Liberalismus

Nedávno jsem narazil v Literárkách na článeček jakéhosi pana Josefa Víta, který se nesmírně opupínkoval nad domnělou instalací „zločinného neoliberalismu“ v devadesátých letech „tržním fundamentalistou“ Václavem Klausem.

Pomíjím jeho mezně levicové vidění světa, komunistický slovník a spou­stu ideologických, de­ma­go­gic­kých lží, které v článku uvádí jako ho­lá fa­kta, nikoliv jako svůj názor. Z jeho článku vy­sví­tá, už podle ti­tul­ku, jeho postoj k liberalismu, jako k něčemu ryze odpuzujícímu a hlu­bo­ce ne­lid­ské­mu. Výslovně např. uvádí, že „liberalismus je zcela vlas­tní fa­šis­tic­kým režimům“. Ač sám sebe vnímá jako odpůrce ko­mu­nis­mu, tvrdí společně s jeho ideology tentýž nesmysl. Ne­chce a ne­u­mí pochopit, že hlav­ním nástrojem a líhní fašismu (v nacionální formě nacismu) byl tu­hý cen­tra­li­sti­cký socialismus. Liberální filosofické pojetí je na­pro­stým antipodem jakéhokoliv druhu so­ci­a­lis­mu. Zdrojový článek

Ekonomický liberalismus

KLASICKÝ LIBERALISMUS

Konzervativní liberalismus

Kulturní liberalismus

Libertarianismus

Národní liberalismus

Neoliberalismus

Ordoliberalismus

Paleoliberalismus

Sociální liberalismus

Zelený liberalismus

Tabulka 1

Liberalismus vychází z latinského výrazu liber, svobodný, svo­bo­do­my­sl­ný. Jeho základním přesvědčením je svoboda o­sob­ní, ekonomická, náboženská a politická. Vychází z these, že „svo­bo­da člo­vě­ka je základní hodnotou a od ní se odvíjí vše ostatní“ a „jen svobodný člověk může dělat svobodná roz­hod­nu­tí“. Na rozdíl od anarchismu však respektuje malý a ne­ag­re­siv­ní stát jako útvar chránící pouze a jen osobní svobodu je­din­ce bez jakékoliv adresnosti k nějaké konkrétní sociální skupině, ma­jo­ri­tě či minoritě.

Cílem liberalismu je osvobození člověka, individuality, od po­vin­ných ideologií, zejména od těch, které se snaží obhajovat nut­nost částečné nesvobody ve prospěch celé společnosti, či ja­ké­ko­liv užší skupiny. Podle liberálů je základem společnosti svo­bod­né individuum na němž společnost a ekonomika stojí. Státní moc smí zakročit pouze tam, kde je tato osobní svoboda jedince omezena, či porušena. Tím se diametrálně liší od socialismu a konzervatismu.

Ko­ře­ny liberalismu lze najít už v XVII. století v Anglii a odvíjí se z ev­rop­ské­ho osvícenectví. Cí­lem liberalismu je omezování státních zásahů do ekonomiky a posílení role a odpovědnosti jed­not­liv­ce, individualismus. Liberalismus tedy z principu nemůže být a není ani pravicový, ani le­vi­co­vý, protože zaručuje stejnou míru práv a svobod naprosto všem. Velmi přesná je švýcarská de­fi­ni­ce liberalismu: „Svoboda a zodpovědnost — pro každého bez rozdílu.“ Svoboda a zod­po­věd­nost jak ekonomická, tak politická, tak sociální.

Z tabulky 1 je patrné, že za liberální se dnes označuje mnoho smě­rů, z nichž mnohé nemají s kla­sic­kým liberalismem té­měř nic spo­leč­né­ho. Například v USA (kde je socialismus nadále slovo „non grata“) se pojem liberalismus začal po­u­ží­vat pro tzv. společnost „rovnoměrně bla­ho­byt­nou“, která se však tohoto cíle může dobrat pou­ze omezením svobody jednotlivce, tedy pro moc centralizovanou s mnoha zásahy do ekonomických oblastí a popřením primárního principu li­be­ra­lis­mu. Americký liberalismus je dnes synonymem pro levici; je reprezentován De­mo­kra­tic­kou stranou. V evropském kontextu bychom ji chápali jako sociální demokracii. Naopak, ve Fran­ci­i je liberál synonymem pro dosti extrémní pravici, což je však historicky dáno posunem celého fran­couz­ské­ho politického spektra značně doleva.

