Měli by Lichtenštejni klečet před potomky českých nevolníků jako v USA potomci otrokářů?

V posledních letech jsme svědky globálního hnutí, které volá po uznání historických křivd a spravedlnosti pro marginalizované skupiny.

V USA dochází ke gestům, kdy potomci otrokářů symbolicky „klečí“ před potomky otroků, aby přiznali historické bezpráví a nespravedlnost. Tento akt je chápán jako projev empatie a uznání historických traumat. Když si promítneme podobnou historickou zkušenost do českého kontextu, vyvstává otázka: Měli by stejně tak klečet Lichtenštejni a další zahraniční šlechtické rody, které po Bílé hoře získaly české majetky, před potomky českých nevolníků?

Pobělohorská doba nebyla jen o konfiskaci majetků protestantské šlechty, ale také o drtivém zásahu do práv českého národa. Konfiskace majetků, které byly následně přiděleny loajálním zahraničním šlechtickým rodům, včetně Lichtenštejnů, znamenaly faktickou ztrátu české autonomie. Tato šlechta, loajální Habsburkům a katolické církvi, se stala nástrojem útlaku a rekatolizace české země, přičemž české nevolnictvo bylo těžce zatíženo nejen hospodářsky, ale i kulturně. Země, která předtím patřila českým protestantským pánům, byla rozdělena mezi zahraniční katolickou aristokracii, která nevnímala český národ jako svébytný subjekt, ale spíše jako zdroj zisků a levné pracovní síly. Český lid, včetně nevolníků, byl zbaven svých práv, často bez jakékoli možnosti obrany.

V americkém kontextu je klečení před potomky otroků vnímáno jako uznání dlouhodobého systematického bezpráví. Ačkoli je tento akt symbolický, otevírá debatu o dědictví otrokářství a jeho trvalém dopadu na společnost. Pokud bychom tento princip přenesli do české historie, mohli bychom podobné gesto očekávat i od šlechtických rodů, které získaly majetky na úkor českého národa?

A konkrétně od rodu Lichtenštejnů (předsedou „soudního tribunálu“ popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí roku 1621 byl mj. tehdejší královský místodržící Karel z Lichtenštejna ), kteří po Bílé hoře získali obrovská území, která dříve patřila české protestantské šlechtě?

Potomci těchto zahraničních šlechtických rodů, kteří díky těmto majetkům vybudovali své bohatství a postavení, by mohli uznat, že jejich privilegované postavení nebylo postaveno na spravedlnosti, ale na konfiskacích a perzekuci českého národa. Měli by symbolicky pokleknout před potomky těch, kteří byli po staletí utlačováni a nuceni pracovat na jejich majetcích za ponižujících podmínek?

V České republice se o historických křivdách mluví spíše opatrně. Národní identita byla po dlouhá staletí utvářena bojem o přežití pod nadvládou cizích mocností. Ačkoli se dnes často diskutuje o restitucích majetků šlechtických rodů, jako jsou Lichtenštejni, málokdy se hovoří o tom, že by tyto rody měly přiznat, jakým způsobem získaly své bohatství na úkor české populace. Je třeba otevřít širší diskusi o tom, zda by nebylo vhodné nejen mluvit o majetkových restitucích, ale také o morálních a symbolických gestech, která by uznala historickou křivdu. Klečení před potomky českých nevolníků může být sice symbolickým aktem, ale může také připomenout těžké období, kdy český národ ztratil svou svobodu a byl podřízen zahraničním zájmům.

Podobně jako se v Americe řeší dědictví otrokářství a jeho důsledky, tak i v českém kontextu bychom měli přemýšlet o symbolických gestech, která by přiznala historické křivdy spáchané na českém národu, ať už šlo o konfiskace majetků nebo dlouhodobou porobu českého lidu. Klečení Lichtenštejnů před potomky českých nevolníků by mohlo být začátkem této diskuse, ale skutečná spravedlnost by měla zahrnovat i hlubší reflexi o tom, jaké dědictví nám pobělohorská doba zanechala.

Obrázek vygenerovaný uměl(eck)ou inteligencí DALL-E

Čtěte na podobné téma:

Pobělohorská doba temna: Katolický protektorát cizí šlechty, konfiskující české majetky