vždy jen a pouze dynamické moderní velkoměsto. Na druhý se však dá zahlédnout jisté zmenšení zastavěné plochy. V historii prosperujících měst nevídaná věc. A na třetí podívání lze říct, že jediné co prodělalo změnu k lepšímu, je Císařský palác. Před nějakým časem byl na počest korunovace nového císaře oplášťován prakticky nezničitelnou vrstvou čistého diamantu. Jeho obvyklý lesk tisíců oken se ještě zvýšil a navenek tahle paráda hlásá moc a slávu Říše, přesně tak, jak si kdysi dávno přál její zakladatel. Vždyť co se Říši může rovnat! Lidská rasa osídlila planety u stovek sluncí a miliardy jejích příslušníků si nikdy nezapomenou připomenout si významná výročí svých vládců, beze stopy ironie či vzdoru. Ale tohle je jen zdání.
Jen první pohled...
×     ×     ×
Stanice 323 byla už delší čas téměř vypnutá. Původně její přístroje sloužily k zaměřování vhodných systémů, k nimž se později vydaly tajné konvoje konvertorů. Pár let neveřejné práce a po nich mohl "náhodný průkopník" nalézt novou planetu vhodnou ke změně na pozemský typ a osídlení. Jenže přestože státní objednávka i podpora přetrvávaly, lidem se od šestého století chtělo z pohodlné Země stále méně a tak byl program ukončen po vytvoření téměř tisícovky nechtěných planet. Zůstaly jen stanice řady 300, zanechané v hlubokém vesmíru jen tak, pro jistotu. Počítače mají času dost a spotřebu minimální, mohly na obnovení svého úkolu čekat klidně tisíc let.
Signál z neznáma, který zachytily její komunikační antény, ji nechal strojově chladnou. Provedla jeho hrubou analýzu a podle znaků uložených jako typické jej označila za komunikaci Strážců. Tím určila další osud vysílání. Kdyby to bylo volání trosečníka, dostala by ho nejbližší posádka záchranné služby. Pokud by se bavili pašeráci, dozvěděla by se o něm smečka skenerů, malých automatických lodí a po nich by přišli vojáci, již najisto. Ale vysílání těch druhých Lidí šlo přímo k císaři, do jeho vlastního komunikátoru.
Petr I. by ho nepřehlédl. Poradil by se s Bohem a Neriav Gahor by vyrazila pátrat a zachraňovat. Petr II. by vyslal celou flotilu a Země i s koloniemi by se dozvěděly, že Homo Terranis není ve vesmíru osamocen, že trosky v systému Talonu nejsou poslední stopou jiné rasy. Petr III. však měl jiný zdroj neuvěřitelných zpráv a vysílání z daleka uniklo jeho pozornosti.
Tak se ke zprávě dostal Bůh jako první.
Kdyby byl pozemšťanem, asi by nějakou tu vteřinu strávil omráčeným zíráním na displej, novým a novým pročítáním zprávy a úvahami, zda se nejedná o špatný žert. Ale on pochybovat nemusel. Zpráva obsahovala údaje, které nemohl znát pozemšťan, i kdyby strávil sto let studiem artefaktů v Muzeu vesmíru. Roku 4903, za páté éry Bewagu, 1612 starých let po neuvěřitelném úniku z odsouzeného světa, se všechny naděje zhroutily. Z národa Strážců, uboze přežívajícího na lodi Spasitel, nezbylo více než ševelení duší na vlnách hvězdného větru. Snad se s tou tichou modlitbou smrti Bohové spokojí a nebudou selhání považovat za hřích.
Poslední Strážce, již potřetí přesvědčený, že je skutečně poslední, se usedavě nerozplakal. Nebylo by to možné fyzicky, i kdyby měl tělo. Jeho lid pocházel z pouští a plýtvat vzácnou vodu slzami nepokládal Stvořitel za moudré. Proto Strážci neronili slzy v pozemském smyslu toho slova. Zejména však, on byl již nespočetně bewažských let Kas, bytost rovná bohům. A bohové pro oběti nepláčou. Bohové se mstí.
Nechal na nějaký čas Zemi Zemí, záchvěvem myšlenky si stvořil nejrychlejší loď, jakou dokázal a vrhl se tam, odkud volání přišlo. Objevil zničený komunikační modul, hledal více a o kus dál nalezl trosky. Před časem mohly být obrovskou kosmickou lodí. Už na nic nečekal. Zaměřil se na psychické projevy života a našel tři světy, obydlené hmyzí rasou. Sama se odsoudila. Oslavami vítězství nad planetou i flotilou Strážců se přiznala ke svému zločinu.
Běsnící bůh tedy vyčistil planety způsobem, jenž by vzbudil hrůzu i u těch, kteří kdysi vynalezli slovo zcoventrovat...
Pak se vrátil k Zemi a jeho duše byla plná smutku a nenávisti.

×     ×     ×
Lidé přicházející za císařem na vlastní žádost čekali na výzvu ke vstupu v útulné místnosti vybavené čalouněným nábytkem. Ale dnešní návštěvník se přesto tvářil, jakoby seděl na trnovém loži fakíra. Když se otevřely dveře a císařova tajemnice jej pozvala dále, trhl sebou a vypadal chvíli jako student před zkouškou, jenž si ještě cestou odříkává text otázky.
Císař Petr III. si toho sice všiml, ale nijak to nerozváděl. Zeptal se: „Přicházíš bratře Philipsi z důvodu, který si myslím?“
„Ano sire. Přicházím předložit vám svou rezignaci na úřad,“ řekl muž a upřesnil: „Na oba úřady.“
„Aha,“ přikývl Petr III. a vzal do ruky složku na dokumenty z černé kůže zdobené jedinou říšskou hvězdou. „Tedy záležitost v Melbourne,“ řekl, aniž by se do nich podíval.
