Komunismus nebyl demontován

S každým blížícím se výročím 17. listopadu 1989 se vždy nabízí jakási rekapitulace, ohlédnutí, odkud jdeme, kam směřujeme a kde vlastně jsme. Největší otazník vlastně visí nad tím, co se to vlastně stalo. Šlo vůbec o nějakou revoluci? Jistě, zrušila se státostrana a milice, ustanovil se pluralitní politický systém, otevřely se hranice, byla zrušena cenzura. Stále však ve vzduchu visí otázky: Je to dost? Funguje to? Je to opravdu tak? Nezůstalo nám to neblahé dědictví zažráno hluboko v kůži i v hlavách?

Jedna z prvních otázek je, zda dosud necítíme v zádech Stalinův stín. Jakoby se projevoval odevzdaností s jakou přijímáme autoritářství a násilí jako záruku pořádku a pohodlí. To hluboké poddanství, tu samozřejmou poslušnost ke každé vrchnosti, tu nekritickou oddanost každé hlouposti, ten ohnutý hřbet. Kde zůstali hrdí, vzpřímení, sebevědomí občané?

U současné moci zanikly poslední závazky vůči pravdě a původním úmyslům, ač je dosazena mechanismy demokratickými, zanikly u ní zbytky osobního snažení konat prostřednictvím moci dobro. Mnohým lidem v současných stranách jsou tyto spolky jen špatnou kamufláží jejich niterného přání udržet se u moci, nebo tuto moc získat. Strany, byť různých názvů a barev, jsou ideově naprosto vyprázdněné a slouží převážně jen jako ta kamufláž touhy po moci. A odmyslíme-li si jejich nálepky, v jádru jsou stejné.

Lid již nemá žádné iluze o charakteru vládní moci. Hlavní jádro moci sdružuje ty, kterým se líbí u moci být a mít z toho prospěch. Že tato vcelku konstantní skupina degeneruje je samozřejmé. Ve společnosti – ač pluralitní – je provozován v podstatě monopolní výkon moci.

Proč bychom ostatně měli politikům důvěřovat? Nepamatuji si za svůj život ani jediného, který by ve funkci říkal to, co si opravdu myslí. A kdo ví, je-li to vůbec možné. Pravdomluvný politik, není to contradictio in adjecto?

Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie... (Výklad viery 1412, Molnár, Amedeo: Na rozhraní věků. Vyšehrad Praha 1985, s. 12)

Zlořečný je ten, kdo pro skývu chleba opustí pravdu.

Jan Hus

Osoby v politickém a mocenském světě – použijeme-li Patočkův „Přirozený svět“ – žijí v odosobněném, nepřirozeném světě. V jejich světě nemá mravnost (či Bůh, chcete-li) co pohledávat. Žijí v jakési alienaci. V jakémsi odcizení, odtržení od reality. A ve lži.

Někdy ve mně však nad touto definicí moci hlodá pochybnost. Co když to (alespoň někteří) myslí opravdu vážně? Co když se skutečně domnívají, že všeho, čeho ve své bezradnosti dosáhli je úspěch?

Ale nemusí to být jen jejich vlastní snaha o přežití v nejvyšších funkcích, ale i jakýsi altruistický pokus zaštítit celý ten establishment statisícovou a milionovou byrokracií na všech stupních. Ona je totiž – zpětnou vazbou – u moci přidržuje.

Je vcelku zbytečné pokoušet se o hádání z ruky při vyslovení procenta těch členů společnosti, kteří slušně a bezpečně existují v této ekonomice s přebujelým státním aparátem.

Většina lidí si dovede v zásadě udělat obrázek sama o tom, jak užitečné je jejich postavení v pomyslné dělbě práce.

Měli by to udělat prostě tak, že svou existenci promítnou do situace bez rozsáhlé státní reglementace, umělé zaměstnanosti a plýtvání. Počínaje každým zaměstnancem všech možných i nemožných úřadů, přes všechny odborářské bosse přiživující se na politice a manipulovatelných masách.

Dorostla generace mladých lidí, která už není tak slepě opita nově nabytou svobodou před dvaadvaceti lety. Generace, která se podívala do světa, vystudovala lepší školy a má hodně jiné představy o fungování státu. Generace lidí již méně zatížená balvanem minulosti. Především intelektuálové.

Je přece přirozené, že u všech iniciativ jsou intelektuálové. Kdo jiný by měl provést analýzu a artikulovat východiska?

Měli bychom se v co nejširším národním konsensu dohodnout na změně, mravní obrodě, na co nejrychlejším vybřednutí ze lží, které otravují „národní duši“ i životy. Jsme nuceni se co možná nejrychleji dohodnout na zborcení Potěmkinových vesnic, v jejichž stínu se dnes naše životy odehrávají.

Na konsensu produktivní ekonomiky a šetrné administrativy. Blahobytu nelze dosáhnout sociálně orientovanou diktaturou!

Celé dějiny odporu proti mocným měly většinou materiální, ne duchovní základnu. Odpor proti moci, má-li být mravný, musí však mít dimenzi metafyzickou.

Přesvědčen o motivech, které dávají do pohybu lidové masy, je však výzva k životu v pravdě (mravnosti) poněkud exkluzivní.