Problém, velký problém

Z nějakého divného popudu mě dnes napadlo, že není nutné jíst jen v úterý a v únoru. Samozřejmě trochu přeháním. Prostě jsem se cestou domů rozhodl, že mám hlad a něco bych pojedl.

Zalezl jsem do jedné z mála prodejen potravin zbylých mimo hytlermarkety, jak je skvěle nazývá pan Větvička.

Na dotaz: „Co si dáte?“ jsem se vyslovil pro ¼ chleba, obyčejného, který ještě trochu jako chléb chutná a vyjádřil přání dát si k němu nějaký jogurt. Na vodopád nabídek typu: „kola, fanta, franta, sprajt“ na které už nereaguji, jsem požádal normální jogurt. Ne nějaké „Soplé“, či „Cocott“, ale nějaký normální jogurt. Následovalo trapné ticho. „Nic takového nemám“. Nasral jsem ji. Strašně.

Nu dobrá, zboží dojde. Nikdo není neomylný. Požádal jsem tedy o jakýkoliv salám, protože suchý chléb leze do krku trochu těžce: „Nemám.“ Nu, nejsem nelida. „Tak prosím jakýkoliv sýr.“ „Nemám.“ To už však byla lež jako věž. Minimálně taveňáků tam ta slečna měla dokonce dva druhy.

Nad touto neochotou a arogancí se mi zlomilo srdce a oznámil jsem jí, že za těchto okolností je pro mne ¼ chleba bezpředmětná a od slečny již nechci vůbec nic.

Slečna mávnutím proutku vyměnila slovník. Ten ubohý dvacetiletý frocek přešel do útoku se slovy: „Já už jsem ten chleba namarkovala a musíš jej zaplatit“ si dovolil naprosto neslýchanou drzost. I kdyby ten chleba „narublovala“, nebo „nadolarovala“, nesmí se zákazníkem jednat takto.

No, má to malý klad. Už vím, kam v životě ani omylem nepáchnu. A už vím, že další otrlý vzdorovatel hytlermarketů dojel na to, že za pár korun zaměstnal nějakou Kryšpínu, které je to všechno u ř…ti.

Zdravím Vás. Petr Závladský