„Ano sire,“ přitakal Philips.
„A není to poněkud přehnaná reakce? Za to město přeci osobně neodpovídáš, patří rodu Davidowských a mezi nimi a tvým úřadem je, pokud se nepletu, hrabě Kimbert.“
„To je pravda, sire. Ale kdybych se své práci věnoval pečlivěji, všiml bych si, že baron Davidow vzal občanům Naděje ve svém městě úplně všechna práva. Nebylo divu, že...“
„Jedno právo jim zůstalo a to nejdůležitější zejména,“ přerušil ho císař. „Stále platí, že pokud občan čtvrti Naděje požádá o jednosměrnou letenku do kolonií, dostane ji. Mohli odejít. Místo toho zvolili formu vydírání a ultimativních požadavků. Pan Davidow jednal zcela logicky, když se jim pokusil přistřihnout křídla. Přes onen dočasný neúspěch má nadále mou plnou důvěru. Předáš mu můj vzkaz, že může nasadit všechny prostředky. A pokud přesto stále cítíš potřebu potrestat sebe, můžeš navrhnout nejekonomičtější metodu vyklizení Nadějí. Všech Nadějí. Udělal bych to sám, ale jsem poslední dobou poněkud zaneprázdněný. Tady máš koncept,“ dokončil a vytáhl ze složky papír s několika ručně psanými poznámkami.
Philips je přelétl očima a přikývl. „Bude to hotové do začátku říšského sněmu.“
×     ×     ×
Říšský sněm roku 637 nesliboval žádnou senzaci a tak ho nebrala vážně ani státní televize, poslušná hlasatelka císařských rozhodnutí. Reportéři natočili úvodní ceremoniál a vytratili se. Pak však před skrytě zívající šlechtu předstoupil císař a velmi rychle je probudil. „Dámy a pánové, sestry a bratři. Máme problém. Je starý, více než sto let tíží jako balvan celou Říši. Přesto jej až doposud každá generace odsunula do pozadí, aby se po pár letech objevil opět. Ještě naléhavější, ještě tíživější. Dnes se tento problém nazývá Osm Miliard. Právě tolik lidí obývá čtvrti Naděje. Téměř každý třetí pozemšťan dnes tráví své dny tupým koukáním do zdi a vymýšlením, co by dělal, kdyby krom jídla a střechy nad hlavou dostal od státu ještě i peníze v hotovosti. Nastal čas, rozetnout uzel problémů jedním rázem. Nastal čas, dát lidem z Nadějí smysl života. I jejich vysněné peníze...“
Zbytek projevu již tak pompézní nebyl. Suše a bez okras se před stovkami provinčních správců objevila vize, za kterou by se nemusel stydět ani dávno zapomenutý diktátor Pol Pot. Z těch osmi miliard lidí, z vlastní vůle odkázaných na dobročinnost státu, se stanou dělníci. Rozděleni do malých skupin budou pracovat pro užitek majitelů pohraničních světů. Zprvu téměř jako otroci, aby se jim falešné pohodlí Nadějí rychle vykouřilo z hlavy. Pak jako nádeníci a nakonec, dá - li osud, jako svobodní lidé, skuteční občané Říše.
Proti císařským rozhodnutím se neprotestovalo nikdy. Ale dnes byla bouře nadšení v ochozech skutečná. Po dvou stoletích stagnace se Říše opět vydává na pochod!
×     ×     ×
Nadšením bouřící sněmovnu převzal premiér kníže Philips a císař se vytratil. Spíše než důstojnému monarchovi, který právě rozhodl o osudu miliard lidských bytostí, se v té chvíli podobal malému chlapci plnému očekávání. Jako nezastavitelný blesk se mihl palácem a zmizel v nenápadném koutě. Rozhlédl se, zda je skutečně sám a v příštím okamžiku zmizel. Nebylo to tak dlouho, sotva několik týdnů, co si k narozeninám dopřál vlastní teleport. Přístroj byl nezávislý na monitorovacím systému paláce či flotily a nahradil jím nepříliš estetický výtah do podzemí, jímž se na jedno specifické místo dostávali jeho předkové.
To místo byla knihovna. Zvláštní knihovna. Založil ji Petr I., jako snad vůbec všechno a v jejích zdech shromáždil vše, co kdy spojilo výrazy lidé, vesmír a loď. Pak si sem chodil číst a v nekonečných disputacích řešil s Bohem otázku, co je technicky možné, co ne a co je únosné společensky.
Říše vyrostla na snech autorů dvacátého století.
Ale žila a přestože to v posledních letech poněkud drhlo, koncept byl správný. Rozhodně správnější než romantické hlouposti, které do druhé části knihovny vpašovala princezna Kateřina, předkova sestra. Sekce právem příliš nadšení nevzbuzovala. Třeba takový Jean Beauvert, první z levobočků na trůně a zakladatel tradice, se zadní část knihovny pokusil zrušit. Bůh mu to však nedovolil a tak ji alespoň označil jedovatě žlutou barvou a na police nechal napsat výrazným písmem: HLOUPOSTI. Asi to fungovalo, protože zatímco koberec modré knihovny nohy předků úplně prošlapaly, zde byl víceméně netknutý.
Císař Petr III., před dvěma lety ještě náramně spokojený admirál Piet van Rijk, však zamířil právě sem. Před několika měsíci ho sem zavedla náhoda, ale od té chvíle se náhodou rozhodně ovlivňovat nenechal. Chodil sem zcela cílevědomě.
