Jak vidí svět nejvlivnější žijící misantrop, ekofašista Pentti Linkola

Stanoviska Penttiho Linkoli se nacházejí zcela mimo jakékoliv konvenčně pojaté názorové spektrum. Linkola má schopnost s hladkou samozřejmostí kombinovat rozumné ekologické zásady s šokujícími řešeními.  

Pentti Linkola je kontroverzní finský filozof a hlubinný ekolog, jehož dílo není ve světě příliš známo, ve Finsku má ovšem jeho jméno značný zvuk. Narodil se v roce 1932 do rodiny rektora helsinské university. Na této universitě působil i Linkolův děd v pozici kvestora. Také Pentti Linkola na této universitě studoval a to biologii. Je považován za nejlepšího finského ornitologa, svůj výzkum ovšem nedokončil, studia po prvním roce opustil a vydal se do finského vnitrozemí k jezeru Keitele, kde si daleko od civilizace nalezl živobytí jako rybář žijící v osamoceném srubu bez elektřiny. Kromě rybaření začal vyplňovat život disidenta pokračováním v práci ornitologa na amatérské úrovni a především psaním esejů a knih, které za nedlouho vzbudily ve Finsku značnou pozornost a staly se národními bestsellery. Ve svojí tvorbě Linkola emocionálně popisuje postupnou environmentální degradaci jemu osobně známých míst i environmentální situaci v globálním kontextu, což mu nakonec vyneslo určitý ohlas v zahraničí, který vyvrcholil v roce 1994 uvedením jeho fotografie na titulní straně mezinárodního deníku The Wall Street Journal. V roce 1995 Linkola založil nadaci Finnish Nature Heritage Foundation, která se zabývá ochranou nedotčených finských lesů, jíž je až do dnešních dnů předsedou. 

Linkola se ve svojí práci pouští za hranice prostého popisu pozorovaných environmentálních problémů a přechází do oblasti politické filozofie v rámci níž hledá způsob, jak tyto problémy vyřešit, či alespoň zmírnit. Jako příčinu vzniku dramatických změn v pozorovaných ekosystémech jednoznačně identifikuje lidskou činnost a specificky potom lidskou činnost na pozadí průmyslového rozvoje, který její negativní dopady násobí a zároveň umožňuje početní expanzi druhu homo sapiens za rámec dlouhodobé environmentální udržitelnosti. Jádrem jeho úvah jsou proto varianty redukce početního stavu lidstva, to je dle Linkoli jedinou cestou, která může zajistit přežití lidského druhu v dlouhodobějším horizontu, což podtrhuje tvrzením, že největším nepřítelem života je život sám, když je ho až příliš.

Na rozdíl od levicově smýšlejících hlubinných ekologů Linkola nedoufá, že by mohlo být jakékoliv řešení nabídnuto či dokonce dosaženo v rámci demokratického společenského uspořádání. Naprostá většina lidí je schopná přemýšlet pouze v krátkodobých, úzce definovaných intencích, v nichž výrazně dominuje vlastní egoistický zájem. Dle těchto principů také lidé volí své parlamenty, což je ovšem celospolečensky sebevražedné. Linkola proto vidí v parlamentní demokracii to nejmizernější možné uspořádání a levicové ekology demokracii podporující vnímá v lepším případě jako naivní snílky, v horším pak jako manipulátory nenávidějící život. Linkola vidí větší naději v diktatuře, tedy takovém společenském uspořádání, ve kterém by byla uplatňována disciplína, donucování, zákazy ba dokonce útlak.Diktaturu by ovládala jakási osvícená radou starších, která by byla plně znalá dlouhodobých důsledků lidského jednání na přírodní prostředí a její prioritou by bylo přírodní prostředí a tím i lidskou rasu zachránit.

