Neúcta k soukromému vlastnictví = socialism

Všichni si ještě pamatujeme mnohaletý boj statkářky paní Havránkové a její souboj se státem o několik hektarů jejích soukromých pozemků, boj o její vlastní soukromý majetek se super-mašinérií jménem stát.

Diskuse se odvíjely ve dvou rovinách: zastánci jedné roviny pokládali tzv. veřejný zájem za vysoce nadřazený zájmům paní Havránkové a označovali ji dokonce za pustou spekulantku, která zneužívá svého vlastnictví ke svému obohacení na veřejný účet. Druzí její postoj plně chápali – paní Havránková se prostě nezalekla státu a hájila si svá vlastnická práva a majetek.

V obecnosti musíme konstatovat, že směna jakéhokoliv statku, zboží či služby musí, má-li být spravedlivá, vždy probíhat na principu dobrovolnosti. Tedy jedna osoba, která statek drží (a chce se jej zbavit), a druhá (která po statku touží) a která je povinna přihazovat na druhou misku vah jakoukoliv jinou hodnotu tak dlouho, dokud nedojde k rovnováze, tedy k oboustranně akceptovatelné rovnováze a dohodě, po níž ke směně dojde. Pokud k dohodě nedojde, není možné žádným způsobem směnu zrealizovat, aniž by nedošlo k prolomení jedné nebo druhé základní teze směny, tedy buď dobrovolnosti, nebo spravedlnosti (případně obou).

Pokusme se však nejprve rozklíčovat pojem „veřejný zájem“. Termínem je zřejmě míněno, že větší nebo menší skupina obyvatel může vznést nárok na cizí majetek a využívá k tomuto cíli silovou, nebo mocenskou strukturu státu. Zájem vlastníka je a priori upozaděn a kolektivní moc hledí, jak naplnit skupinový zájem, který může být slyšet mnohem halasněji. (Dokonce může být jen domnělým, vycházejícím z byrokratického aparátu a jeho snahy o zjednodušení práce.) Pochopitelně více násilím a donucováním, než snahou o dohodu. (A to nemluvíme o situaci, kdy vlastník se majetku zbavovat vůbec nechce.)

Musíme totiž vyjít z analogie dvou jevů: komunisté – a zejména komunisté – nejhalasněji horlí proti kolektivní vině. A nutno uznat, že Ústava tuto kolektivní vinu výslovně zapovídá. Vinu a trest lze tedy podle Ústavy vyslovit pouze nad jedincem a to pouze na základě prokázaného porušení zákonů a to soudní cestou. Ale pokud toto tvrdíme, pak musíme stejnými ústy vyslovit, že nesmí-li existovat kolektivní vina, pak zároveň nesmí existovat ani kolektivní nárok (požadavek), byť prvoplánové memorandum tohoto požadavku může být velmi líbivé a populistické. A je jen zajímavostí, že komunisté kolektivní požadavek plně podporují.

Abstrakce skrývající se za termínem „veřejný zájem“ je totiž neobhajitelná, dokud nestanovíme ústavně, že jakýkoliv kolektiv jedinců může mít nárok na cizí majetek, či cizí práva. A ovšem paralelně k tomu, že libovolná skupina lidí může být potrestána za prohřešek jedince. (To jsme tady ovšem v téměř mezní formě zažili už před lety a důsledky si všichni pamatujeme.)

Jakýkoliv kolektivní nárok (a „veřejný zájem“ není ničím jiným) je tudíž nátlakovou a za hranou Ústavy se pohybující konstrukcí, kdy se za líbivým heslem skrývá jen naprostá neúcta k soukromému vlastnictví a majetku a posilování síly a vlivu státu nade všechny meze.

Poslední nápad zákonodárců o zákonné přitvrzení v této oblasti, a to o možnost vyvlastňovat majetek v první instanci (a samozřejmě – jak jinak – ve veřejném zájmu) je prostě chucpe. Až po fyzickém vyvlastnění by bývalý vlastník směl eventuálně žádat o jakousi kompenzaci, kterou by mu moc mohla přiřknout podle své vůle.

Takovýto návrh zákona je ve skutečnosti faktickým pádem zpět, hluboko, hluboko do reálného socialismu.