Kniha, kterou si nyní vytáhl, byla prvním dílem celé nové série. Příběh se měl točit okolo nějakého proroctví. Musí být naplněno, ať již tak, anebo tak a jak tomu již bývá, zde byl pojat z pohledu "těch dobrých." Císař spokojeně přikývl a odnesl si celou sadu knih do čtenářského salonku. Tam se pohodlně rozvalil v anatomické sedačce a začal číst. Začátek však nebyl valný, popis idylického života na zapadlé farmě ho příliš nezajímal. A tu chvíli částečného nezájmu si vybral Pán, aby k němu promluvil.
Něco takového již dlouho neudělal. Dával císaři svou moc k osobním zázrakům a tu a tam předvedl lidem nějaký i sám, aby se na něj nezapomínalo, ale osobnímu kontaktu se vyhýbal od roku 538. Nyní si prohlédl vzpomínky svého vyslance na Zemi a podivil se: „Přečetl jsi toho dost. Co je to? Takové zvláštní světy. Co vás na tom tak přitahuje? Vždyť se v celých vašich dějinách nic z toho nikdy nestalo.“
„Nevím,“ odpověděl po pravdě Petr. „Snad právě ta nemožnost. Lidé vždy touží po nedosažitelném.“
„I ty,“ popíchl jej lehce Ten, jenž vládne všemu.
„Já?“ podivil se naoko císař tomu přesnému úderu, ale protože na druhé straně trvalo výmluvné mlčení, dodal: „Kdybych mohl vládnout jedinému kouzelnému království, obětoval bych tomu Zemi i vesmír.“
„Tohle přání ti ovšem splní každý holosál,“ podotkl Všemocný.
„Ale dny nemají tolik hodin, kolik bych pak potřeboval. Dovolil bys mi snad rezignovat?“
„A proč myslíš, že ne?“
„Straší mne příklad předka, Petra Zakladatele.“
„Ach ten…“ Bůh se málokdy zjevoval v konkrétním tvaru a lidskou podobu na sebe bral skutečně zřídka, ale kdyby to udělal v téhle chvíli, jistě by se posměšně šklebil. „Ubohý blázen. Nechápal prostě, že zakladatel dynastie nemůže odejít jen tak.“
„Tedy já…“
„Samozřejmě. Není nic jednoduššího, než chytit na Svaté Zemi nějakou jejich rezidentní chorobu, tak vzácnou, že kód jejího původce není zahrnut v našich teleportačních filtrech, ani hotových lécích. Její záchvaty ti zabrání věnovat se svým povinnostem a penzionovaný císař si může dělat, co se mu zlíbí. Zvlášť, když si před tím připraví podmínky.“
„Tedy mohu!“ jásal člověk, dospělý muž, jenž zjistil, že ho výchova v rodině vojáků ošidila o celý svět fantazie a nyní se ho nemohl nabažit.
„Ano, můžeš. Pokud ti příprava nebude bránit ve vládních povinnostech. Posledního půl roku jsi nepracoval ani tři hodiny denně. Jestli to bude pokračovat, dočkáš se rezignace mnohem dřív. Rozumíš mi…“ dodal po přísném začátku proslovu Pán téměř mile.
„Ano pane!“ vyhrkl císař a vytratil se. Zapomenutá kniha zůstala ležet v křesle.
×     ×     ×
Na své nové budoucnosti začal císař pracovat s obrovským nasazením, dával si však už pozor, aby to bylo až po řádně strávené pracovní době. Původně chtěl s ohledem na osobní příjmy jen malý projekt o rozměrech jednoho podzemního města. A jen s povzdechem snil o Pánově provokující výzvě, proč ne celý svět?
Ale potom díky obnovenému zájmu o věci vážné objevil jedno zapomenuté hlášení. Když zprávu obecné rozvědky prostudoval, zmohl se jenom na jediné slovo: „Zvířata...” Jenže pak mu zazářily oči a opět si pročetl seznam osob, kterých se týkalo. „To je ovšem zajímavá možnost,” řekl si pro sebe a založil papír stranou. Inkvizice dostala pár vhodných rozkazů a když bylo hotovo, pozval si Petr III. zcela oficiálně jednoho muže.
×     ×     ×
Když o nic nešlo, císař Petr III. s oblibou tvrdil, že je jen prvním z lidí. Také mu nic lidského nebylo cizí. Rozhodně si neupíral požitky. Jeho ložnice, to byla přímo svatyně užitkového luxusu. Žádný nábytek ve zbytku vesmíru nemohl být pohodlnější a elegantnější současně. Bufetový stolek měli rovným dílem na starosti kuchař s architektem a baterie lahví vína byla korunována svatozemským Lockerem. A protože nejen jídlem a pitím živ je člověk, muž zejména, leckteré křeslo či pohovku zdobily živoucí víly, nejkrásnější dívky z těch, které v minulých dvaceti letech spatřily světlo říšských světů.
Do vší té nádhery nezapadaly dvě věci. Levný komerční videoprojektor a neforemná transportní bedna, odložená v koutě. Císařův host, baron John Thor Peter Ford de Manchester Landis, na ni co chvíli vrhl zvědavý pohled. Příležitostí měl dost. Vládce ho pozval na promítání jakéhosi pradávného filmu o legendární minulosti a přestože první z prvních nespustil z promítací plochy oči, barona to zoufale nudilo.
Konečně blikavé světlo živých obrázků pohaslo a vystřídal ho měkký svit skutečných svíček. „Nuže, jak se vám to líbilo,” zeptal se císař, jakoby si Fordova nezájmu vůbec nevšiml.
„Pouhá pohádka sire,” zavrtěl baron hlavou. „Infantilní děj, nepravděpodobné situace a rekvizity... Už jen ta proměna člověka na zvíře... Já samozřejmě nepochybuji o tom, že Bůh to dokáže,” dodal opatrně, „ale nikdo jiný. Rozhodně ne několika nesmyslnými slovy.”
