Problém dysfunkce

Ne, nebudu psát o dysfunkci mozkové, ani erektilní, ani jiné klinické dysfunkci. Budu psát o dysfunkci systému v kterém je nám dáno žít. Protože mi zlý šotek „zašantročil“ polovinu mého minulého článku (česky: smazal jsem si to a nevšiml si), napíšu jej znova:

Stěžejní problémy naší chybně fungující demokracie jsou zhruba tři:

1. Politické strany
2. Financování politických stran
3. Média a novináři

K bodu jedna: Politické strany nemají naprosto žádnou zodpovědnost vůči voličům. Opakuji: naprosto žádnou! Ve volební kampani utratí stovky miliónů za svá volební hesla jen z důvodu dostat se k moci. V okamžiku zvolení je jim volič tím nejposlednějším prudičem, který jim otravuje blahobytný život. A ten mechanismus, že volič jim to v příštích volbách spočte, zde nefunguje. Nefunguje v tom smyslu, že jim to nemáte jak spočítat. Ano, můžete je nevolit, ale oni se stejně k moci dostanou (viz bod dva). Britský týdeník The Economist nedávno označil Českou republiku za „zahnívající partajokracii“. Chápu časté námitky diskutérů, že demokratický proces zajišťuje střídání moci (mocných). Nic však není pravdě dále! Zdejší demokratický proces v podstatě reprodukuje stejná schémata.

K bodu dva: Politické strany jsou financovány naprosto chybným mechanismem. Jsou dotovány veřejnými penězi. Navíc takovýto nárok mají pouze strany etablované, nebo jinak řečeno ty, které se v reálné politice již pohybují. Tím vznikají dvě distorze: novým politickým subjektům je programově bráněno vstoupit do regulérní soutěže stran (mediální ignoraci pro teď smlčím). Za druhé: občan je nucen ze svých daní platit i politické subjekty, které jsou mu bytostně cizí. (Proč jsem nucen platit chod ČSSD, ODS či KSČM, ačkoliv si to hrubě nepřeji? Ty strany jsou mi hluboce ukradené!)

Soudím, že tento stav nemůže napravit jakákoliv nová politická strana (poučení vizme u Veverek, či TOPáků). Nemohou to učinit ani Babišovy dobroty. Změnit to může jen radikální řez do mechanismu politických stran, pokud vůbec model politických stran není zcela zastaralý a neodpovídající současnosti.

K bodu tři: Asi nejtragičtější a nejbolestivější. Česká média a novináři neplní dobře kontrolní roli demokracie. Nezodpověditelnou otázkou je, zda je na vině vlastnictví novin zahraničními mediálními podnikateli, jejichž jediným cílem jsou zisky, nebo vina leží i na „veřejnoprávních“ médiích, která jsou politiky ovlivnitelná. Jen stěží je například pochopitelné, že týden stará politická strana získá v médiích prostor v „prime time“.

Fatálním selháním naší novinařiny je však mechanismus, jakým se o jednotlivých kauzách a průšvizích politiků a úředníků veřejnost informuje. Pokud se v zahraničí něco podobného provalí, titulní stránky novin a hlavní časy sdělovacích prostředků jsou doslova přeplněny informacemi, druhý den také, i třetí den, dokud kauza není vyřešena přinejmenším demisí, nebo trestním stíháním provinilce.

Naše média sice začnou podobně: o kauze informují, ale (téměř) žádný novinář, nebo redakce se již případem dále příliš nezabývá. Nic není staršího, než včerejší zpráva. Minulou kauzu překrývá kauza dnešní, po ní zítřejší a pak zase další. Vše vyšumí do ztracena. Osoba, které se ten průšvih týká, se stane na krátký čas mediálně neviditelnou a mezitím jiný cizí průšvih překryje ten minulý. Na vině jsou i nekonečné řady nejrůznějších tiskových mluvčích.

Domnívám se dokonce, že to selhání novinařiny je daleko větší problém, než ty prvně dva zmíněné body o politických stranách!

Zaskočil mě nedávno jeden známý žijící již 40 let ve Velké Británii, když jsem si mu postěžoval na jsoucno: „And why do you leave it like?“ Proč si to necháváte líbit? A já nevěděl, co mu na to odpovědět. Píšu blogy? To je vlastně strašně málo. Nebo jinak řečeno, je to skoro na nic.