Z dalších soudobých „liberalismů“ můžeme rovnou škrtnout liberalismy konzervativní, so­ci­ál­ní, zelené a všechny s nějakými adjektivy. Vesměs se jedná o různé varianty socialismů halících se do hávu zdánlivého liberalismu, zdánlivé svobody. Vždy je tam nějaká klička, která zásadám li­be­ra­lis­mu odporuje. V sedmdesátých letech minulého století došlo k omezenému a kom­pro­mis­ní­mu návratu k liberalismu ve Velké Británii (Margaret Thatcher) a v USA (Ronald Reagan). Pře­sto­že doktrína zásahů státu do ekonomiky nebyla opuštěna zcela, došlo k významnému snížení re­gu­la­cí, vykázání odborových organizací z politiky do mezí kam patří apod. Vzápětí došlo k po­zo­ru­hod­né­mu růstu ekonomiky, vznikající pracovní místa postupně nasála prvotní ne­za­měst­na­nost a oběma státům se mimořádně ekonomicky dařilo. Tento koncept liberalismu s méně po­tla­če­nou rolí státu bývá označován za neoliberalismus.

Nolanův graf

Pro zmatení původního výrazu liberalismus se dnes raději místo něj po­u­ží­vá termín Libertarianismus, byť mnoha pravým liberálům se to příliš nelíbí. Pro zobrazení rozvržení politických smě­rů se vel­mi často využívá tzv. Nolanův graf. (Viz obrázek.)

Můžeme tedy tvrdit, že klasičtí liberálové stojí někde mezi tím již zmí­ně­ným tržním fundamentalismem (svobodou bez od­po­věd­nos­tí) ve­dou­cím k rozpadu společnosti na mocensko-politické klany a me­zi dok­trí­nou všeobjímajícího státu (zodpovědností bez svobody) ve­dou­cí k enormnímu nárůstu byrokracie a totální nadvládě státu nad člověkem.

Budeme-li náš stát analyzovat s odstupem třiadvaceti let po roz­cho­du s totalitou komunistickou, dospějeme k závěru, že po několika ne zcela zdařilých krocích k li­be­ra­lis­mu jsme se nakonec vydali tou nejhorší kombinací z možných variant, které jsou obě kon­ven­ční­mu liberalismu zcela cizí. Vnímáme de­no­den­ně, že obrovská byrokracie cen­tra­li­zo­va­né, řízené ekonomiky nebyla ani zdaleka o­pu­ště­na, ale ještě více posílila. Dokonce by­ro­kra­ci­e, která byla nadměrná už ve federalizovaném sou­stá­tí (úřady zvlášť národní, zvlášť federální) po roz­pa­du státu jen metamorfovala do ji­ných struktur, nebo se ani nepokusila o nějaké přeměny a zů­sta­la v zakonzervované podobě na­dá­le. Řekneme-li, že rozvinutý socialismus v těchto ú­řa­dech pl­ně přežil, je to přesná definice.

Na druhé straně se demokracie, jako mechanismus volby a kontroly vládní moci změnila v de­mo­kra­ci­i zcela formální. Volby se periodicky opakují, ale občanská veřejnost přinejmenším tuší, že politický systém se zvrhl do zmíněných mocensko-politických mafií a je dosti jedno, jak se ta či ona strana vlastně jmenuje, protože se podobají jako vejce vejci. Volební programy a sliby kon­čí první den po volbách někde v šanonech a nadále už se strany věnují pouze svým soukromým cí­lům.

Náš právní řád je přesycen úzce zájmovými, nekoncepčními zákony sloužícími všem možným sku­pi­nám, ale hlavně na úkor všeho obyvatelstva. Ekonomika je spoutána tolika regulacemi a de­for­mi­ta­mi a vysávána daňovým systémem, že většina rozhodování již byla podnikatelským sub­jek­tům odňata (a nebo jim z pochopitelného důvodu státní byrokracií nebyla vůbec svěřena). Bez u­zar­dě­ní můžeme říci, že ekonomika je dnes v mnoha ohledech ekonomikou centrálně řízenou: stát má v rukou všechny opratě.

Disponujeme naprosto přebujelým státem, který není schopen plnit ani své vlastní zákony a už se ani netají tím, že zákony platí jen pro ty ovládané. Snaží se zákony spoutat naprosto všech­nu aktivitu člověka a to nejen v oblasti ekonomické, ale i v ryze soukromých oblastech kaž­do­den­ní­ho života. Pojmenujeme-li ten stav zvůlí moci, zkoncentrujeme jej do dvou naprosto vy­čer­pá­va­jí­cích slov.

Jestliže nás Hernando de Soto z Institutu pro svobodu a demokracii pokládá za rozvojovou ze­mi, není daleko od pravdy. Chybí nám zde jasné oddělení moci zákonodárné a výkonné, chybí nám zde nepolitické soudnictví, chybí nám srozumitelné zákony, chybí nám důvěra v politiku a dnes vlastně již i důvěra v demokracii samu.

Studijní materiál:

Ludwig von Mises — Wikipedia

• Ludwig von Mises — Liberalismus (PDF)

Všechno jsou to jevy před nimiž otcové klasického liberalismu varovali již před sedmdesáti le­ty. O nichž napsali množství prací za něž získali Nobelovy ceny.