Problém? Byrokratický centralismus (II.)

Ekonomie je v první řadě vědní disciplínou popisující obecné lidské jednání. Nikoliv izolované ekonomické subjekty, ať už dělníky, kapitalisty, nebo úředníky, anebo dílčí ekonomické jevy a efekty. Každý ideologický výklad ekonomie, který se cíleně soustředil jen na jednu z těchto skupin nutně ztratil schopnost vnímat souvislosti a skončil v naprosté odtrženosti od reality, podobně, jako současné vlády a politické proudy.

Komentář (od neznámý pachatel) k úvodnímu článku této série mně vytkl, že přeháním své názory a tím vlastně toto téma shazuji. Nemyslím si to. Jednak své názory přehánět nemohu, protože jsou moje. Jakkoliv mohou být zabarveny subjektem. Za druhé: poslouchám mnoho let názory lidí. Nemyslím tím „Paroubkovy obyčejné lidi“, ale reálné, obyčejné lidi. Žiji mezi nimi, slyším a znám jejich názory, trápení a obavy. Venkoncem, tento blog píši kvůli nim, ne kvůli sobě.

Zpět k meritu věci:

K zničení celé myšlenky svobodného lidu ve svobodném státě došlo v okamžiku, kdy si delegované vlády uvědomily vlastní moc. Tedy možnost vytvářet nová společenská pravidla nižšími normami, než je dlouhodobě stabilní ústavní zákonnost. Jinými slovy začaly prosazovat aktivní politiku států, tedy státní moci. Ve prospěch té, oné, či jiné dílčí skupiny. Dnes, kromě jen ideologických selektorů, ještě pod vlivem rozličných „zájmových skupin“, ať už se jmenují odbory, nebo lobbisté. To všechno je špatně. Vlády – jakékoliv, mají mít jen a pouze tři úlohy: garantovat ústavní stabilitu a právní jistotu svých občanů, jejich vnější a vnitřní bezpečnost – tedy armádu a policii. Policii k zajištění, že státní ústava zůstane zajištěna všem rovným dílem a armádu k zajištění toho, že státní ústava nebude narušena násilnou cestou zvně, nějakou agresivní akcí.

Nejsem dalek myšlence, že „politické“ vládnutí je jen znásilněním role státu. Opakuji jen to, co jsem již vyslovil: zákon, který si vynutí jakákoliv politická 25% menšina nad vůlí 75 % ostatních je prostě diktatura. Každá diktatura je zločinná. Ať je politická, nebo vojenská.

Jsem plně přesvědčen, že politické vládnutí vytváří násilí a zvůli menšiny nad většinou občanů, tedy je špatné a zavrženíhodné.

(Není od věci vědomí, že ještě před nějakými 200 lety byla v USA drtivá většina všech tří pilířů moci: zákonodárci, vláda a soudci voleni veřejnou volbou.)

Úplně se třesu na představu, kdy si ministra Kocába, Kalouska, Pecinu, či Dobeše nezvolím, protože nepracuje k obecnému blahu, ale k nějakému jinému zámyslu. Obdobně, jako si nezvolím soudkyni Veselou, Veseckou, či Behenskou – z podobných důvodů. A obdobně si nezvolím cause lapis lazuli na místo presidenta, protože většině obyvatel státu nedělá dobrou službu, i přestože jej řada lidí jako jistého demiurga vnímá.

A samozřejmě možnost kdykoliv veřejně odvolat toho, kdo své pravomoci zneužil, nebo využil v jiný, než všeobecně prospěšný cíl. Všeobecností rozumím tak asi 99 % obyvatel. Se všemi právními postihy – žádná odpovědnost „politická“, ale právní! A samozřejmě nulová imunita vůči obecným ústavním danostem.

Jakýkoliv státní činitel – počínaje běžnými úředníky až po presidenta republiky –  musí být trestně odpovědný o tolik více, o kolik více má moci a vlivu. Ta úměra snad nepostrádá logiku.