Je dobré slavit velikonoce?

Každý rok slavíme velikonoce, nejdůležitější církevní svátek: zázračné zrození, život a posléze ukřižovaní a ještě zázračnější z mrtvých vstání. Alespoň tak nám to již 2000 let předkládá církev...

...jako jedinou a neotřesitelnou pravdu. Co když to však bylo úplně jinak?

Dnes v době dezinformací a polopravd se už nikdo nediví, že po určitém čase, od nějaké významné události se dozvíme, že vše bylo úplně jinak. A to jsme v době internetu, rádia, televize a telefonu. A co v Ježíšově době, kdy si lidé zprávy předávali ústně nebo prostřednictvím posla? Víme, jak co tenkrát bylo?

Zápisky o životě Ježíše, evangelia, byla sepsána až desítky let po jeho odchodu ze scény. A popis Jeho dětství, jak vyrůstal a žil, to je zmíněno jen v jednom z nich. Nestál snad nikomu Ježíš za to, aby bylo připomenuto jak žil a jaký byl? Vždyť je to ikona církve a na jeho ukřižování a následném z mrtvých vstání je založena celá tato obrovská organizace.

Nebo bylo vše úplně jinak a o Ježíši a jeho životě, až do doby nežli začal mluvit, téměř nikdo nevěděl? A teprve poté, co mluvil k lidem, si mocní uvědomili, jaké nebezpečí pro ně Ježíšem nabízená svoboda myšlení a svobodné praktikování víry je?

Ale i tehdy byli mezi rabíny lidé, kteří věděli, kdo Ježíš je a s jakým úkolem přišel. Že se za nás nepřišel obětovat a odčinit tak naše hříchy. Ježíš nás vyzíval k přemýšlení a aktivitě a ne k pasivnímu odříkávání předepsaných textů. Vždyť tyto texty napsali zase jen lidé jako my.

Tak bychom se měli zamyslet a naslouchat svému svědomí, duši, jestli se na tradici velikonoc nepodívat přece jen trochu jinak. Vždyť Ježíš nás vybízel, abychom se na vše opakovaně ptali sami sebe, a na základě vlastních pocitů a úsudku jednali. Nenabádal lidi k stavění kostelů a zakládání církví a už vůbec ne jednat a žít podle toho, jak nám to někdo jiný, byť kněz přikáže.

A právě takovým způsobem žijí miliony lidí po celém světě dodnes; věří tomu, co jim coby pravdu předkládá po staletí církev a její zástupci. Věřit sobě a žít s Ježíšem v srdci, mohu přece i bez toho, aniž by mi kdokoliv přikazoval, jak se mám chovat, jak mám žít.

Svědomí a desatero máme v sobě všichni, tak proč chodit za kovaříčkem, když v sobě máme kováře. Vždyť Ježíš nás vybízel k životu ve svobodě beze strachu a církev jeho odkaz postavila na aktu ukřižování a smrti.