„Ale byla to stejně vzrušující doba, nemyslíte? Ta romantika... Krásné šaty, čest stejně důležitá jako odvaha...” císařův hlas přímo vábil.
„A také špína za každým rohem, chudoba a nemoci,” odpověděl kysele Ford a dodal: „Nechtěl bych v těch časech žít.”
Císař se pousmál. „To vám rád věřím. Teleportem se z paláce do úřadu dostanete rychleji a vířivou vanu dřevěná káď nenahradí. Jste změkčilý, barone. Těžkosti jsou podle vás jen pro jiné. A je vás takových víc. Bohatí, vlivní, zhýčkaní. Zdánlivě nedotknutelní... Není to nuda?”
Nepatrný důraz na jednom slově způsobil, že Ford pobledl. „Ne sire,” řekl však. „Mám mnoho zájmů a kdyby nic jiného, pak vedení svých laboratoří věnuji více času než leckterý průmyslník na plný úvazek.”
„To mne těší. Skutečně. Věřil byste tomu, že někteří jedinci z naší společenské třídy zabíjejí... čas jinak?”
Krátký kvik mohl po zmínce o zabíjení vydat miniaturní králík v náručí jedné krasavice, ale stejně tak dobře i Ford sám. Císař dělal, že si ničeho nevšiml a téměř lhostejně pokračoval. „Jsem rád, že se vám práce v laboratoři tak líbí. Alespoň mi dohlédnete na jednu zakázku.”
„Jaká bude libo, sire.”
„Potřeboval bych,” řekl zvolna císař a lenivým pohybem si stáhl na kolena společnici nalévající víno, „abyste mi navrhl a postavil zařízení,” něco děvčeti pošeptal a to se s mírně zmateným výrazem zvedlo, „realizující magické jevy...”
Než Ford stačil něco říct, dodal; „v planetárních rozměrech.”
Baron vycítil kšeft a začal smlouvat: „Bude to náročné, sire. Předpokládám, že by šla použít některá zařízení z holosálů série 602, ale synchronizace tolika snímacích a výkonných jednotek... Jejich počet bude muset jít do desetitisíců... Myslím, že čtyři sta šedesát miliard kreditů za první fázi je...”
„Myslím, že jsem v posledních letech poněkud přetáhl osobní rozpočet,” přerušil ho císař s krátkým úsměvem, který mohl být stydlivý, kdyby nad ním nezazářily oči dravce, „takže mi to celé postavíte za dobré slovo.”
Ford se neudržel a vykřikl: „To je nemožné!”
„Nemožné?!?” nezadal si císař v síle odpovědi. Naznačil rukou a všechny dívky se vytratily. Pak o něco tišeji dodal: „Nemožné jsou jiné věci. Například zákon si myslí, že je nemožné kupovat si skutečné lidské děti a používat je jako jehelníček.” Dálkově řízená bedna se zdvihla, dolevitovala do středu komnaty a rozevřela se. Pokoj zaplavila směs pachů. Jejich zdrojem bylo cosi, co ještě nedávno mohlo být asi desetiletým děvčátkem. Odpuzující podívaná zapůsobila na každého z nich jinak. Císař zachoval mrazivý klid, zato Ford se po prvním nahlédnutí zhroutil. Zapadl do hlubokého křesla a jen se třásl.
„Člověk musí obdivovat vaše znalosti anatomie a fyziologie,” řekl po chvíli tiše stoupajícího napětí vládce. Sepjal dlaně, propletl si prsty a podíval se přes ně na masu na dně krabice. „Věřil byste, že agónie té chuděrky skončila teprve před pěti minutami?”
„Sire!” V samotném tom formálním oslovení bylo přiznání, v hrůze stojící v jeho pozadí.
Císař se výkřikem nenechal vyrušit, plynule pokračoval: „Toto je samozřejmě pouhá kopie. Originál je živý a zdravý zpět u rodičů a již téměř hodinu si nepamatuje nic o cele 13b. Zato vy byste mohl vyprávět. Kolik takových bylo? Padesát? Sto? S jídlem roste chuť, že?” Zašklebil se a vymrštil se z křesla s výkřikem: „Hlupáci! To si nikdo z vás neuvědomil, co je to statistika? Vy mocní a nedotknutelní! Z dvaceti ročně na tisíc, to je sakra dost, když jde o zmizelé děti...”
Císař Petr III. domluvil, rozkročil se nad baronem a čekal. Dlouho. Komnata se ponořila do dusného ticha. Pak Ford zdvihl tvář a jeho ústa vydala zvuk, hlas hrůzou zbavený všech barev. „Rozumím sire. Pouze vás zapřísahám, netrestejte mou rodinu. Nevěděli o tom...”
Císařova tvář prošla rychlou proměnou, teď byla plná ublíženého údivu. „Ale barone, kam ten spěch? Já vás přeci nechci odstavit od moci, natož popravit. Kdo by mi pak postavil planetu zázraků?”
Baron ztěžka polkl a řekl: „Lituji sire. Na tak velký projekt nemám prostředky. I kdybych své poddané sedřel z kůže... Samozřejmě, to ne. Při legální úrovni daní nedám dohromady ani setinu nákladů.”
„Sám jistě ne. Ale vy nejste sám. Svolejte lóži bratrstva, nebo jak tomu spolku říkáte a ať platí. Koupí si život. Pokud by se snad cukali, tak tady máte seznam. Myslím, že když jim ocitujete pár jmen, spolu s osobními preferencemi jejich vlastníků... Cože, podplukovník Darwin má rád... To je ale s odpuštěním prase... To nic. Nezapomeňte jim připomenout, že útěk nic neřeší. Najdu si je kdekoliv.” Nakonec se naklonil k voskově bledému baronovi a sykl: „Pro mne za mne, bavte se jak chcete. Ale kupujte si klony. Jestli se ještě jednou dozvím o zločinu bratrstva na svobodné bytosti, pak při samotném praotci přísahám, že těm ubožátkům ještě budete závidět. A teď zmizte, objednávku máte doma na stole.”
