Soukromý majetek ještě jednou

Bývám označován za nepřítele soudobé společnosti, ignoranta, kterému nedochází nutnosti moderního společenského zřízení. Nedocházely mi však ani nutnosti komunistického, resp. reálně socialistického zřízení a nedochází mi ani nutnosti zřízení současného. A ani pro něj nemám nějaký specifický název.

Rodiče, vlastně prarodiče, se kdysi přistěhovali z Moravy do Prahy. Ale ani náhodou dobrovolně. Dědeček si prošel Podkarpatskou Rusí, Slovenskem a nakonec zakotvil v Hodoníně. Pojal tehdy myšlenku, že limonády nejsou špatný kšeft a naučil se vařit šťávy, koupil kyvety na výrobu sifónu a úspěšně limonády vyráběl a prodával do širého okolí. Limonády vyráběl, lahvoval a rozvážel náklaďáčkem do mnoha okolních hospod. Dařilo se mu.

Jenže tou dobou se začalo dařit i komunistům. Jedno z prvních opatření bylo, že si nesmí vařit šťávy sám, ale musí je povinně odebírat ze státního sektoru. Co na tom, že státní šťávy měly životnost dva dny? Láhve v hospodách bouchaly, odběratelé se bouřili a děda to musel zabalit. Nikdo mu vlastně nic nevyvlastnil ani neznárodnil. Jen byl konkurenčně zneschopněn.

Ale o tom to vlastně není.

Přibyli do Prahy, děda se stal úředníkem vzájemné pojišťovny Slavia a život byl nějak snesitelný. Do Prahy přibyla i prababička a celý ten rod. Jako zajištěný člověk si děda s babičkou pořídili za Prahou zahrádku – ostatně byli zvyklí hospodařit – a městský život jim tuto přirozenost odepíral. Tuto nemovitost si pořídili někdy v listopadu 1950. Žádný statek. Zahrádka cca 2,5 ha s dřevěnou chatkou a v Praze byt 1+1.

Kdysi, velmi dávno, se manželé Heydrichovi usnesli, že ukradnou a zarizují zámeček v Panenských Břežanech. Byl výstavní, hodný zastupujícího říšského protektora. Paní Heydrichová si potrpěla na společenský život a protože Panenské Břežany byly daleko za periferií Prahy, rozhodla se, že k oživení společenského života je nezbytné sídlo vybavit letištěm. Na výstavbu letiště byli zjednáni italští vězni. Trochu není jasné, jaké italské vězně mělo k dispozici nacistické Německo, ale ponechme to bez odpovědi. Italští vězni stavěli, ale nedostavili. Říšský protektor zahynul před dokončením letiště.

Letiště zůstalo v nedokončeném stavu v podstatě až do roku 1953, kdy do něj přešla společnost Aero, do té doby registrovaná v Praze ve Kbelích.

Společnost Aero – v té době už Státní podnik – letiště zprovoznila, byť zpočátku pouze s travnatou přistávací plochu. V letech 1919 – 1932 se společnost Aero zabývala svojí vlastní vývojovou řadou letadel Ae-01 až A-100. V těsně předválečných letech vyráběla licenční bombardéry Bloch MB-200 a dopravní letadla Havilland DH-50.

Po válce, v inkriminované době, od roku 1954 (a zkušebně od roku 1951) se nově instituovaný podnik Aero Vodochody byl nucen orientovat na vývoj a licenční výrobu vojenských stíhacích letounů MiG-15 (1954) a posléze na řadu MiG-15Bis, MiG-19 (1958), MiG-21 (1963-1972), resp. MiG-23 (1967-1985).

