Zhoubné bujení států

Státy a výkonná moc v posledních zhruba 100 letech, zjistily, že je možné (a snad dokonce pro některé jedince opravdu jednodušší) uzmout jim elementární lidskou odpovědnost za jejich osoby blízké, rodiny, děti, rodiče a další. A dokonce i za sebe samotné. Proti přirozeným sociálním vazbám, v té nejmenší sociální jednotce nasadily tankový útok podporovaný pěchotou, dokonce i se zbraněmi hromadného ničení. Myslím to samozřejmě obrazně, ale velký rozdíl v tom není.

Jedním z posledních nápadů těchto (nejen našich) „sociálních inženýrů“ je, že se posune povinná hranice odchodu do důchodu na 70 let. Umíte si představit, že v 70 letech taháte na stavbě pytle s cementem? Umíte si představit, že v 70 letech jste schopni konkurovat dvacetiletému mladíkovi v oblasti programování, či kdekoliv v IT? Nesmysl. Umíte si představit, že Vás operuje sedmdesátiletý chirurg, který operuje, operuje – a najednou kouká, že pitvá?

Jednotná hranice odchodu do důchodu je jen dalším z nástrojů manipulace s lidmi. Snad se dokonce odvážím říci, že důchod, jako institut, je možná totálně pomýlená myšlenka. A možná o to hůře, že se různým jedincům vyměřuje jinak? Proč by měli mít vojáci, policisté, nebo nakonec ženy mít jiná pravidla, než jiní lidé?

Jak k tomu přijde žena, která děti mít nemůže? Proč chlap, který děti má, nemá stejnou výhodu, jako žena? Vím, že porod bolí, ale jemu předcházel nějaký svobodný akt obou partnerů a nějaká společná vůle! Celé je to jen výplod chorobných mozků, které chtějí nařizovat lidem, co smějí, nesmějí a za chvíli dokonce i jak to mají udělat.

Domnívám se, že institut univerzálního důchodu (kdykoliv) je fatální omyl a chyba úsudku. Proč by nemohla spokojená a zajištěná osoba „odejít do důchodu“ v pětadvaceti? A proč je nucen padesátiletý člověk strpět ponižování, urážky a permanentní odmítání jen proto, že nedosáhl důchodového věku jen proto, že nebyl v životě příliš úspěšný?

Zdá se mi to podobné komunistické doktríně „povinnosti pracovat“. Do vypuštění duše.

Pokud bychom uvažovali v rovině osobního spoření si na vlastní stáří – a je v zásadě jedno, jakou formou – či si budete naspořené částky dávat do štrozoku, nebo je svěříte nějakému finančnímu ústavu, stát Vám je zlikviduje inflací.

Pokud by rejpalové chtěli říci, že Národní banka jen koriguje inflaci do přijatelných mezí, mám ihned námitku: ne. Pokud existuje rezervní bankovní systém, peníze v „komerčních“ bankách vnikají ze vzduchu. Lze vyprodukovat v podstatě nekonečnou množinu peněz prakticky z ničeho. A Národní banka jen sanuje tyto škody tím, že pohybuje repo sazbami, nebo prostě nechá nové bankovky vytisknout. Obojí je jen škoda střadatelů.

Klasické bankovnictví mělo jiný systém: banka držela řekněme 1 000 000 peněz na úložkách. A směla si dovolit půjčit věřitelům, či jinak používat peníze, jen a právě jen do této částky. Nic víc. Dokonce banky měly svého času právo emitovat své vlastní papírové peníze jako zástavu za svěřené hodnoty, třeba zlato.

Celý tento vcelku logický systém, je dnes v trapu. Peníze jsou jakousi virtuální realitou. Peníze dnes nejsou reálnou hodnotou, ale jen barevnými papírky.

Z tohoto důvodu, a právě jen z něj, je nesmysl převést důchodový systém na osobní spořící účty. Dokud se nezmění finanční systém. Protože po Vašem padesátiletém zodpovědném spoření se snadno stane, že stát Vám tyto uspořené hodnoty inflací průběžně znehodnotí. 40 let jste úporně spořili, a teď si za to koupíte tak maximálně krabičku sardinek, ale jistě ne klidné stáří.

Rozumné se mi zdá myslet včas na své stáří. Spořit v lepším finančním systému, než je současný, anebo se jen spolehnout na přirozený vděk a slušnost svých potomků.

Obojí je dnes téměř nemožné.

Děkuji Vám za pozornost i Vaše názory vyjádřené anketou. Petr Závladský