Jaké spodní prádlo nosí ženy v KLDR?

Z KLDR čas od času přicházejí zprávy jak z jiného světa. Krom klasických hladomorů, nedostatku léčiv a koncentračních táborech také informace o tragikomickém uctívání kultu osobnosti, milionech vztyčených pěstí mířících na Soul a rozkošných folklorních tanečcích mající ukázat bohatost kultury národa.

KLDR fascinuje. Je to de facto poslední neprobádané území na planetě. I v době, kdy máme satelity, na Google earth si můžeme detailně prohlížet auta na ulicích různých měst a díky internetu víme, že na druhém konci světa někdo zemře dříve než sám nebožtík, tak o KLDR nevíme prakticky vůbec nic. Jen útržkovité informace od uprchlíků nebo propagandistické zprávy oficiální severokorejské tiskové agentury. Cizinci, kteří se tam náhodou dostanou, jsou izolováni na propagandistických ostrovech v hlavním městě, kde je jim z mezinárodních humanitárních dodávek předkládán oficiální blahobyt země. Před tím se ovšem povinně musí poklonit soše velkého Kima, položit růžičku a popřemýšlet o velkoleposti čučche. Dostat se mimo oficiální cesty, někam mezi „normální“ lidi na vesnici, to je zcela nemožné.

 Na fotografiích přicházejících „odtamtud“ můžeme vidět především šedivé paneláky, šedivé kolemjdoucí, Kafkovská a Orwellovská atmosféra z toho fouká, až vlasy vlají. Jak žije běžný severokorejec? To je větší tajemství než aktivační kódy ruských jaderných hlavic… S jistotou můžeme říct snad jen to, že v každém bytě či domku visí v každé místnosti minimálně po jedné fotografii otce a syna Kimových. Díky naprosté izolovanosti a minimálnímu mezinárodnímu obchodu nelze třeba ani tušit, jaké používají nádobí, co boty, elektronika, knihy? Jakým způsobem kupují severokorejci třeba takové kolo, když autem jezdit nesmí? Co třeba obyčejné tužky? Mají vše made in china, nebo si krom atomové bomby umí vyrobit i žárovku? Kam jezdí severokorejci na dovolenou, alespoň tedy ti bohatší? Lze předpokládat, že nikam, i když z vlastní historické zkušenosti víme, jak se socialistická vlast umí postarat o své odboráře v ROH zařízeních. A jak to musí vypadat v samoobsluhách? V regálech místo mouky holinky, místo piva fotky s Kimem… A toaletní papír? Raději snad ani nepomyslet. Snad nejpalčivější otázkou, která mě v tomto smyslu napadá je, zda-li mohou ženy v KLDR nosit tanga…. Ne, nesmějte se, sexy chce vypadat každá ženská a když už to nejde přes den v továrně u pásu na šroubky, tak alespoň večer doma před manželem. Taková tanga mohou být pro KLDR výborným řešením v nedostatečném zásobování trhu spodním prádlem. Úspora látky je evidentní, skladnost a praktičnost, výhoda oproti bombarďákům nepopiratelná. A co my víme, třeba se tato praxe natolik osvědčila, že jí soudruzi aplikují nejen u ženského spodního prádla. Jen si to představte… stotisícová armáda pochodující na hlavním pchjongjangském bulváru v tangách. Hrdým vojákům držícím stráž proti imperialismu se do zadku zařezává úzký proužek látky! Severní Korea prostě musí být sexy!

 A teď vážně, nejde mi o zesměšňování severokorejského obyvatelstva, jde mi jen o takové zamyšlení nad tím, jak v dnešním naprosto globálním světem může existovat taková skutečnost, jakou je KLDR, o které nevíme skoro nic. Komunismus dotažený za hranice absurdity, že i Orwelovi se o tom nezdálo, vytvořil na mapě světa místo, které by římané označili Hinc sunt leones. Bohužel v tomto paradoxu žijí lidé, pro které naopak lvi pocházejí z celého toho zbytku světa, který je někde tam za obzorem slunečných zítřků tatíčka Kima.