Linkola se vyhraňuje vůči těm historickým momentům, které daly za vznik modernímu pojetí lidské individuality, požadavkům ekonomického růstu, lidských práv a svobod. Kritizuje tedy společenský trend, kterému byla udělena hybnost již v době osvícenství. Zdůrazňování těchto hodnot společně s egalitarismem vede k současné podobě lidského přemnožení a s ním spojené ekologické nezodpovědnosti. Hojně idealizovaná  individuální svoboda představuje dle Linkoli pouze svobodu ničit. Lidská brilantnost se projevuje jen velmi zřídka a v pouhých krátkých záblescích a to pouze u výjimečně nadaných jedinců. Linkola rozšiřuje svoji kritiku také na všechny další myšlenkové systémy, které stavějí svojí etiku na maximě, kterou je láska bližnímu svému. Osud světa nemůže být zachráněn lidmi, kteří jsou ochotni vyzdvihovat cenu lidského života bez ohledu na možnosti biosféry jako celku. Cena jednotlivých lidí je rozdílná, a zároveň platí i to, že mnoho lidí nemá cenu vůbec žádnou. Za současných okolností lze prohlásit, že s každým narozeným dítětem cena lidské společnosti klesá. (Pozn LZ: Tato teze by za situaci nepřemnožení neplatila). Skutečnost, že společnost připisuje cenu ještě nenarozeným embryím, novorozeňatům, či lidem v nevědomém, vegetativním stavu, považuje Linkola za projev kolektivní mentální poruchy. Linkola lamentuje také nad tím, že byl v mnoha zemích zrušen trest smrti, a že tedy i těm nejhorším zločincům je přiznáváno právo na život. Smysl mu například nedává ani úsilí věnované misím za účelem záchrany lidí, kteří uvízli například v horách či se potopili s lodí. Toto stanovisko je obsaženo v obecně míněném citátu, který vyjadřuje jeho doktrínu přežití: „Co dělat když se převrhne loď nesoucí sto pasažérů a zůstává pouze jeden záchranný člun? Když je tento člun plný, ti, kteří nenávidí život, budou chtít nabrat ještě další tonoucí, díky čemuž se potopí i tento člun a všichni zahynou. Ti, kteří život respektují, si vezmou lodní sekyru a utnou ruce těm, kteří svírají okraje člunu a pokoušejí se se do něj dostat.“ Ve stejném duchu nahlíží i na pomoc zemím třetího světa. Ta je dle něj velmi škodlivá, neboť umožňuje přežít i těm lidem, kteří vyčerpali svým přemnožením bezprostřední možnosti prostředí, ve kterém žijí. Hladomory představují přirozený mechanismus populační kontroly, záchranné humanitární akce tento mechanismus narušují a jejich výsledkem je nejen přežití nadbytečných lidí, kteří překročili přírodou daná omezení, ale i vznik dalších a dalších generací jejich potomků planetu dále zamořujících. Pro člověka je samozřejmě traumatizující sledovat v TV záběry lidí potýkajících se s hladomorem a ve velkém množství umírajících. Linkola si tuto skutečnost uvědomuje, proto by v takovýchto případech radil se na tento typ nepříjemných přenosů vůbec nedívat a věnovat se místo toho jiným věcem. Migraci lidí z třetího světa do zemí ekonomicky bohatších Linkola jednoznačně odsuzuje. Každý člověk trávící svůj život v zemi bohatší bude mít automaticky větší energetické a tedy i environmentální nároky, než kdyby pobýval v zemi chudší. Stejná logika vede k závěru, že migrace opačným směrem tedy ze zemích bohatších do zemí chudých povede ke snížení energetických výdajů, tento směr migrace proto Linkola podporuje.   

