Osudové otázky

Stále se točíme kolem dokola v nekonečném kruhu plném otázek a nedostatečných odpovědí na ně. Nedokážeme si odpovědět ani na elementární věci. Anebo nechceme? Namlouváme si, že problémy, když před nimi strčíme hlavu do písku, zmizí? Posunujeme se mechanicky z místa na místo a nikde nám není lépe.

Stěžejní problémy současnosti jsou:

1. Absurdně zbytnělý stát s obrovskou byrokratickou mašinérií, která sice navenek vyvolává dojem řádu, kontroly a nezbytnosti, avšak jen při maličko bližším zkoumání ukazuje totální neefektivitu, redundanci a charakteristické rysy despocie. Každé kolečko tohoto megamechanismu se cítí být důležitým, nezbytným, a připouštím, že svoji titěrnou svěřenou úlohu může dělat i s dobrým úmyslem a upřímnou snahou. Problém je, že náplň té práce postrádá vesměs jakoukoliv smysluplnost.

Řešením je urychlená debyrokratizace státu i s vědomím jistých sociálních otřesů a osobních deziluzí řady lidí. Rychlé řešení tohoto problému je nezbytným předpokladem jakékoliv reformy chodu státu. Tvrdá redukce současné mašinérie a nákladů na ni. Uspořené prostředky mohou být použity daleko efektivněji na krátkodobou sociální síť postižených úředníků.

Jedním z mnoha příkladů je např. Česká plemenářská inspekce (http://www.cpinsp.cz/), ale samozřejmě i nekonečná řada dalších „inspekcí“, úřadů a ministerstev. Všechno jsou to jen další a další nástroje k většímu a většímu omezování suverenity a odpovědnosti jedinců. Prostory pro korumpování, přihrávání „malých domů“, výkonu despocie, nadvlády, kterou jsme povinni si platit a zároveň ji i strpět.

2. Naprosto impotentní právní a soudní systém. Naprosto neproniknutelná a nepochopitelná džungle zákonů, vyhlášek a novelizací novel.

Silně se kloním k názoru, že soudy by měly být urychleně změněny na soudy „porotní“, kdy soudce jen dohlíží na zákonnost líčení, ale výrok poroty nemůže dezinterpretovat, či podle své úvahy změnit. Porotci jsou vybíráni namátkovým systémem a mají právo tuto zodpovědnost odmítnout.

Ostudou jsou soudci, kteří soudili za komunistické éry a soudí dodnes. Ostudou jsou soudci, kteří nedbají spravedlnosti a jen ze své moci a talárů vynášejí ortely. Ostudou je, že soudruh Rychetský je předsedou Nejvyššího soudu, ostudou jsou roky a roky neuzavřené causy, ostudou je, že možnost dovolat se spravedlnosti je dnes pro většinu lidí naprosto nedostupná a pokud nějakého verdiktu dosáhnou, je nejspíše účelově ohnutý.

3. Systém parlamentní demokracie se nejspíše dostal daleko za mez spravedlnosti a původního účelu a začal sloužit jen jako mocenský výtah, v systém provázaný s podnikatelskými skupinami, podléhající korupci, lobbingu a čachrům „něco za něco“, a prorůstáním organizovaného zločinu se státní správou.

Rozumným se jeví zcela vykořenit současný mechanismus. Zcela změnit pravomoci ministrů i zákonodárců. Velmi rychle, protože nemáme čas marnit dny, měsíce a roky opravováním neopravitelného.

4. Vláda a státní reprezentace verbálně prezentují pravý opak toho, co reálně činí.

V mém mládí se tomu říkalo docela prostě: lhaní. A protože lhát se nemá a my tenkrát, většina z nás, za takovéto pokusy dostávali „pro hubu, na hubu“, myslím, že dobrou tradici je třeba obnovit.

A protože ani jeden z bodů 1 – 4 není v zájmu jmenovaných, je nezbytné a zřejmě nevyhnutelné prosadit tyto změny silou. Vzpourou bezmocných proti mocným, vzpourou slušných lidí proti lhářům, podvodníkům a demagogům. Vzpourou těch, kteří chtějí žít poklidně a mírumilovně své životy proti těm, kteří je tyranizují.

Na hodinách je za minutu dvanáct.