Proč o tom tak široce píšu? Protože ta chata a zahrada prarodičů se vyskytovala přesně na prvním kilometru před prahem přistávací dráhy. A závod Aero všechny ty proudové stíhače pečlivě testoval ve všech výkonnostních režimech ve vzduchu. Nevím, jestli jste někdy zblízka slyšeli startovat či přistávat proudové letadlo. My ano. Dnes a denně, mnohokrát za den. Jako děti jsme z nich měli děs. Sestra, jen zaslechla zvuk letadla, utíkala jako o život do chaty schovat se babičce pod sukně, nebo sebou plácla do trávy, ucpala si uši a bezmocně strachy řvala. A to nemluvím o nadzvukových strojích, které při rychlosti nad Mach+1 prolamovaly s ohlušujícím třeskem zvukovou bariéru (sonický třesk).

Z poklidné zahrádky se stal permanentně řvoucí děs. Za celá ta léta se ovšem nikdo ani náznakem nepokusil kompenzovat tu šílenou hlukovou zátěž ani nám, ani stálým obyvatelům obce. A že tento soukromě vlastněný pozemek cizím zásahem přišel o značnou část své ceny netřeba zdůrazňovat.

Další útok proti tomuto soukromému majetku se odehrál v sedmdesátých letech. Tehdejší JZD Klíčany navezlo na blízké pole obrovské kvantum igelitových pytlů s močovinou. Ty během zimy popraskaly a močovina se tajícím sněhem dostala do hlubokých vrstev ornice a následně se po několika letech objevila ve zdrojích pitné vody ve formě dusičnanů a dusitanů v koncentraci o stovky procent překračující hygienické předpisy. Voda ve studních se stala hygienicky závadnou a nepitnou. Ani za tento ekologický zločin nebyl nikdo pohnán k zodpovědnosti a škoda nebyla majitelům žádným způsobem kompenzována.

Třetí morová rána následovala v devadesátých letech. Stát se rozhodl vystavět rychlostní komunikaci Praha-Teplice. Plánovači narýsovali plány stavby, která rozpoltila obec Panenské Břežany ve dví. Nešťastní majitelé pozemků a zahrad, přes jejichž pozemky se dálnice vycabila byli sice vyplaceni, ale výkupní cena byla žalostná (něco kolem 4 Kčs/m²) a ti, kteří se vzpouzeli byli nekompromisně vyvlastněni za náhradu Kčs 0,20/m².

Pozemky vlastníků, které jsou k dnešní dálnici těsně přilehlé byly zcela opominuty. Vlastníci nedostali nic. Od roku 1992/1993 byli obtěžováni nadměrnou prašností, hlukem stavebních strojů a devastací přístupových komunikací při výstavbě. Po uvedení dálnice do provozu jsou k dnešnímu dni již 18 let obtěžováni dopravním hlukem dálnice, exhalacemi ze spalovacích motorů a nadměrnou světelnou expozicí.

No a pokud odhadujete, že se nedočkali ani jediné koruny kompenzace, samozřejmě máte pravdu. Jejich pozemky jsou v současné době v podstatě bezcenné a neprodejné. A do značné míry neobyvatelné, nehledě ke kontaminaci ovoce a zeleniny.

Nejnovějším atakem na obyvatele Panenských Břežan je záměr finanční skupiny Penta Investments udělat z letiště Vodochody mezinárodní letecký terminál. Cílem je vytvořit paralelní letiště k letišti Ruzyně především určený pro charterové a nízkonákladové lety.

Tentokrát ale již nejde o bezohlednou akci státu, ale o projekt ryze soukromý. A pokud budu hodně nepříjemný, tak o soukromý projekt významně financovaný z veřejných prostředků. Pokud si nevzpomínáte, pak právě skupina Penta Investments za babku skoupila pozemky kolem letiště Ruzyně, které od ní později stát za velmi drahé peníze zpětně vykoupil.

Ale o tom až v příštím článku.

Závěr z této stati (volně navazuje na článek Neúcta k soukromému vlastnictví) je v podstatě velmi jednoduchý. Za komunistického zřízení byla úcta k soukromému vlastnictví prakticky nulová a nelze se tomu příliš divit. Dvaadvacet let po převratu se ale vlastně vůbec nic nezměnilo.