Z naznačených premis je odvozen také jeho vztah ke globálním mocnostem. USA jsou vnímány jako kolosálně destruktivní entita. Základní americkou hodnotou je komerční prospěch, a na něm je založena také americká zahraniční politika. USA symbolizují nejhorší ideologii světa založenou na principech svobody a ekonomického růstu. Není proto divu, že jsou to právě USA, které jsou největším znečišťovatelem životního prostředí a jak v absolutním měřítku, tak v přepočtu na hlavu. Jakákoliv akce zacílená proti zájmům USA může být v očích Linkoli jedině dobrá. Z tohoto důvodu také chválí teroristické útoky 9/11, když říká, že Alláhovi oddaní obětovali své životy v boji proti oddaným tržní ekonomiky, což jsou lidé nejhorší, protože jejich cílem je zničit veškeré lidstvo jménem vlastního obohacení. Kromě ztrát na životech byla vítaným vedlejším efektem těchto útoků ekonomická stagnace, jež následovala a jejíž vítaným doprovodem bylo snížení emisí CO2 do atmosféry. Tvrdí dále, že hlubinný ekolog, jako ochránce života a životní kontinuity, by před destruktivním kurzem tržní ekonomiky vždy upřednostnil vývojově stacionární islám. Pokud jde o jeho názor na Sovětský Svaz, Linkola si cení především skutečnosti, že SSSR nevyvíjel takové úsilí v ničení lesů, jako mnohé jiné státy. Průmysl znečišťoval především Sovětská města, kam případné znečištění patří, jsou to lidé, na které mají padnout důsledky znečištění, nikoliv příroda. Naproti tomu například ve Finsku je díky odpadní infrastruktuře znečištěním zasažena především příroda mimo města, což je nežádoucí a neetické. Rozpad Sovětského vysvětluje jako důsledek slabosti jeho elit, které nedokázaly zabránit tomu, aby se obyvatelstvo impéria prostřednictvím televize a dalších médií seznámilo se s snadnějším životním stylem Západním, vlivem čehož byly Sovětské elity frustrovanými občany svrženy. Linkola se vyslovuje také k nacistickému Německu, které by mohlo sloužit jako hierarchicko organizační model hodný následování. Vedení ideální ekologické diktatury má být složeno s jedinců, kteří budou schopni přistoupit k racionálním krutostem, bude-li to vyžadovat přírodní prostředí a dlouhodobé cíle. Nacističtí pohlaváři mohou novým ekologickým vůdcům figurovat jako operabilní vzor. V zájmu přežití lidstva pak propaguje násilné převzetí moci uvědomělými ochránci přírody z rukou zaslepených demokratů. Linkola se partikulárně nehlásí k socialismu ani fašismu, na každém pólu politického spektra vnímá nedostatky, má ovšem za samozřejmé, že každá ideologie, která staví na komunitních hodnotách, je eticky nadřazena demokracii. Na nacistickém Německu si cení také toho, že bylo schopné dopomoct planetě k obnovení rovnováhy zlikvidováním desítek miliónů lidských životů a v případě Holocaustu pak dokonce ekologicky velmi šetrně. Rasový podtext, kterým byl Holocaust motivován, je v očích Linkoli zcela nedůležitý, bez ohledu na rasu a národnost je podstatné, že byli ekologicky zlikvidováni přemnožení lidé, čímž bylo znečišťování přírody alespoň mírně zpomaleno.   

