Okno v kavárně je prima věc!

Nebudete číst pravé haiku, tedy japonskou formu lyrického útvaru, s počty slabik 5-7-5, s dělící pauzou a zařazovacím slovem. Zařazovací, nebo také sezónní slovo, vsazuje báseň do kontextu roční doby. Daktylotrochejský rytmus českého jazyka (střídání dvou a tří slabičných skupin s přízvukem na první slabice) je ale od japonštiny hodně jiný. Tak to prosím vezměte jako nějakou lyrickou prózu s náznakem haiku. Ostatně, pan Karel Steigerwald to také nedodržuje, tak co?

Káva alžírská, nebo vídeňská, arabská i turecká voní dálkami a člověk nemusí ani paty vytáhnout. A za sklem je krásně teploučko. A to defilé!

Holky mladé i zralé, různobarevně oblečené, jako vlajkosláva na parníku primátor Dittrich mezi Štěchovicemi a Davlí.

Teď, teď, zrovna jedna. S nohama dlouhýma jak „tejden před vejplatou“. Hned za ní druhá, co je má dlouhé až na zem!

A tahle? S prdelkou do jedné hrsti? A támhleta? Ta si nese to, co k ní patří, jak říkával pan Werich. A tahle? Joj! Ta kdyby zakopla a upadla, poskakovala by jako balón před brankovou čarou. Zde prdelka jako dvě míšeňská jablíčka, onde jako dvě těžké sladké hrušky, máslovky. A zde dvě Renety a tam dva Piecegoody. Tu věstonická Venuše, tam Twiggy, tu Matta Hari, tam Andrea Čunderlíková.

A mezi tím spousta děcek, kočárků a psů. A hromada kvetoucích pampelišek, jaterníků a podléšek, a nových listů na stromech. A líto mi je, že už nemám štafli, štětce a olejové barvy, které mi už kdysi a kdesi dávno ztvrdly na kámen. A plátna i s blindrámy, klínky a šepsem už dávno rozežraly myši.

Protože ty baráčky kousek přes ulici naproti se by mi po letech chtělo v tomto nízkém slunci namalovat. Tady to vidím: támhle je čistá titanová běloba, která svítí, až to bolí. Tuhle světlý okr, a tam neapolská žluť! Dva, tři tahy. A tuhle: rumělka trochu zlomená kostní černí. A támhleta skvrnka? Kobalt! Přímo z tuby. A semhle pálenou siennu s trochou ultramarinu, aby nebyla tak teplá. A tuhle? To je čistá Van Dyckova hněď! A nad ní permanentní zeleň se stíny z tupého chromoxidu. Tenhle baráček? Čistá coelinová modř! Támhle tyrkysový okap, hned se měnící na pruskou modř. A zde, pod hřebenem střechy, opatrný tah kraplakem, neboli alizarinovou sráží, která barví až moc. Tvary a barvy.

Včera se mi po mnoha letech vrátila chuť znovu malovat, ucítit znova vůni terpentýnu, vybírat ten nejšikovnější štětec a sundávat si brýle, abych neviděl jednotlivosti, ale vnímal celek.

Řadit za sebe slova mateřštiny je někdy tak jednoduché a někdy tak strašně složité.

Ale sedět za okny kavárny je prima věc! Tak společně s Vladislavem Vančurou: Jaro budiž pochváleno!

Ale kam plynou oblaka a proč hynou lidská srdce, to jsem doposavad nepochopil.