Zkažená červená stovka

Tuhle odpoledne mě dopadl hlad. Ne, že bych tím trpěl nějak často. Ale občas si vzpomenu, že nejen informacemi živ jest člověk. Tak jsem někam zapadl.

Početl jsem si v jídeláku a vynalezl v něm rajskou s knedlíkem a hovězí pečení. Nu, zvědav, jak se kolega v kuchyni zná s řemeslem, čekal jsem a pokukoval po okolí. Naproti přes uličku seděli tři „strejci“. Už notně v letech a hráli — světe div se — mariáš. Nevím, proč se taková skvělá hra hraje pořád méně. Před každým z nich kopička hliníkových desetníků, dvacetníků a padesátníků, co už tenkrát, když ještě platily, měly nižší cenu, než ten kov z kterého byly.

Před nimi malá pivka — inu asi důchodci, šetří a baví se. A navíc jsem jednomu z nich viděl do listu! Tak si tak mírumilovně spouštím emisi žaludečních šťáv, pokukuji, jak si jeden z nich blbě prohrál betla, poslouchám, jak se dohadují o padesátník, protože flek nedostal. Klasika, klídek. Pozdní odpoledne.

Rajská přistála přede mnou. Dokonce bez vyžádání se šesti. A pečeně byla skutečně pečená a špikovaná. Omáčka voněla maličko po perníku a byla sladká a zároveň kyselkavá. Nebyla to ta jíšková zaboudlina, ale omáčka silná, jak má být. Přestal mě bavit oznámený ložený durch a oddal jsem se obědu cele. Tu někde mezi třetím a čtvrtým knedlíkem vešli dva. Ne zrovna, ehm, no nic. Dva. Jeden kolem třicítky, spíše více, druhý tak přes dvacet.

Jen jsem je tak zaregistroval, že jdou k pultu, dávají si nějaké limošky. Ten mladší se počal s lahví limonády producírovat po place, místy zmítán nějakými pohyby. Podle sluchátek na uších jsem vyvodil že poslouchá nějakou etno-hudbu a ty kontrakce jsou zřejmě reakcí na ni. Okrajem mysli mi prošlo něco o rappování. Vrátil jsem se v úvaze k tomu, že hovězí pečeni šlo nahradit i sázeným vejcem se žloutkem dosud tekutým. Ekonomickému propočtu ceny, jakožto i přemítání o riziku salmonelózy.

Plně smyslově uspokojen periferně vnímám od pultu lehce vzrušený trialog:
„…ještě tři koruny…“
cinkot drobných
„…se jí vys…“
„…je málo…“
„…kur…o.“

Hovor utichnul a vidím jak odcházejí. Neklid zažehnán. Když míjeli karbanící strejčky, jeden z nich natáhl ruku a jen tak mimoděk stáhl se stolu ležící poloprázdnou krabičku cigaret.

Pak nevím, co se stalo. Byl to zlomek vteřiny. Ta kradoucí ruka zmizela z dohledu, ozvalo se tříštění dřeva, cinkot skla a z pod stolu o šest metrů dále se ozvalo:

„…co děláš, voéé?“

Starší pán zvedl překocenou židli, narovnal ubrus na stole a zvedl rozházené desetníky:

„Nezapomeňte zaplatit rozbité sklo a vylité pivo, mladíku!“

Nezaplatili. Málem vzali futra s sebou.

Pán si sednul zpět ke stolu a zahlásil: „A ještě mi, blbec, zkazil červených sto sedm.“