Pokud se v řízení světa nic nezmění a přemnožení v kombinaci s drancováním přírodních zdrojů bude i nadále nerušeně pokračovat, Likola předpovídá brzký zánik lidstva ve válce všech proti všem, která bude provázena maximálním utrpením. Zároveň však připomíná, že máme stále příležitost být krutí pouze cíleně. V tomto ohledu připisuje kredit těm válečným konfliktům, díky nimž došlo k likvidaci velkého počtu lidí. Je si ovšem také vědom limitů, které používání násilí skýtá. Populační růst, který následuje po válečných konfliktech, totiž obvykle již během jedné generace doplní válkou eliminované obyvatelstvo. Válka totiž zasahuje více muže, než ženy, pod jejichž kontrolou především se populační mohutnění nachází (imelé množství mužů dokáže oplodnit velké množství žen). Dobrá válka má vypadat jinak - zasáhnut by měl být zejména plodivý potenciál lidského druhu, tedy právě plodné ženy a dívky. Pokud se tak nestane, pak bude válka představovat téměř ztrátu času, či se stane aktivitou přímo nežádoucí. V rámci tohoto depopulačního argumentu navrhuje cílené nukleární útoky na největší civilizační centra, kde benefity jaderných zásahů překonají ekologické nevýhody s nimi spojené, jelikož velké megalopole jsou již nyní environmentálně prakticky vydrancované (a v tomto ohledu již tedy jaderný výbuch nemá již příliš co zničit), žijí v nich pouze přemnožení lidé, z nichž celá polovina je představována lidmi skýtajícími nebezpečí největší - a sice plodnými ženami. Linkola by zároveň rád přispěl k depopulaci vlastní akcí, alespoň v rovině myšlenkového pokusu, když říká:„Kdyby existovalo tlačítko, které bych mohl stisknout, obětoval bych svůj život bez váhání, pokud by to zároveň znamenalo smrt miliónů lidí“ (pozn. LZ: Zde jde zjevně o utilitaristický kalkul.  Snížení ekologické stopy lidí eliminovaných díky jeho vlastní sebevraždě, by bylo vykoupeno ztrátou možnosti publikovat a inspirovat tak mnoho lidí k minimalizaci jejich spotřeby. Bod zlomu benefitů a nákladů vlastní řízené smrti proto stanovuje až na úrovni miliónů mrtvých). Jeho další depopulační návody jsou o něco méně brutální a se týkají povinných potratů provedených na každé ženě, která již dosáhla počtu dětí, který jí umožňovala státem vydaná licence. Z důvodů udržení vysoké kvality genofondu by domácnostem vykazujícím sociální či genetické defekty nebyla replikace povolena, čímž se opět blíží ideálům nacistického Německa, které bylo průkopníkem na poli eugeniky. Za určitých podmínek by byly zavedeny také povinné sterilizace. 

Zásadním klíčem k ekologické udržitelnosti mají být především hluboké změny v sociální a ekonomické sféře, jež by se daly popsat jako návrat k medievalismu. V prvé řadě by mělo být zastaveno využívání fosilních paliv. Po technologické stránce byl populační boom zprostředkován zejména objevem elektrického proudu a jeho využitím ve výrobě i v každodenním životě díky běžným domácím přístrojům. Tyto výdobytky techniky by proto musely být z velké části zničeny společně s dalšími vynálezy, které spatřily světlo světa v posledních 100 letech. Elektrická energie by mohla být využita pouze výjimečně za účelem komunikace a osvětlení. Nežádoucí by byl také zahraniční obchod či turismus, mezinárodní cesty by vykonával pouze malý počet diplomatů a korespondentů. Doprava by byla realizována na kolech a veslovacích člunech, soukromá auta by byla zkonfiskována. Dálkové cesty by pokrývala řídká veřejná doprava, podél cest by byly zasazeny stromy. Společnost by měla být postavena na malých agrárních komunitách a pro svoji obživu uplatňovat také lov a rybolov, z důvodu maximální ekologické efektivity by se na jídelníček dostali například i bezobratlí živočichové a krysy. Určité prvky tržní ekonomiky by měly být zachovány, konkurenční dynamika by ovšem byla do značné míry redukována. Průmyslová výroba by z velké části zanikla, zachována by byla pouze ve velmi dobře vyargumentovaných případech, veškeré výrobní kapacity by byly pod kontrolou státu. Vzdělávání by se soustředilo primárně na získávání praktických dovedností a základních znalostí čtení, počítání, vědy a filozofie. Informační technologie by přestaly existovat, stejně jako technologický výzkum obecně. Přetrvala by naopak většina forem umění, pokojný a někdy také bujarý venkovský život, dařilo by se muzeím, studiu historie, lokálním zvykům a dialektům, genealogii. Rozkvétalo by mnoho disciplín souvisejících s biologií. Všude by byla čistá voda, panenské lesy i mokřady, roční období, stromy, květiny, soukromý život – to vše nazývá Liknola životem skutečným. (Pozn LZ: Předpokládám, že v reálném světě je této představě nejblíže Bhútán) Nic z toho by ovšem nebylo výsledkem individuální volby, tento stav světa by na společnost uvalila výše zmíněná rada moudrých. Početní stav lidstva by celoplanetárně neměl překročit půl miliardy jedinců.