Nehezká stokoruna

Vzpomínáte si na zelenou stokorunu se žnečkou a slévačem? Na té bankovce bylo vytištěno, že je: „Krytá zlatom a ostatnými aktívami štátnej banky Československej“. (Tedy; ta „aktíva“ byla už tehdy sporná…) Dnes už tam takový text nenajdeme, tzn. dnešní stokoruna je kryta pouze důvěrou, že tuto hodnotu ekvivalentu společensky prospěšné námahy má.

Pokud s touto papírovou stokorunou navštívíte banku (komerční, nebo centrální [ČNB], nesmění ji Vám za skutečný hodnotový ekvivalent, ale jen za jiný virtuální (neexistující) obrázek s textem Рубль 1, 1 のみ, nebo třeba 1元. Má pouze hodnotu důvěry a až potom hodnoty směnného kurzu, který je vládními zásahy do ekonomik tak zdeformován, že je sporné, zda 1 Kč má ekvivalentní hodnotu $ 1 000 000, nebo ¢ 10, je to pouze otázkou času, kdy se tento stav zásadně změní. Tímto, a priori, nevolám k runu na banky, pouze zavdávám téma k přemýšlení…

Všechny světové bankovky jsou dnes kryté pouze důvěrou, že ještě mají nějakou hodnotu. Jakmile se tato důvěra zhroutí, budou dobré tak maximálněk lacinému vytapetování záchodu. Tato důvěra se zhroutí velmi snadno.Stačí podsunutý netržní signál, nebo vhodně vypuštěná dezinformace, či fáma.

Řezník Vám prodá kus masa pouze za stavu, že věří, že za stržený peníz koupí prase jiné, které opět prodá a dosáhne tak svého osobního zisku. V okamžiku, kdy tuto víru (důvěru v měnu) ztratí, kus masa Vám smění pouze za boty, brambory, či jachtu – podle jeho hodnotících měřítek.

Peníze, v tom okamžiku, ztratily veškerý smysl, protože jejich hodnota je sporná, od nuly do nekonečna. V té chvíli, kdy první pekař odmítne vzít vládou zmanipulované peníze za svoji práci, svoji hodnotu, stojíme na prahu skutečné krize, krize imaginárních, neexistujících peněz, neexistující hodnoty.

Virtuální manipulace s reálnými statky působí pouze bohatnutí té skupiny lidí, která se k těmto neexistujícím penězům dostává jako první. Ti profitují (zpravidla je to stát, potom firmy zavěšené na státních zakázkách, a kdesi v nekonečnu ti, kteří svoji část práce odvedli, podnikatelé a zaměstnanci – a doufají v ekvivalent své práce v měně. Můžeme diskutovat o tom, kdy první pekař odmítne koruny vzít (nebo Eura, je to stejné; nebo dollar – ten je na tom, vinou hloupého podnikání amerických automobilek a ještě hloupějšího podnikání amerických hypotéčních bank, spoléhajících na americký socialismus o mnoho hůře. Tato krize – především amerických automobilek – je k nám uměle vyexportována. Soudruzi v Evropě, zaplaťte nám náš pokračující New Deal…) A naše vlády přeochotně platí, bez ohledu na zájmy občanů. Zdá se Vám, že to je absurdní? Ale vůbec ne. Toto je stav dnešního světa.

Úvod Komunistického manifestu začíná textem: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu“. Objektivně řečeno: neobchází Evropou, a nejen Evropou, ale i značnou částí tzv. demokratického světa, bydlí už zde. Svět se stal z větší části v lepším případě socialistickým, v horším případě komunistickým. (Je paradoxem, že oficiálně komunistická Čína využívá všech nástrojů svobodného trhu a principů kapitalismu – až na několik zoufalých reliktů minulosti.) Evropa a USA, naopak, se derou do nejhoršího rekta společenských systémů.

Svoboda je jen jedna. A není dělitelná. Buď jsme svobodni, jako občané jistého celku, nebo nejsme. A se sázkou 1 000:1 si dovoluji tvrdit: nejsme. Jsme otroky státního systému nad námi, nad každým jedním z nás je knuta: naším Imperátorem je byrokratický, etatistický, socialistický Stát.

Nebo jsme nositeli našich osudů a cílů my sami? My, občané?

Není vice voleb. Buď svoboda, nebo socialismus. Vyberte si sami. Mezi tím není kompromisu, střední ceta není. Opravdu není.