Strategická volební křižovatka

VOLEBNÍ SPECIÁL – Strategická křižovatka pro antisystémové, antirežimní, kontrariánské, reakcionářské, protestní, subversivní, disidentské, rebelující, nonkonformní, protitrendové a retrográdní občany.

Předpokládám, že výše zmínění občané k těmto volbám přistupují s otázkou: „Jak se postavit k volbám a co nejvíce poškodit současný režim?“. Režim, který v jejich očích už nemá schopnost dosáhnout něčeho dobrého a ve jehož architektuře jsou zásadní chyby, jež mohou vést jedině k prohlubováni polarizace, paralýze a degradaci. Aniž bych řešil, že jeden hlas nic neovlivní apod., možné principiální úvahy jsou následující:

1. Volit status quo, volit systémově: Volba „většího zla“ může urychlit vývoj negativních trendů a donutit společnost k rychlejšímu probuzení, odporu a přehodnocení celého systému a v konečném důsledku zkrátit probíhající agónii. Čím dřív se prohloubí destruktivní dopady špatné politiky, tím dřív může vzniknout prostor pro skutečnou alternativu.

Rizika: Tato strategie je hazard. Může se stát, že „akcelerace“ místo revoluce vytvoří trvalou regresi.

2. Volit antisystémově: Doufat v úspěch při silové konfrontaci se systémem a zároveň věřit, že otevřenost antisystémových stran ke změně není jen povrchní, přesahuje populistické cíle a má potenciál vyvolat hlubší katarzi.

Rizika: Externí části systému (média) dokáží díky schopnosti ovládat emoce střední třídy mobilizovat prosystémové tendence. Víc antisystému může vygenerovat disproporčně víc systému. Krátkodobá výhra antisystému může dlouhodoběji posílit systém.

3. Nevolit. Nelegitimizovat vlastní aktivitou systém a nenechat se porazit jeho zbraněmi, proti kterým není efektivní obrany. Už samotná účast ve volbách je potvrzením, že „hru přijímám“. Dokonce i antisystémové strany reprodukují logiku systému. Pasivní rezistence (“neúčast“) může být morálně čistší než aktivní podpora něčeho škodlivého. Zároveň platí, že existují jiné formy odporu než volební lístek.

Rizika: Tento postoj znamená, že se frustrace nepromítne do oficiální politiky a systém, který člověk odmítá, může paradoxně získat delší životnost.

Mé osobní řešení: Intuitivně se mi jako nejlepší jeví řešení 2, kterým ve volba antisystému. Ultimativně jsem pro to, aby byl zbankrotovaný systém stran zrušen a žádné volby se nekonaly. K tomu je však daleká cesta, proto je třeba přemýšlet o pragmatických mezifázích a nalézt most mezi teoretickým ideálem a realitou dnešní politiky. Přemýšlím následovně. Ve zkratce řečeno má jít v politickém systému o soulad de iure a de facto moci a co nejkratší vzdálenost mezi „vlastníkem“ a exekutivou. V ideálu je tím vlastníkem obdoba dozorčí rady (viz mé předchozí články k reakcionářským tématům), v dnešku je tím nominálním vlastníkem lid/volič. Proto je jako pragmatická mezifáze vhodné volit stranu, která navrhuje zkracovat cestu od voliče k výsledku, ačkoliv opticky jde o řešení vůči ideálu paradoxní. Přímou demokracii a referenda v programu nabízí zejména SPD, tedy pro tentokrát je to pro mě jasná volba. Minule jsem z důvodů osobních sympatií volíval Lubomíra „Flákance“ Volného, ale osobní sympatie by přece jen neměly být hlavním faktorem.