Problémy České tranzice

Tranzicí můžeme označit bod zlomu, nebo mutace matérie. Okrajově se dotknu tranzice Československé z let 1989/1990, ale cílem stati bude predikovat tranzici, která nastane v blízkých měsících.

Historik Jan Civín jde ve své analýze stavu těsně před rokem 1989 tak daleko, že nalézá, že už vůbec ani nešlo o režim totalitní, ale za použití typologie Juana J. Linze a Alfreda Stepana jej posuzuje jen jako rigidní či „zamrzlý” posttotalitní režim.

Podle stejné typologie ovšem můžeme dnešní stav demokratického pluralismu v Česku jednoznačně posoudit úplně stejně: jako rigidní či „zamrzlý” posttotalitní režim.

Metody se totiž nezměnily, jen zkratky, jména a slovníky.

Stát nadále zvyšuje dozor nad občany a dále omezuje téměř všechny kontrolní mechanismy dozoru nad občany a neprochází žádným vývojem (srov. Linz – Stepan 1996: str. 42). Silně vykazuje geriatrické sklony, není schopen pružně reagovat na změněné podmínky, nedokáže vyměnit vedení ani jednat s oponenty.

Rigiditu tehdejšího režimu symbolizovala Komunistická strana. Dnešní rigiditu symbolizuje 5 – 6 politických stran, ale výsledek je ve většině ohledů stejný. Pokud použijeme typologie Herberta Kitschelta můžeme označit současný režim maximálně za specifickou kombinaci režimu byrokraticko-autoritářského, s režimem patrimoniálním. Patrimoniální režimy se vyznačují striktní hierarchicko-osobní závislostí mezi vůdci a jejich stoupenci, což se promítá do vzniku patronážních a klientelistických vazeb. Byrokraticko-autoritářské režimy zbudováním masivních byrokratických struktur výkonu a vynucování státní moci.

Jan Civín uvádí: „Konec starého režimu nikdy nepřichází neohlášen. Vždy jej podle Adama Przeworského avizují určité signály: např. úmrtí vůdce bez vyřešeného nástupnictví, ekonomická krize, masová nespokojenost, zahraniční tlak na reformy anebo pouhá „šeptanda”, že se nějaký převrat chystá.“ (srov. Dvořáková – Kunc 1994: str. 60).

Závěr číslo 1: Jestliže se podle výše uvedených argumentů docela rychle schyluje k další tranzici, je třeba mít daleko lépe promyšleno, co chceme, než co nechceme. Co nechceme, to ví každý žvanil v hospodě. Co chceme, musí vymyslet nespokojení lidé. A hodně bych věřil mladým a vzdělaným.

Včas, před tranzicí. V tom jsme v osmdesátém devátém ohavně zklamali. Nebo spíše byli velmi naivními a lehkomyslnými.