Malá úvaha na margo vládních reforem

Tato vláda se sebe-prezentovala jako vláda reformní. Jedním z hlavních problémů je dnes reforma penzijních systémů. To, co ministr Heger předložil, nemá s reformou nic společného – nemění systém, nepřináší nezbytné zdroje, jen pozměňuje strukturu plateb. Totéž platí o důchodovém systému.

Dnešní důchodový systém je průběžný. Dnes aktivní jedinci, skrze státní penzijní systém, vyživují ty, kteří jsou již pasivní.

Systém byl vymyšlen pruským kancléřem Ottou von Bismarckem a původně byl určen hlavně pro státní zaměstnance. Má však jeden zásadní háček – pokud je v rovnováze výdajová a příjmová stránka účtu, funguje. Pokud se obě strany účetní knihy nerovnají, fungovat nemůže. Nehledě k faktu, že ve sloupečku „Dal“ figurují kromě výdajů na příjemce důchodů i náklady na správu tohoto účtu, tedy málo, nebo spíše více úředníků, kteří tento systém spravují.

Sloupeček příjemců je vinou (nebo díky?) lepší lékařské péči, menšímu množství smrtelných epidemií, čím dál tím delší. Sloupeček „Má dáti“ se snižuje vinou nižší natality, nebo nativity moderních společností.

Vzniklou nerovnováhu obou sloupečků nemůže napravit navržené řešení vyvedení penzijního fondu do soukromých pojišťoven. Snad by to mohlo poněkud redukovat náklady na počet administrativních pracovníků, na druhé straně to bude pravděpodobně plně kompenzováno touhou soukromé pojišťovny po zisku – tedy efekt bude pro pojištěnce spíše malý.

Vypadá to, že k vybalancování této ekonomické rozvahy je jen velmi málo možností:

1. Dramatické zvýšení daňové zátěže ekonomicky aktivních občanů společnosti. To je jistě velmi nepopulární opatření. Ostatně už dnes platíme na státní výdaje neskutečné množství peněz.
2. Oddálit hranici práva na pobírání důchodu. Ani tato cesta však problém neřeší. S touto hranicí se dalo nějak pohybovat v době, kdy se průměrná úmrtnost pohybovala někde okolo 50 let a nárok na důchod počínal někde kolem sedmdesátky. Samozřejmě je možné jej administrativně posunout třeba na osmdesátku. Ale řekněme si otevřeně: osmdesátiletý člověk už prostě nemá tu výkonnost třicátníka – byť na druhou stranu má zkušenosti, které třicátník prostě mít nemůže. Nehledě k tomu, že osmdesátník už může být už opravdu strašlivě unavený a opotřebovaný předchozím životem. Nehledě k další věci: vinou převisu poptávky práce nad nabídkou, každý takovýto starý člověk donucený takovým opatřením pracovat „zkonzumuje“ pracovní místo pro jiného člověka, často potřebnějšího.
3. Zmenšit počet příjemců důchodů. To by asi zařídila nějaká smrtelná epidemie, snad i občanská válka. Ale protože to je řešení velmi nehumánní a odpudivé, abstrahuji je.
4. Zvýšení počtu plátců. Všechny tyto pokusy sociálních inženýrů „motivovat“ k vyšší natalitě nějakými přídavnými benefity jsou naprosto pomýlené. Snaha „podplatit“ člověka, aby měl o jedno dítě více, než chce, je prostý nesmysl. Lidé mají děti, protože je chtějí, ne proto, že dostanou stovku. Myslím si, že moderní zvrácenosti typu porodného, přídavků na děti a podobných jsou jen sociálním inženýringem a zásahem do svobodného rozhodování člověka na úkor jiných lidí. Buď děti chci a mám na to, abych je uživil a připravil na život, nebo nemám. A je jen na mé odpovědnosti, zda toto martyrium postoupím. (A jestliže některé skupiny obyvatel mají tendenci mít hodně dětí, jsem přesvědčen, že primárním motivem u nich není tyto benefity získat, ale spíše jejich tradiční chápání života, a sekundárně, když už děti mají, až pak podojit řádně státní systém, když to umožňuje.)
5. Zásadní změna systému.

Čím dále o tom přemýšlím, tím víc se mi zdá, že bod e) je jediným rozumným řešením.

Systém aplikovaný Ottou von Bismarckem, ať jakkoliv dobře míněný, byl principiálně asociální. Vedl k rozpadu rodin a k přetrhání přirozených vazeb mezi potomky a rodiči.

Jak jsem uvedl výše, rodiče mají do jistého věku odpovědnost za své potomky. Ale stejný mechanismus by měl platit i obráceně: od nějakého věku (a může být velmi individuální), mají děti odpovědnost za své rodiče.

Pokud byste namítli, že někdo potomky nemá a nemá se o něj k stáru kdo postarat, ano ať má možnost spořit si po celý aktivní život část svých příjmů (pokud mu je stát neukradne). A pokud se dožije extrémně vysokého věku, se kterým nepočítal, a až vyčerpá naspořené prostředky, ať je tu nějaký solidární systém celé společnosti, který ale nebude spravovat obludné částky, ale nenechá jej umřít hlady. Ale až pak.

Pokud už tady nějaký podobný státní záchranný systém bude, pak samozřejmě ne podle nějaké „zásluhovosti“, či návyku na peníze, ale jen do úrovně nějakého životního minima potřebného pro důstojný život osamělého starce.

Soudím, že lidé by měli na své stáří myslet včas. A státní důchod není to pravé ořechové. Současní mladí již dosti odvážně dávají najevo, že minulá pravidla je už moc nezajímají.

Stejně se dříve, nebo později dovědí, že státní kasa je prázdná a nedostanou nic.

Při čtení nějakého článku jsem si uvědomil, že neexistuje žádný „nárok“ na plnění z dříve zaplacených daní.