Vznešený pan John Thor Peter Ford de Manchester Landis vyběhl z komnaty, jakoby mu hořelo za patami. Ale jen tak neunikl. Za dveřmi ho přivítala podivná sprcha. Byl toho plný kbelík a rozhodně nebylo o co stát. I nadpozemská krása má vedlejší produkty. Vzápětí se ho zmocnil teleport a se vším tím nadělením ho přenesl do Manchesteru.
Do sídla rodiny Fordů.
Do sklepů.
Do cely 13b.
„Tady máš tu svou špínu za každým rohem,” řekl tiše císař a mávl rukou. Lidé potřebují k magii zvláštní stroj. Bohočlověku stačí trocha soustředění. Ubohé pozůstatky dítěte se rozplynuly beze stop. Nikdo se nebude ptát, proč byla jedna bytost na světě dvakrát. I tvůrci zákonů je musejí alespoň naoko dodržovat.
×     ×     ×
Planeta Z125 byla jedna z těch objevených. Přesto zůstávala pustá, zajištěná jenom na nejnižší míru. Vzduch, voda, vše naprosto sterilní. Ani bakterie, natož lišejník. A právě na tomto světě začala vyrůstat císařova soukromá herna. Patnáct let se nad ní provoz nezastavil. Lodě soukromé firmy Empetrans ukládaly do jejího nitra spousty tajemných zařízení, zatímco posledních pár desítek let nezaměstnané terraformační speciály měnily její povrch k nepoznání. Pustá a prázdná Z125 se změnila ve skutečnou planetu pozemského typu, s oceány, horami, lesy a pláněmi plnými života.
Když bylo hotovo, předvedl císař své dítě několika nejbližším spolupracovníkům, u nichž očekával mlčenlivost. Velkovévoda Banengham, velitel Inkvizice, kníže Philips, přes dávné zaváhání stále ještě předseda vlády a několik dalších.
Vyložil je transportérem uprostřed romantické loučky, přistál kousek od nich a pak vyběhl ze dveří lodi v oděvu téměř šaškovském. Černý klobouk zdobilo několik načechraných per, kabátec měl široké nabírané rukávy a jeho důstojná hněď se blýskala zlatým vyšíváním. Stahoval ho široký opasek, z něhož visel dlouhý meč a pletl se vládci pod nohy navlečené do černých punčoch. Ani boty, nahoře důkladně ohrnuté a dole protažené do přehnané špičky nevypadaly lépe. Sloužilo mu jen ke cti, že si tu hrůzu dobře uvědomoval.
„Nádherné, ale nepraktické,” řekl sebekriticky, ale pak dodal: „Jenže k tomuto světu se nic jiného nehodí. Pánové!” zvolal, aby napjal jejich pozornost ještě o kousek a pak ze sebe vychrlil řadu podivných slabik. V příštím okamžiku byli navlečení v nejrůznějších šatech odpovídajícího slohu. Pak císař pokračoval: „Vítejte na planetě Fantasia, úžasném světě darovaném mi některými z nejvěrnějších poddaných. Na světě, kde adrenalinové sporty dostávají nové jméno. Zde a nikde jinde se lidé se srdcem dobrodruhů budou moci setkávat a utkávat, aniž by je omezoval prostor, čas či svědomí.” Zasmál se a z jeho ruky vyrazil oblouk zářivého světla, které zapálilo vrcholek osamělého stromu.
Předvedl hostům ještě pár triků a především je ujistil o dvou věcech: Že budování kouzelného světa nezatížilo ani v nejmenším státní pokladnu a případná úmrtí se budou týkat jen řádně odsouzených zločinců. Ostatní se s patřičným zážitkem ocitnou zpátky na letišti, tak jak je to běžné u komerčních sálů. Ale protože Fantasia nabízí extra podmínky, nebude jen tak pro někoho, hru na magický svět bez hranic budou moci hrát jen ti nejšťastnější. Ovšem dnes může magickou zemi okusit každý...
Proč ne. Nejvyšší šlechtici říše se pustili do hry jako parta kluků. Strávili na Z125 - Fantasia úžasný večer a odlétali až příští den ráno. „Áh...” protáhl slastně vévoda Banengham, když s nimi císařova jachta zmizela v červí díře, na jejímž konci čekal kolos Octavianus. „To bylo skvělé. První přenosy budu sledovat jako ostříž. Doufám, že nebudou hrát nějací amatéři.”
„Ten svět rychle udělá profesionála z každého,” odpověděl přes rameno císař.
„Kdy to bude?”
„Brzy. Plánuji to spustit na slavnosti desetiletí.”
Nadšení ochladlo. „To jsou ještě dva roky,” řekl zklamaně Philips.
„Proč tak smutně, příteli? Jste jako malý. Chcete lízátko?” zažertoval císař. „Anebo, něco jiného. Nechám vás odpálit největší ohňostroj, jaký Země pamatuje. Takový tu nebyl od vyhynutí dinosaurů. Co vy na to?”
„Oh, děkuji sire. Bude mi ctí,” uklonil se Philips.
×     ×     ×
Něco ti tam chybí, ukázal se krátce po předvedení planety zázraků zase jednou Pán a nepřicházel s prázdnou. V pořádném kouzelném světě by měly být odporné bestie nepochopitelného původu. Co bys řekl na draky? Nebo aspoň něco menšího... Máš spoustu času, když do toho chceš praštit až na svátek Výročí. Ukázal svému zástupci několik hotových vzorků a nechal ho, ať si s nimi udělá, co jen bude chtít.
