Toho bych se nenadál

Nějak se mi nikdy nepovedlo s panem Václavem Klausem bezvýhradně souhlasit a nepatřím k jeho uhranutým obdivovatelům. Dokonce si myslím, že má řadu charakterových vad. Je mi i silně podezřelý jeho raketový vzestup v Laterně Magice a Špalíčku před dvaadvaceti lety. I jeho volba presidentem republiky a její prostředky jsou mi hodně proti srsti.

Přes to (nebo právě proto) sleduji velmi pozorně, co říká a dělá.

Václav Klaus včera poskytl Právu rozhovor, jehož některé části stojí za pozornost.

Otázky redaktora redakčně zkracuji, odpovědím ponechávám co nejpůvodnější podobu. Moje komentáře jsou v rámečcích.

Pane prezidente, v diskusích nejen v České republice se hojně používá slovo krize. Mluví se o krizi morální, ekonomické, politické. Je to podle vás opodstatněné?

Odmítám, abychom se bavili jen o eurodluhové krizi dnešní doby. Ta je nepochybně krizí v klasickém vymezení, ale pro mě je to pouze vršíček ledovce. Je logickým produktem něčeho, což bych se též odvážil označit za krizi. A to je jistý model euroatlantické společnosti, velmi dobře viditelný na evropském kontinentu. Řekl bych, že Evropská unie je v krizi.

Jsem přesvědčen, že tomu tak je. Dokonce v krizi, kterou mohou změnit jen velmi radikální a rychlé kroky. Morální, ekonomické i politické.

Jaké jsou tedy základní rysy toho stavu? Jaké chyby podle vás k němu musely vést?

Euroatlantická společnost zapomněla na některé elementární stavební kameny jakékoli fungující racionální společnosti. Je opita svým relativním úspěchem, svým nesporným a nikým nezpochybňovaným blahobytem, který přesahuje to, co bylo v předcházejících desetiletích, ne-li staletích. Když se říká, že dnešní textilní dělnice má více šatů a lepší šaty, než měla královna před třemi sty lety, je to sice bonmot, ale něco na tom je. Opita svými úspěchy tato společnost zapomněla, že na něčem byly založeny, a ve své permisivnosti a krátkozrakosti vesele likviduje jeden z těchto stavebních kamínků za druhým a pak se diví, že to přestává fungovat.

S tímto hodnocením prostě souhlasím. Hlavně s tou opilostí společnosti a světa a krátkozrakostí.

Které z těch základních kamenů jsou podle vás ty nejzákladnější?

Posadil bych vedle sebe několik rovin a mluvil bych o nich s tím, že jejich hierarchizaci bych nechal na jindy. Nepochybně tady existuje rovina ekonomická a nemyslím si, že je nutně primární. Tyto ekonomiky opět přestaly důvěřovat trhu, opět si myslí, že rozumnější je zásah státu. Tyto země přijaly za své něco, proti čemu jsme bojovali v komunismu. Když jsme se z něj vymaňovali, pokusili jsme se navrátit zpátky. A nyní vidíme, že lidé, kteří tyto zkušenosti neměli, kteří nemají naši míru citlivosti k těmto věcem, nás vesele vracejí do doby, která se začíná více a více podobat té minulé. V ekonomickém smyslu, aby mě nikdo nechytal za slovo, mluvím-li o struktuře rozhodování, o podílu trhu a státu a tak dále.

Opět – a začíná mi být divně – s tímto hodnocením musím souhlasit. Vracíme se do komunismu. Dokonce nejen ekonomicky, ale i společensky. Jakoby se ten zvrat před dvaadvaceti lety ani nestal, nebo byl úplně něčím jiným, než se zdál být. Každopádně to nebyla revoluce, protože tomu zvratu chyběly atributy revoluce. Možná tam začíná náš problém.

To je tedy jeden typ krize.

Tento typ je samozřejmě spojen s lidskou nafoukaností moderního člověka, který si myslí, že je všechno povoleno, že se všechno smí, že vůbec nejde o to, kolik vyrobím, ale kolik mohu konzumovat, který nehledá propojení mezi jedním a druhým. To se navenek projevuje i tou krizí ekonomickou a finanční, protože euroatlantická společnost je navyklá žít tak, že spotřebuje víc, než sama vyprodukuje. Společnost je taková zpovykaná, jak se to řekne tím zvláštním českým slovem. Lidé mají pocit, že musí mít permanentně zapnutý air condition, a jenom přehazují znaménka z chlazení na topení, zatímco člověk, homo sapiens, drtivou většinu své existence žil bez tohoto vynálezu a musel někdy vydržet ve větší zimě a někdy musel přežít těch 36 stupňů, které jsou plánovány na dnešní odpoledne.

