Morální dilema

Čím jsem starší, tím méně snáším nespravedlnost a násilí. Postižen jsem tím byl už v základní škole. Dělával jsem dobrovolně advokáta chudých. Ne majetkově chudých, ale těch, kdo byli napadeni a pokořováni nějakou mocí, ale bránit se jí neuměli. Prát jsem se nikdy nechtěl, násilí mi vadilo a vadí. Ostatně prát se s dospělými ani nešlo. Nalezl jsem sílu slov. Fungovalo to.

V této společnosti, státě, jsou po mnoho let pokořovány, znásilňovány, nespravedlivě tyranizovány, okrádány a soustavně ohlupovány milióny lidí. Ohlupovány politickým systémem, politickými stranami, samými politiky a dokonce zákonodárci.

Ačkoliv Ústava stanovuje rovnost před zákonem, vytvořily se nám zde kasty, pro které zákony platí jinak, nebo jsou z nich vyňati, jiné skupiny, které i když jsou v právu, nemají šanci se práv dovolat.

Obě skupiny závažně zjitřují můj vnitřní systém přirozené spravedlnosti. Jedni bezmeznou supermocí, druzí absolutní bezmocí. Chtěl-li jsem dříve otupit hrot agrese vůči někomu, agresora jsem nalezl a mluvil na něj tak dlouho, až od té pošetilosti většinou ustoupil. Až nahlédl, že se mu tato agrese osobně nevyplatí v jiných souvislostech a důsledcích.

V současném státě vidím, že takováto argumentační snaha se absolutně míjí účinkem. Jako byste psali dopisy slepým, či mluvili na hluché. Volební taneček je jen smutnou parodií na vůli lidu. V politickém hrnci stále stejné politické strany, stále stejní supermocní, stále stejná zvůle, stále větší ožebračování a ohlupování.

Požaduji proto ihned:

Naprostou rovnost jiných pracujících s privilegovanými.

• Buď budou mít všichni poslanci povinnost chodit do práce, jako každý jiný. Jedna absence, 25 % z platu dolů, dvě absence, 50 % z platu dolů. Tři absence – vyhazov.
• Odvedou-li špatnou práci, vytvoří špatný, nebo zbytečný zákon, tento zmetek zaplatí ze svých prostředků, tak jak to musí v pracovní sféře udělat kdokoliv jiný – nádavkem by se ještě mohli v televizi veřejně omluvit národu za osobní pitomost, hloupost, neschopnost úlohu zákonodárce vykonávat a za důsledky, které to vyvolalo. A následně sami s ostudou odstoupit.
• Okamžité zrušení všech prebend a výhod poslanců a ministrů, počínaje korunovými cenami v poslanecké kantýně a ministerských jídelnách, přes jízdné zdarma, financování služebních bytů, státní Audiny, et cetera, ad absurdum.
• Okamžitou odpovědnost za úřednická rozhodnutí v témže měřítku, jako je odpovědný každý jiný člověk. Spáchá-li škodu, bude mu předložena k úhradě. Soudní tresty, postihy, náhrada škod, vězení.
• Okamžité zrušení bezbřehé poslanecké imunity. Poslanecká imunita má chránit před jedinou věcí: před postihem za politické, či jinak nekorektní výroky na půdě parlamentu. Nic víc.
• Okamžité ukončení výkonu terorismu nad občany jakýmikoliv formami byrokratického státu, diktátem, či vydíráním.

Chovají se, jako by seděli na Olympu a určovali, jako někdejší bohové, řád světa (a snad by chtěli být také nesmrtelní).

Toto ultimátum je posledním varováním před tím, než si budu muset vnitřně zodpovědět to mravní dilema z titulku, zda je mi cennější spravedlnost, nebo odmítání násilí.

Cennější je mi totiž — a vím to dopředu — ta spravedlnost a svoboda, nežli odpor k násilí. Násilí může být někdy ultimativním a nejzazším prostředkem k získání svobody a spravedlnosti. Svoboda, nebo nic.

Kdosi zde na blogu zmínil výrok Winstona Churchilla: „zvyšovat blahobyt společnosti zvyšováním daní je stejné, jako když se pokoušíte sami sebe zvednout v kýblu“. Ten příměr je dokonalý.