Císař Petr, třetí toho jména, nezaváhal...
×     ×     ×
Na první pohled to nebylo vidět, ale firma SoL, Seeds of Life (tm), byla v hluboké krizi. Chybné rozhodnutí jednoho z někdejších vedoucích, spojené s přílišnou sebejistotou psychoinženýrské sekce zatížily hospodaření firmy na dlouhá léta dopředu. Pokus o dohnání technologického náskoku konkurenčního Humanicsu se krutě vymstil. Zkusili napodobit konkurenční řadu AnX B. a uspěli. Vytvořili děvčata řady Karen a ta byla skutečně dokonalá.
Příliš dokonalá, než aby je císařská Komise pro etiku dovolila prodat. Ve skladech zůstalo dvě sta kontejnerů s hotovými klony první série a každý kontejner udržující svou obyvatelku ve stabilizovaném stavu zatěžoval roční hospodaření firmy mnoha sty tisíci kreditů. Celková ztráta držela hospodaření společnosti pěkně u země a nebyla naděje, že se to snad někdy změní. Tak tomu bylo již několik desítek let. Dokud jednoho dne nepřišel do kanceláře doktora Sheepwooda ten divný zákazník.
Představil se jako kníže XYZ. Ne snad, že by neřekl jméno. Jenže to se Sheepwoodovi okamžitě vykouřilo z hlavy a protože se nechtěl ztrapnit, říkal nadále hostu důsledně pouze pane. Návštěvník prohlásil, že mu patří nově upravená planeta kdesi v pohraničí, na které chce vytvořit lovecký ráj pro náročné. A jelikož jsou klasická zvířata již okoukaná, nechal si genovou manipulací vytvořit nové tvory. Problém je v tom, že nemá dostatečné kapacity na to, aby jich nechal včas vyrůst do lovného věku dostatečné množství. Proto, pokud by snad Sheepwood nic nenamítal, byl by rád, kdyby se na množení podílely laboratoře SoL. S jedinou podmínkou - maximální utajení. O projektu se nesmí dozvědět ani konkurence, ani státní zpráva.
„Proč ne ani stát? Vždy jsme uváděli, co budeme vyrábět,” divil se Sheepwood.
Cizinec se usmál: Prý je ve státních orgánech příliš mnoho šlechticů, kteří by takovýto skvělý nápad rádi přijali za vlastní. Zaplatí prý hotově a protože má dobré konexe u dvora, jeho vděk se neomezí jen na to. Dokonce vymůže zrušení zákazu prodeje těch hrozných děvčat Karen X.
„Kdy?” nedokázal Sheepwood potlačit radost.
„Brzy pane, brzy,” potěšil ho návštěvník. „V dobře informovaných kruzích se proslýchá, že restrikce jsou nastavené příliš tvrdě. Proč by se pozemšťané měli zatěžovat morálkou nějakých barbarů, kteří odmítají přijmout za svého i očividně přítomného Boha?” Pak nabídl částku.
Obnos vyrazil Sheepwoodovi dech - tohle zaplatí každoroční ztrátu a přinese hrubý zisk dalších deseti milionů. Začal cizince ujišťovat o tom, že udělají maximum pro jeho spokojenost a ještě víc, ale cizinec ho zarazil: Stačí mu úplně, když včas dodají žádané zboží a ZACHOVAJÍ ÚPLNÉ UTAJENÍ. Bylo v tom víc než jen důrazný hlas, že se Sheepwoodovi po zádech přelila vlna zimy a horka. Cizinec se na něj díval tak, že být to o tisíc let dříve, zírala by z jeho očí dobře vybavená mučírna tehdejší inkvizice. Sheepwood studoval historii a něco o tom tedy věděl. Bylo svým způsobem zábavné, dodat zákazníkovi Kleopatru, chovající se jako Kleopatra. Se vší pýchou královny a děsem z nepochopitelného okolí budoucnosti současně. Ale dnes by raději o hluboké minulosti nevěděl nic. „Jistě pane,” řekl chvatně a přešel raději k sepisování smlouvy. Jméno... Ehm... Není podstatné.
Druh zakázky: namnožení dodaných vzorků.
Dodávka vzorků? Ihned.
Způsob platby: průběžně, první splátka hotově.
Podpisy? Proč ne. Klikyhák, který cizinec na papíře zanechal, mohl znamenat prakticky cokoliv. Pak odešel. Vzápětí zavolal přijímací biotechnik, že se mu ve skladě objevila transportní krabice s mraženým biologickým materiálem. Neví pan vedoucí, o co jde?
To se stalo loni a zpočátku vše vypadalo úžasně. Zaslepeni nabídkou peněz, které jim po dlouhém čase pomohou zvýšit platy, vrhli se všichni zaměstnanci s nadšením do nového projektu. Pochybnosti se vynořily teprve po čase. Protože v krabici byla jen několikadenní embrya, rozhodli se v souladu s doporučením od dodavatele, že první tvorové budou vypěstováni v hostitelském organismu. Poté se provede proskenování a namnožení běžnou průmyslovou metodou. Výsledná mláďata měla být poměrně velká, proto byly jako hostitelky zvoleny krávy. Implantace se povedla a zárodky dobře prospívaly. Na skenech se objevovali tvorové neobvyklých tvarů, dávající záminku k nekonečným diskusím, co to vlastně bude. Očekávali téměř cokoliv. Kromě toho, co doopravdy vzniklo.
