Tak nějak…

Babička byla dáma. Snad poněkud svérázná, ale pokud se pamatuji, dobře vychovaná. Vulgární vyjadřování se u nás nenosilo. Jedno z nejsprostších slov, které jsem doma zaslechl bylo: „ty bambulo“.

Babička vyšla každé ráno na zápraží, vyklepla si z krabičky Startku bez filtru, zapálila si, labužnicky potáhla a dlouze se rozhlédla po obloze. Zavrtěla hlavou a pronesla: „dnes ještě nepůjdou, dnes ne“. S mírným pokrčením ramen se vrátila do chalupy a zalila si kávu.

Sledoval jsem s nadšením ten babiččin ranní ritus. Léta jsem žil v domnění, že se jedná o jakousi empirickou meteorologii opřenou o zkušenosti generací předků, nebo něco podobného.

Až jednou jsem se osmělil a povídám: „…ale babičko, kdo to kam ani dnes nepůjde“? Zahleděla se ještě jednou k horizontu, cigaretou vytvořila tři úžasná kolečka dýmu, která stoupala v soustředných kruzích k ranní obloze, zvětšovala se, řídla, až je obloha pohltila.

Pohladila mě po hlavě: „Komouši, synku, ti zas*aný bastardi, ta bolševická verbež, do p**ele“.

Když tak čtu denní zprávy a bloudím očima po obloze mezi červánky, ptám se babičky, která už dávno odešla tam, kde se rozplynuly i kroužky dýmu z jejích cigaret: „a dnes už ano, babičko?“

A tiše slyším odněkud zdaleka její hlas: „ještě nepůjdou synku, pořád ještě ne“.