Mravní dno

Kam se až může propadnout člověk? Kde je hranice lidské malosti, ubohosti a ztráty důstojnosti?

Občas zavítám do jisté kavárny (podotýkám: není to žádná zaplivaná „pátá cenová skupina“, ale docela obstojná kavárna s barem), protože se mi tam dobře pracuje, vyhovuje mi, když kolem sebe slyším život, lidé přicházejí, odcházejí, klábosí. Do toho hraje docela slušná muzika, občas mě někdo pozdraví a já pozdravím jej. Někdy jsem i mírně mrzutý, když bych si rád něco v klidu promyslel, nebo napsal, ale nějakému bližnímu je smutno a potřebuje se s tím někomu svěřit. Raději svou mrzutost skrývám.

Ondyno jsem tam byl svědkem ohavné a dlouhotrvající scény: totálně opilá žena středních let (cca v 10 hodin dopoledne) a proti ní jakýsi stařík, odhadem k sedmdesátce. Pod nimi nastláno rozbité sklo a rozlité pivo. Žena byla bez bot a páchla. Občas začala velmi nahlas zpívat fragment nějaké písničky, ale po jednom řádku jí došla slova.

Po nějaké době se začala intenzivně věnovat podobně „zřízené kolegyni“. Počínaje intenzivním hnětením jejích ňader, přes velmi okázalé „vlhké polibky“, které posléze přešly z úst na další partie.

Pak začala zvracet pod stůl. Bosýma nohama v tom svinčíku tlapala. Stařík si na ní verbálně intenzivně vymáhal sex. Neurvale ji podprahově psychicky týral.

Pak sklesnul on do těch blitinek na kolena a začal jí ohmatávat. Olizoval jí ta špinavá šlapadla a pokračoval výše a výše. Začal jí prsty dráždit genitálie až začala hlasitě reagovat.

Situaci schylující se k veřejné souloži jsem rázně a energicky ukončil.

Nejsem žádný puritán a v životě jsem už zažil a viděl ledasco. Ale takovou nízkost a ubohost tvorů, kteří se z nějakého důvodu označují jako homo sapiens sapiens jsem ještě neviděl.

Jsme vůbec ještě lidé?