Ačkoliv to nebylo explicitně vyřčeno, myslím, že hlavně šlo o kritiku dluhového principu – státu i jednotlivců. Žití nad poměry a ještě s chvástáním, že nikdy nikomu nebylo lépe. Maně mě napadá výrok z Haškova Švejka: „To se nám to hoduje, když nám jiní půjčují“. Společnost, současná, prostě využívá jen krátké peníze. Hned, teď, a za mnou potopa. Ale vždyť k tomu stát přímo nabádá a vyzývá! Nejen svou měnovou politikou, ale všemi dalšími nástroji. Nešetřete, nebudujte, nemyslete na zítřek. Snězte co nejvíce můžete, vypijte všechno, protože kdoví, co bude zítra. Konzumujte dnes, zítra už nebude.

Jak se krize podle vás odráží v politické rovině?

Tady se přijímají nové nebezpečné ideologie, které nás velmi vzdalují tomu základnímu, což je lidská svoboda a elementární prvky demokracie. To, že jsme v postdemokratické společnosti, si uvědomuje více a více lidí. Jejím klasickým znakem je to, že se sejdou paní Merkelová s panem Sarkozym a najednou se rozhodnou, že se v Evropě stane to a to. Je narušen elementární systém parlamentní demokracie a je to všechno propojeno s myšlenkou: zapomeňme na stát, zapomeňme na tuto významnou entitu lidských dějin a honem se těch států co nejrychleji zbavme. Vládněme skupinkou moudrých buď v Bruselu, nebo někde v New Yorku.

Ano. To je varující mechanismus. Nějaká paní Merkelová a nějaký pan Sarozyi si osobují vrtěti psem. Vy jste si je zvolili? Nebo já? Ale ne! Chovají se, jako by jim patřila celá Evropa. Primitivně se o totéž pokusil jakýsi Dolfi z Rakouska a rozpoutal tak neslýchaný ideologický masakr a světovou válku.

Vy jste ale politicky aktivní člověk. Určitě něco máte na mysli mimo toto akademické hodnocení.

Jednou věcí je má víra ve spontánnost řešení, když ten dosavadní způsob fungování narazí na svou skutečnou hranici, že už to dále nepůjde. Tato situace si spontánně vybere své řešení. Já ho nedoporučuji. Myslím si, že by bylo daleko lepší, kdyby se objevili politikové, kteří by se chtěli tomuto spontánnímu, totálně nekontrolovanému chaosu vedoucímu až k anarchii vyhnout, kteří by to uměli dělat racionálním způsobem.

Zde bych panu Klausovi začal odporovat. Současný politický mechanismus není schopen vyprodukovat politiky s vizemi, protože politika přestala být o lidech, ale stala se jen mocenským nástrojem. Proto situace dospěje až na svoji skutečnou hranici a dále už to opravdu nepůjde. Spontánní vystoupení, která povedou až k té anarchii. A nelze si nepřipustit, že to budou krvavá jatka.

Nikoli poprvé mám dojem, že vy to máte promyšlené a máte též lidi, kteří vaše názory sdílejí. Přesto mainstream, zdá se, jde jiným směrem. Jak chcete své myšlenky vtělit do reálného života?

Nemyslím si, že mainstream jde jakýmkoli směrem. Mainstream se veze, mainstream klouzá po povrchu, mainstream nic nedělá, mainstream politikaří, mainstream se nechá ovlivňovat tím, čemu můj vicekancléř říká mediokracie, mainstream si nechá vnucovat témata našeho politického diskursu panem Václavem Moravcem každou neděli, který se rafinovaně ptá, o čem se po tomto pořadu začne hovořit. Přece není možné, aby pan Moravec určoval témata našeho politického života. Politici mají panu Moravcovi určovat ta témata, mají přijít s tématy. Mainstream maximalizuje krátkodobý užitek ze svých postů – nemyslím to ve zlém. Ale že by mu skutečně šlo o proměnu společnosti? To kolem sebe nevidím.

Ano. To je přesný postřeh. Politiku neurčují politici s vizemi (chtěl jsem jmenovat, ale nebudu), ale média. Čí média ptám se? Pana Ringiera, nebo koho? Pana Murdocha?

Všiml jsem si prohlášení premiéra Petra Nečase k výročí invaze roku 1968, že v současné době není hrozbou takový vpád, ale radikalismus a terorismus. Souhlasíte s ním?

Přiznám se, že jsem si toho výroku všiml. Udivilo mě, že to vůbec nekomentovala média, to když já řeknu nějakou takovou věc, tak se to omílá zleva zprava.

Divím se, že pan premiér nevnímá, že dnešní pokojní sousedé mohou být v budoucnosti snadno (nejen ekonomicky) zahnáni do situace, kdy přestanou být pokojnými sousedy, kamarády. Ostatně máme zkušenosti z Mnichova, Postupimi i z Čierne nad Tisou.

Nemám pana Klause v oblibě, ale je třeba se zamýšlet i nad slovy, která Vám neříkají kamarádi.

Kdosi tu na blogu ocitoval pana Miloše Kopeckého. Protože ten výrok je tak pozoruhodný, dovolím si jej přepublikovat znovu:

„Co je to morálka? Konvence, která je jiná v Turecku, v Albánii či v Americe. Ale mravnost je jen jedna. Je to nepsaný zákon, který by i ten největší primitiv měl dodržovat. Nikomu neubližovat, ale pomáhat.“