Mladí duchem: Mohla by existovat „věková tranzice“, protože stáří je „sociální konstrukt“?

Fenomén genderové tranzice, kdy člověk přizpůsobuje své tělo nebo životní styl své vnitřní identitě, přinesl do společnosti zásadní otázky o tom, jak rozumíme sobě samým.

Ale co kdyby tento koncept šel ještě dál? Co kdyby starší lidé, kteří se stále cítí mladí a plní života, mohli „tranzitovat“ zpět do mladého těla, aby si mohli užít své vnitřní mládí i fyzicky?

Je to častý fenomén: mnoho lidí, i když dosáhnou seniorského věku, se cítí vnitřně mladí. Jejich zájmy, myšlenky a energie odporují stereotypům o stáří. Frustrace však nastává, když jejich tělo už není schopné držet krok s jejich duševním rozpoložením. Kdyby věda jednou umožnila „věkovou tranzici“ – tedy přesun mysli, vědomí nebo celé osobnosti do mladšího těla – mohli bychom vytvořit svět, kde by stáří nebylo limitem, ale pouze jednou z fází života, kterou si můžeme vybrat, zda a jak dlouho v ní zůstat.

I když se to dnes zdá jako sci-fi, technologický vývoj, jako je klonování, biotechnologie nebo nahrávání vědomí, naznačuje, že věková tranzice nemusí být úplnou utopií. Může jít o:

• Přenos vědomí: Přemístění mysli do klonovaného nebo jinak vytvořeného mladšího těla.
• Regenerace těla: Postupné „omlazení“ existujícího těla pomocí buněčných terapií, genové manipulace nebo pokročilých biotechnologií.
• Hybridní přístup: Kombinace technologií, která by zahrnovala jak omlazení fyzického těla, tak vylepšení mozkových funkcí.

Stejně jako u genderové tranzice, i zde se objevují otázky. Jak by se na takovou změnu dívala společnost? Měli bychom tuto možnost zpřístupnit všem, nebo jen těm, kteří si ji mohou dovolit? A co by to znamenalo pro naše pojetí života a smrti? Další komplikace přináší etika. Pokud bychom mohli tranzitovat věk, jak bychom se vypořádali s populačním růstem? A pokud by si někdo chtěl „vyměnit tělo“, kde by se brala? Nesmělo by to být na úkor jiných.

Přestože věková tranzice zatím zůstává v říši spekulací, otevírá zajímavou debatu o tom, jak vnímáme sami sebe. Pokud je pohlaví vnímáno jako sociální konstrukt, nemůže být i věk jen dalším kulturním omezením, které jsme si na sebe uvalili? Možná v budoucnu budeme schopni tuto bariéru překročit a umožnit lidem skutečně být takovými, jak se cítí – mladými, starými nebo kýmkoliv jiným. A co vy? Cítili byste se lépe ve svém těle, kdyby vám bylo zase dvacet? Nebo byste zůstali tam, kde jste, spokojeni s moudrostí, kterou vám přinesl čas? Diskuze o tranzici věku může být ještě v plenkách, ale určitě stojí za zamyšlení.

V moderní společnosti se stále více prosazuje názor, že osobní identita, ať už genderová, sexuální nebo jiná, by měla být respektována. Jedním z nejdiskutovanějších témat je tranzice lidí, kteří se necítí být v souladu s biologickým pohlavím, se kterým se narodili. Ale co kdyby se podobné argumenty uplatnily i jinde? Například u těch, kteří se ve svém věku necítí být „doma“? Představme si, že by někdo ve věku 70 let řekl: „Cítím se, jako bych měl 25. Mé tělo mi neodpovídá.“ Mohlo by tak vzniknout hnutí požadující právo na „věkovou tranzici“?

Transgender komunita často zdůrazňuje, že identita člověka není pevně dána biologickými atributy. Podobně by mohli lidé usilující o „věkovou tranzici“ tvrdit, že věk je pouhým číslem – sociálním konstruktem, který neodráží jejich skutečné já. Pokud někdo věří, že je ve svém nitru mladší, než co ukazuje občanský průkaz nebo zrcadlo, proč by nemohl mít právo přizpůsobit svůj „věk“ tomu, jak se cítí? Podobně jako transgender osoby procházejí hormonální terapií, chirurgickými zákroky nebo změnou životního stylu, by „věková tranzice“ mohla v budoucnu zahrnovat:

• Estetické úpravy – operace či léčby, které by přiblížily vzhled mladšímu věku.
• Právní změny – oficiální úpravu data narození, aby odpovídalo „psychologickému věku“.
• Společenskou akceptaci – přijetí společnosti, že věk je subjektivní, a ne objektivní ukazatel.

