Výli vyli vjence

Stále a do omrzení slyšíme z projevů některých politiků, čteme zde v blozích, obhajobu práv jedné občanské skupiny na statky jiné skupiny občanů.  Přirozenou oprávněnost přerozdělování.

Všichni jsme, předpokládám, svého času chodili do školy. Bezpochyby v našich třídách existovali jedničkáři i čtyřkaři. A nikoho z nás ani ve snu nenapadlo požadovat po jedničkářích, aby část svých úspěchů „redistribuovali" svým slabším spolužákům. A čím jiným byla školní známka, než odměnou za schopnosti, za vlastní píli, úspěch. Žádného čtyřkaře by ani ve snu nenapadlo požadovat podíl na známce svého lepšího spolužáka, sám by to považoval za „na hlavu padlé", necítil by oprávněnost požadavku přisvojovat si cizí úspěch. Známky byly prostě spravedlivou odměnou za náš školní výkon.

Jakým chemickým postupem, jakou hormonální změnou, se v některých lidech najednou objeví pocit, že mají zcela oprávněný nárok na podíl ze statků úspěšnějšího člověka? Kde se v nich najednou objeví ta vyčůranost? Proč začnou mít chuť na sousedovu nedělní husu, i když na jejich stole jsou jen hrách a kroupy?

Nikdo příčetný si v neděli před polednem nezavolá policii, ať zabaví Nováčkům v sousedním bytě jejich oběd jen proto, že na něj má také chuť. Ve vidění světa některých lidí se tento NÁROK zakotvil jako výchozí světonázor. Nevolají si k jeho prosazení policii, ale politiky, kteří svět vidí podobně.

Juro Jánošík byl sprostý lupič, přestože jeho lupičství bylo„sociálně selektivní".

Věci se mají pojmenovávat správnými jmény.