Řítíme se do ho…en, nevíme jak z toho ven

zpívá jedna, ne zrovna mainstreamová kapela. Je třeba se nad tím zamyslet. Kdysi dávno korunoval John Wyndham své stěžejní dílo výrokem: „dokud lidé ještě viděli, nedívali se“. V knize se hodně využívá symboliky. Za sebe bych ji doplnil o: „dokud lidé ještě uměli myslet, nemysleli“.

Neustále a setrvale, od školních let, jsme krmeni dávkami státní propagandy o nezbytnosti státu, jeho nutnosti, užitečnosti a efektivitě, bez ohledu na politickou situaci a vládnoucí kliky.

Každý soudobý státní útvar je jen mocenským nástrojem, který si v daném okamžiku nějaká vlivná skupina přisvojí a začne jej ovládat, začne řídit zbytek společnosti. Kam ho řídí, vidíme všichni velmi názorně. Není bez zajímavosti, že tento jev nemá nic společného s původní myšlenkou demokracie. Původní demokratické pojetí bylo velmi idealistické a nedomyslelo, a ani nepředpokládalo základní Parkinsonův byrokratický zákon:

1. práce se rozrůstá tak, aby vyplnila dobu, která je k dispozici pro její vykonání (ani malé množství práce nevede ke vzniku volného času, nýbrž je rozloženo na celou pracovní dobu)
2. úředník chce rozmnožovat své podřízené, nikoliv konkurenty; úředníci si navzájem přidělávají práci (počet zaměstnanců úřadu stoupá, aniž by se to projevilo na jeho efektivnosti)
3. délka a složitost jednání je přímo úměrná znalostem jednajících o daném předmětu jednání (miliardový rozpočet na atomový reaktor se schválí snadno, o vybudování přístřešku pro kola zaměstnanců se jedná komplikovaně a dlouze).

Vyvrcholením toho všeho je pojetí Velké Evropy založené na stejných principech. Na byrokracii, mocenských zájmech, neefektivitě a diktování. Lidé jsou odděleni a nemají do toho mnoho co mluvit. Občasné divadlo svobodných voleb na meritu věci nic nemění.

Od věci není ani Peterův princip:

„Projeví-li se zaměstnanec jako schopný, je povyšován tak dlouho, až dosáhne postavení, na které nestačí. Za určitou dobu bude tedy v úřadě každé místo zastáváno pracovníkem, který je nezpůsobilý je vykonávat. Administrativa zatím funguje pouze proto, že je v současnosti ještě dostatek úředníků, kteří to „nedotáhli“ na místo své nezpůsobilosti.“

I to je tristní konstatování.

Nevíme-li, jak z toho ven, jak z České republiky udělat místo ke slušnému životu, recept je poměrně jednoduchý, byť ne snadno přijatelný:

1. Odmítněme jakékoliv direktivy kolektivizované socialistické Evropy ovládané exkomunisty
2. Odmítněme mocenské tanečky jakýchkoliv politických stran ovládaných exkomunisty
3. Změňme Ústavu tak, aby byla skutečně vykonávána vůle lidu, nikoliv mocenských skupin
4. Pokud to není možné, změňme zřízení za jiný model, než je standardní zastupitelská demokracie. V době sira Winstona Leonarda Spencer-Churchilla to byl podle jeho názoru nejlepší ze všech možných špatných způsobů vládnutí. Dnes jsme z této poučky tvrdě poučeni, že se sir Winston mýlil. Byla to jedna z nejhorších variant ze všech špatných.

Jen tak na okraj: zkuste si třeba přečíst knihu Knuta Faldbakenna – Bídné roky, nebo třeba knihy Johna Steinbecka. Třeba Vám to otevře oči.

Chceme-li z České republiky udělat znova něco zajímavého, důležitého a způsobilého k životu lidí, musíme vědomě zatratit současné pojetí státu a EU. Bez nostalgie, bez slz, bez výčitek.