Odpůrci těchto představ by mohli namítnout, že biologický věk je klíčový například pro zdravotní péči, důchody nebo práva a povinnosti občanů. Stejně jako genderová tranzice vyvolala otázky, co to znamená být mužem nebo ženou, věková tranzice by mohla rozbouřit debatu o tom, jak definujeme stáří a mládí. Je také možné, že by „věková tranzice“ vyvolala otázky etické. Kdo by měl mít přístup k nákladným procedurám, pokud by byly dostupné? A nemohlo by to vést ke společnosti posedlé mládím ještě více, než jak tomu je dnes?

Podobnost argumentů mezi transkomunitou a hypotetickým hnutím za věkovou tranzici ukazuje, jak hluboké a komplikované jsou otázky identity. Pokud přijímáme, že člověk má právo žít podle svého vnitřního přesvědčení o tom, kým je, mohlo by to znamenat, že jednou budeme muset přehodnotit i naše představy o čase a věku? Ať už je to utopie, nebo budoucí realita, jisté je, že otázky identity budou i nadále formovat společenské normy – a možná i revoluční způsoby, jak se vztahujeme ke svému tělu, životu a světu.

Jak by mohla taková „věková tranzice“ probíhat? Technologie by musela pokročit natolik, že by umožnila regeneraci buněk, obnovu tkání a celkovou revitalizaci organismu. To by zahrnovalo:

• Regeneraci pokožky a orgánů – např. nanotechnologie nebo genová terapie, které by odstranily známky stárnutí.
• Obnovu pohybového aparátu – náhrada opotřebovaných kloubů, regenerace kostní hmoty a svalové tkáně.
• Neurologickou podporu – ošetření degenerativních procesů v mozku, aby byl zajištěn pocit mladistvé energie a paměti.
• Metabolické úpravy – návrat metabolismu k efektivitě, kterou má 25letý člověk.

Člověk by po této transformaci vypadal a fyzicky se cítil jako mladý a schopný sportovat, cestovat a třeba i začít nový vztah. Pokud by technologie existovala, náklady by pravděpodobně byly astronomické, podobně jako dnes stojí složité chirurgické operace nebo inovativní léčby:

• Genová terapie: 10–15 milionů korun za vývoj a aplikaci technologií na regeneraci tělesných tkání.
• Nanotechnologie: Přístroje a procedury by mohly stát dalších 20 milionů korun.
• Zdravotní péče a rehabilitace: 1–3 miliony korun.
• Udržovací terapie: Po tranzici by bylo potřeba průběžně „omlazovat“ nové tělo, což by mohlo stát stovky tisíc ročně.

Celkové náklady by se tedy pohybovaly kolem 30–40 milionů korun za jednoho „věkového tranzitora“. Podobně jako u genderové tranzice by se zde rozvířila celá řada otázek:

• Má každý právo na „věkovou tranzici“? Nebo by byla dostupná jen bohatým?
• Kde se zastaví hranice tranzice? Pokud by 65letý chtěl být 25letý, mohl by pak někdo požadovat návrat do dětství?
• Jak by společnost reagovala? Byli by „mladí tranzitoři“ přijímáni mezi biologicky mladé? Nebo by byli vnímáni jako jiná kategorie?

Věková tranzice zatím patří do říše sci-fi, ale vývoj medicíny, regenerativní vědy a bioinženýrství naznačuje, že podobné procesy by jednou mohly být reálné. Otázkou však zůstává, zda by společnost přijala právo jednotlivce na „věkovou identitu“ se stejnou vážností jako jiné formy sebevyjádření. Kdo ví? Možná se jednoho dne dočkáme příběhu člověka, který s úsměvem řekne: „Já jsem si prostě vybral být znovu mladý.“

Obrázek vygenerovaný uměl(eck)ou inteligencí DALL-E

Čtete na podobné téma:

„Gender“ po coming outu, „přirození“ po narození, „přikastrování“ po lékařské tranzici?

Genderové blogy v obrazech uměl(eck)é inteligence DALL-E

Stále rozšiřující se zkratka „LGBTQIA+“ ještě nedosáhla své finální verze „jednotlivec“