Problém jménem demokracie II

Nakousl jsem v minulém článku problém, který se mi zdál dosti závažným a pak jsem nechtěně sklouzl do tématu, které jsem původně neměl na mysli.

Původní myšlenka byla ta, že americký president Woodrow Wilson byl plně přesvědčen, že klasický evropský systém monarchií je přežitkem, zdrojem válek a je třeba jej nahradit spravedlivějším a lepším systémem, který nebude vyvolávat válečné konflikty. A to byl zásadní důvod, proč USA do první světové války vstoupily, protože jinak se jich více-méně nedotýkala.

Poněkud málo si uvědomil, že americká válka Severu proti Jihu byla hodně odlišná od válek evropských. Zatímco evropské války byly dosud většinou lokální, územní a do jisté míry pouze zájmové (šlo o získání území, vlivu a daní, když už to nešlo udělat pokojně politickým sňatkem), Spojené státy rozpoutaly první válku ideologickou. Ne, že by byla nutně méně strašná, než jakákoliv jiná válka.

Mám na mysli to, že evropské, monarchistické války se kromě válečných rekvizicí a odvodů, převážně civilního obyvatelstva týkaly spíše málo. Někde za kopcem si to prostě rozdala dvě vojska, někdo vyhrál a život šel dál. Ideologická válka Severu proti Jihu vtáhla do děje veškeré – i civilní – obyvatelstvo. Stanovila, že kdo nečůrá s námi, čůrá proti nám. A vyvolala daleko větší masakry, než kolébka civilizace, Evropa.

Pomineme-li, že si zvítězivší Sever vojensky porobil jižní, otrokářské státy (a nehodnoťme teď kvalitu jedné ideologie před druhou), musíme si všimnout, že Spojené státy si uvědomily, že lze válečnou mašinérií vnutit ideologická dogmata.

A stejného poznání využily Spojené státy opakovaně dále v budoucnu. Domnívám se, že kdyby Spojené státy nevstoupily do strašlivé a krvavé první světové války, mohla skončit i o rok, dva dříve, nějakým kompromisním smírem monarchů a obětí mohlo být o mnoho méně. Místo toho nabyla tvaru ideologického holocaustu.

Názor, že protivníka nestačí porazit, ale je třeba jej totálně zdecimovat a totálně porobit a vnutit mu ideologický názor vítěze války, vedl k jedinému: poražený vygeneroval opačnou ideologickou doktrínu, zvolna ji rozšířil a pak uplatnil. Německý Nacismus a Hitlerismus nebyl ničím jiným, než přirozenou reakcí na závěry absolutně potupné Pařížské mírové konference, která stanovila taková ultimáta, že se stala pro bývalé Rakousko-Uhersko a Německo nepřijatelnými.

Dovolím si tvrdit, že nebýt potupy tohoto smíru, asi by v budoucnu nevzniklo ani hitlerovské Německo, ani leninský komunismus. Odvážím se říci, že kdyby se neuplatnil princip ideologického vítězství, mohlo žít o mnoho miliónů lidí více. Ať to byly oběti nacismu, nebo komunismu.

Asi by nevznikla řada států s nestabilním demokratickým systémem a s malou životností. Asi by se monarchové domluvili na tom, že někdo vyhrál a jiný prohrál. Ale smluvili by se na ceně, která by byla zaplatitelná.

Americká ideologická válka do toho vnesla prvek nesnesitelnosti a intolerance.

Je mi líto, že americká armáda nasadila na francouzských plážích životy mnoha chlapců, kteří chtěli žít své životy jinak. Je mi líto, že to museli udělat, ale pokud zachovám logické uvažování, pak pláže Omaha a Utah byly jen jatkami pro jiný účel.

Řeknu to ještě jinak: americká doktrína rozsévání demokracie po celém světě má v důsledku za vinu mnohem více obětí, než si vůbec uvědomuje(me).

Mám se trapně opakovat? Korea, Vietnam, nebo později Írák, Afghánistán, nebo jiné státy?