Blížil se termín, kdy měla slehnout první nositelka. V očekávání termínu ji přemístili do speciálního boxu a nechali hlídat. Podle hormonálních analýz zbýval do porodu ještě celý den a tak Sheepwood klidně odejel domů. Ještě se však ani nepřivítal s rodinou a už ho vyrušil signál komu. Volal Blauwitz, biolog. A tvářil se zatraceně divně. „Šéfe, mohl byste přijet? Už je to na světě...” Víc z něj Sheepwood nevypáčil ani slovo. Konec konců, nebylo se čemu divit, to musel uznat sám, když po příjezdu nahlédl do boxu. Kráva ležela na boku, z rozpáraného břicha jí vyhřezly vnitřnosti, kterými se beze spěchu živilo mládě. Sheepwoodovi se udělalo zle. Na pohled na vnitřnosti byl zvyklý. Klony se vyvíjely zrovna tak. Napřed kostra, pak vnitřnosti, nakonec svaly a kůže a nechat nováčka hledat chybu v orgánech stornovaných zmetků býval oblíbený vtípek starších pracovníků laboratoří. Ale tohle bylo moc. Ta kráva stále ještě žila. „Jak se to narodilo?” zeptal se přiškrceným hlasem, „nevidím stopy porodu... Proboha, zastřelte někdo konečně to ubohé zvíře!” zařval hystericky po krátkém odmlčení.
„Prodrásalo se to zevnitř,” říkal Blauwitz, zatímco další technik zmizel pro pušku. Vrátil se a třesk energetického výboje jakoby předznamenal celou budoucnost. Těch bestií nejrůznějšího druhu se narodila celá řádka. Tupí tvorové, neschopní spolužití s čímkoliv, bez rozmyslu útočící na cokoliv, byli děsiví. Pak jednoho dne pohár trpělivosti přetekl. Jeden přerostlý brouk zaútočil na chovatele. Pokousal ho a dotyčný během několika minut zemřel. Byl to sice jen klon vlastní výroby, ale přesto. Co když příště bude mít smůlu člověk?
„To už přestává všechno. Za tohle mi ty peníze nestojí!” prohlásil Sheepwood a zavolal policii. Odpověď byla okamžitá, ale nečekaná. Policisté ani žádný jiný státní úřad nezasáhli, místo toho zanedlouho zavolala Sheepwoodova žena: „Clive, ty jsi odváděl Tonyho ze školy?”
Zděsil se. „Ne. Kde je?” Přesně v tom okamžiku zabzučel druhý kom. Mátožně, s neblahou předtuchou potvrdil příjem: „Tohle jsme si neujednali, pane Sheepwoode,” zaznělo výhružně. „Říkal jsem vám, žádné hlouposti. Ještě jeden takový pokus a budete si moci kluka vypěstovat z kolika vzorků jen budete chtít!” Hrozba dozněla a zůstalo jen ticho přerušeného spojení. Sheepwood zůstal tiše sedět. Nebylo o čem mluvit, hlasitý hovor se přenesl i do druhého přístroje a Martha to slyšela také. Jen vzlykla, pak se i tato linka odmlčela.
Přešlo odpoledne i večer a Sheepwood stále ještě seděl ve své kanceláři. Kolem desáté se otevřely dveře a vstoupil ekonomický ředitel společnosti Martin Lee. Posadil se proti Sheepwoodovi a pravil bez úvodu: „Tak co? Stačí jedno mé slovo a peníze se vrátí k zákazníkovi.” Neříkalo se mu to lehce. Už si pomalu zvykl na stoupající čáru v grafu hospodaření a návrat k sestupné lince ztrát ho děsil, ale i on měl určité hranice snesitelnosti projektů.
Sheepwood dlouho neodpovídal. Když začal mluvit, hovořil o něčem úplně jiném. „Kdesi na hranicích Říše je autonomní svět, kde podle pověstí lidé nevěří v Cestu souladu, ale v historická náboženství. Trochu jsem se o ně zajímal. Slibují posmrtný život, buď v ráji, nebo v pekle. Peklo je osídleno tvory bez lásky a soucitu, kteří navždy trestají hříšníky. Mám obavu, že my, právě tady a dnes, vychováváme tyto ďábly. A děsím se toho, kde bude ležet peklo, které oni osídlí... Ale projekt bude pokračovat. Slyšíte? MUSÍ pokračovat!!!” Pak se zhroutil.
×     ×     ×
Když se o tom císař doslechl, jen pokrčil rameny. Sheepwood si nic jiného nezasloužil. Již dříve dostal férovou nabídku, že Říše otrokyně převezme do svých služeb. Dožily by, sice bez budoucnosti, ale slušně a bez nezaslouženého utrpení. Ale ten chlap se vzepřel. Než by je dal zadarmo, to je raději nechá terminovat. „Vaše chyba,” řekl tedy císař a prodloužil zákaz jakékoliv neúdržbové manipulace s klony.
Ale proč se zdržovat starostmi o toho lakomce, neschopného vzepřít se zbytku dozorčí rady a se ctí na všech stranách ukončit nepodařený projekt... Hlavní je, že svůj současný úkol plní dobře. A nejen on. I všichni ostatní, kteří se podílejí na budování kouzelného světa. Jak se výročí korunovace blížilo, cítil císař sílící netrpělivost. Ještě půl roku. Ještě pár měsíců. Ještě se párkrát probudí a...
Dlouho jsme se neviděli, příteli... vklouzl mu do snu Pán a pokračoval: Pojď, uděláme si výlet. Vytáhl Petrovu bezmocnou duši a napříč časem a prostorem ji dovlekl k opuštěnému kosmickému vraku. Byla to jen hromada kovu, napůl roztavená žárem explozí, dokonale zbavená všech známek, že snad kdy hostila posádku živých tvorů.
„To není naše loď,” poznamenal Petr.
To není. Jmenovala se Meha Da? Ar, v jazyce Mořských lidí to značilo Spasitel.
