Rozpolcenost svědomí

Odbory jsou podle mého názoru dnes naprosto anachronickou institucí, která jen požaduje podle socialistických mechanismů moc někomu brát a jiným dávat.

Když pomineme, že odboroví předáci nejsou voleni všeobecnou lidovou volbou, ale jen volbou partikulárních skupin, můžeme vnímat, že jsou jen jistými lobbistickými nátlakovými skupinami.

Populistické tvrzení, že odbory zajišťují pracujícím důstojnější životní podmínky je lež, jako věž z Manhattanu. Prakticky fungují tak, že vydírají jistá privilegia jen pro skupinu svých přívrženců na úkor ostatních občanů – dokonce kolegů. Jinými slovy můžeme konstatovat, že každá koruna, kterou odbory „vydolují“ pro své přívržence, znamená jen obecné zvýšení nezaměstnanosti.

Zaměstnavatel přece logicky musí zareagovat tak, že jeho výnosy jsou víceméně konstantní, a jestliže něčí mzdové požadavky jsou skupinově vynucovány silou, nikoliv individuálně, tedy smluvně volné, musí redukovat počet příjemců těchto nepřirozených mezd (počet zaměstnanců = část výnosu na mzdy / mzda). To je prostá rovnice.

Jen člověk, který skončil u malé násobilky, anebo je naprosto egoistický, té rovnici nemůže/nechce rozumět. Jen levicová populistická demagogie se snaží deklarovat, že vynucené mzdy půjdou na úkor zisku zaměstnavatele. Nikdy. On má jasně stanovenou svou mez, dokdy se mu chce riskovat své peníze, resp. dokud se mu riskovat vůbec vyplatí. Je jen „zděděnou“ lží, že odbory vyvažují moc mezi podnikatelským subjektem a prodejci práce.

Ti, kteří jsou skutečně závažně odíráni, nemají v odborech vůbec žádnou oporu. V praxi to vidíme velmi často. Zaměstnanci dostávají jen minimální mzdu, dokonce pod hranicí stanovenou nesmyslným Zákoníkem práce, za odpracované hodiny, které zmíněný Zákoník vůbec neumožňuje. V lepším případě obdrží nějakou částku jaksi „mimo“. Mimo daňový systém, bez zápočtu do nemocenského, důchodového atp.

Do očí bijící darebáctví je (mj.), že své odborové svazy (asi nějaké nové ROH) mají i státní instituce, ministerstva a úřady – tady přece není žádný kapitalista, před kterým by měly odbory tyto dělníky „ochraňovat“. Vždyť jsou to státní zaměstnanci!!!

A nebo jsme už dospěli tak daleko, že „super-kapitalistou“ je stát? Vypadá to tak.

Z čeho plyne rozpolcenost mého svědomí je to, že v sobotu vyvolaly tyto odborové organizace masovou, padesátitisícovou revoltu proti všem reformám.

Ty reformy jsou ale naprosto nezbytné. Ale musí být reformami. Ne v podobě, že se všem přidraží vše. Reformy musí začít šetřit výdaje, ne zvyšovat příjmy státu!

Má rozpolcenost tedy pramení z toho, že vzniklý odpor proti změnám mají na svědomí výše zpochybněné odbory, ale že jsou dnes jedinou silou, která to dnes dovede zorganizovat. Jako by lidé otupěli a zestádněli. Jako by se znovu báli mít svůj osobní názor a prosazovat si jej svobodně, ne jen v anonymním davu, kde osobně neriskují nic. A ještě za buřta a pivo!

Ale jen věc, která nese rizika za něco stojí, jinak je to jen osobní vyčůranost. To platí od věků.

Kruci, v '89 nebyly na náměstích odbory, ale nespokojení a naštvaní lidé.