„Patřila tedy Bewagu? Ale to není možné, Pane. Kromě tebe a lorda L?Sigh nikdo z tvého světa neodletěl.”
Ale odletěl, oponoval Pán a kdyby si vytvořil zuby, drtil by v nich kámen. Nevím jak, ale dokázali to. Tisíc šest set strážnických let soupeřili s vesmírem. Tam kde já vytvářel pro lidi živé planety, oni je museli pracně hledat. Konečně nalezli jednu a založili na ní svůj nový domov. Jenže pak přiletěla tlupa osminohých kreatur a zničila svět i lodi. Meha Da? Ar odolávala nejdéle, až i ona nalezla svůj osud. Před necelými dvaceti lety!
„To je mi líto, Pane. Ale...”
Ty lituješ? Ty nechápavá opice! Řekneš slova útěchy a za ně připojíš spojku, která obrací smysl. Můj lid se proměnil na záblesk záření a nemá nikoho, kdo by na něj vzpomínal.
„Pozemšťané...”
Že o nich mluvíš. Je to vaše vina. Tvoje, jejich! Podívej se tam... Stovky hotových světů čekají jenom na to, až na ně vstoupí noha člověka a promění je v domov.. Kdyby se tak stalo jen u poloviny z nich, dávno by došlo k setkání a já mohl svůj lid přivítat a přijmout pod svou ochranu. POJĎ!
Před snovým zrakem císaře Petra se objevily tři planety. Před nějakým časem byly zřejmě obydlené, ale nyní hostily jen děsuplnou poušť, tu a tam zvrásněnou troskami a zalévanou dešti plnými jedů.
Vidíš? Tak skončili vrazi. Ale ještě jsou zde jedni viníci...
Císaři nemusel vysvětlovat, koho má na mysli. Jeho vědomí  se schoulilo do obrazné hromádky plné děsu. „Milost! Nevěděli jsme...”
Pěkně prosíš, zaskřípěl opět Pánův  hlas, dám vám tedy šanci. Vezmu si jenom tebe a Zemi. A ty sám předtím rozhodneš, kdo z tvých poddaných přežije. Budeš pokračovat v deportacích, zesílíš kampaň za dobrovolný odchod a těm, kteří přesto zůstanou, vylosuješ jejich šanci. Je to férová nabídka?
Mohl jenom přikývnout.
Pán se začal vytrácet, ale jeho hlas doletěl ozvěnou. A neplač jak malý. Chceš lízátko? Anebo něco jiného... Přestěhoval jsem ty tvé hračky nazpět na Zemi. Budeš si moct vládnout svému kouzelnému světu. Jen mám dojem, že takový jsi určitě neplánoval. A věz, že tě budou nenávidět...
Císařskou ložnici zaplavilo jasné světlo solarového lustru a dovnitř vtrhla noční stráž. „Stalo se něco, otče?” zeptal se znepokojeně její velitel, kapitán ZVS Thornton. „Strašlivě jsi křičel.”
„To... Byla jenom noční můra... Jenom noční můra...” opakoval císař a dával si na slova velký pozor. Kdesi daleko a přece za nejbližším rohem slyšel: Jedno slovo a rozpráším vás na atomy všechny...
×      ×     ×
Nápřah a vrh. Drobná střela opustí ruku a zabodne se do pestrého kola. To je rozděleno několika soustřednými kružnicemi a pravidelnými výsečemi na dvaaosmdesát dílků. Je to zábava stará nejméně tisíc let.
Dobrá hra na to, aby si lidé soustředění ve hlučném prostoru baru či předměstské hospody dokázali, že jim ani droga kolující v žilách nevzala všechen odhad a koordinaci pohybů.
Jenže obvykle očekáváte terč přesně tam. V baru či hospodě. Rozhodně ne v pracovně tohoto muže. Desítky miliard lidí jej s nádechem úcty zvou Petrem, třetím toho jména.
Pár stovek lidí jej stále ještě ze setrvačnosti oslovuje jako pana van Rijk a pro skupinu skutečně nejdůvěrnějších přátel je prostě Pietem. Starobylé jméno pochází z dávno mrtvého jazyka obyvatel vlámské provincie a již dlouho je jenom zvukem. Ale ani tito přátelé nemají tušení, co vlastně císař nyní dělá. Ostatně, i on sám se na to bojí myslet. Úplně mechanicky bere střely a jeho jediné úsilí spočívá v tom, aby se vůbec trefil do terče.
Jenže tady něco nehraje. Šipky sice mají ten správný tvar, na jednom konci pružný hrot, na druhém trojice křidélek, ale terč je nějaký divný. Kde jsou kružnice? Kde modročervené výseče? V kole na stojanu září mapa světa.
Jakmile se do ní zabodne šipka, začne se měnit její měřítko. Z celého světa na mapu jedné provincie. Pak hrabství. Baronátu. A ještě blíž a ještě víc. Až tak, že se při troše dobré vůle dají zahlédnout i jednotliví lidé, jako hemžící se loutky. Jedna z loutek je zasažena, překvapeně se rozhlédne, odkud a co a opět spěchá za svým cílem. Mapa sama se opět vrátí k zobrazení celého světa. Vlastně ne. Jedna část mapy je úplně slepá, překrytá obrovským černým kruhem s nápisem SANS PITIÉ a šipky se jí z nějakého důvodu samy vyhýbají.
Úchop.
Nápřah.
Vrh.
Šipky se zjevují odnikud a opět mizí v terči. Navždy.
Úchop.
Nápřah.
Vrh.
Tělo nazývané Petrem, třetím toho jména, je bere úplně automaticky. Nevnímá únavu v paži, ani otlačená bříška prstů.
Úchop.
Nápřah.
Vrh.
Ve jménu Božím rozdává člověk šance.
Ne však všem.