Jindřich Waldes a Koh-i-noor

Zhruba před 138 lety se narodil pan Jindřich Waldes, člověk, o kterém se téměř nic neví, z historie byl prakticky vygumován. Přitom šlo o osobnost stejně tak velikou, jako byl jeho vrstevník Tomáš Baťa. A letos v květnu tomu bude 74 let, co zemřel.

  Narodil se v židovské rodině ve vesničce Nemyšli u Tábora, jako druhé dítě ze tří. Jeho otec Karel provozoval s manželkou malý galanterní krámek a po večerech si vylepšovali ekonomickou situaci provozem obyčejné vesnické hospody. Tenkrát se hospody často provozovaly jako vedlejší přivýdělek ke statku, nebo nějakému řemeslu.

  Z těch dvou řemesel, která doma vídal, se Jindřichovi více zalíbily lesklé knoflíky. Začal se učit v obchodu s peřím, ale učení nedokončil a přešel nevyučen do pražské firmy Eduarda Lokeshe, která vyráběla knoflíky. Zprvu byl zaměstnán v administrativě, brzy však byl díky nadání k jazykům vysílán jako obchodní jednatel firmy do Evropy, Asie i Afriky. Afričané měli vždy pro lesklé knoflíky hluboké porozumění.

  Z firmy Eduarda Lokeshe odešel ve 26 letech a společně s kolegou Hynkem Pucem a Eduardem Merzingerem založili firmu Waldes & spol. Hynek Puc byl vynikající technik, Jindřich Waldes rozený organizátor a podnikatel a E. Merzinger se hodil proto, že nové firmě scházel kapitál a on náhodou zrovna vyhrál v nějaké loterii 20 000 korun. Ten kapitálový vklad se mu vrátil tisícinásobně.

  Během prvního roku podnikání v Holešovicích nabídla fa převratnou novinku: patentní knoflík, patentku, stiskací knoflík. Puc následně vymyslel stroj, který zakládal automaticky pružinky do patentek, což vedlo k takové efektivitě výroby, že konkurence zůstala zcela za vývojem doby.

  Zakládací stroj sice sebral práci nějakým deseti dělníkům, ale obrovský nárůst výroby je zaměstnal na jiných pozicích a firma brzy zaměstnávala přes 300 dělníků, což ji řadilo, na poměry Rakousko-Uherska, mezi přední zaměstnavatele.

  Firma Waldes hledala nové výrobní prostory nejprve v Karlíně, aby v roce 1906 otevřela zcela novou továrnu ve Vršovicích, postavenou na zelené louce.

  Obchodní expanze pokračovala podobně, jako u Tomáše Baťi. Už v r. 1904 měl zastoupení v Drážďanech, Varšavě i Paříži, dokonce i v Novém Yorku. Jen okrajově je zajímavé, že roku 1909 koupil celou firmu svého původního zaměstnavatele Lokeshe.

  Základ jeho podnikatelského zázraku byl zcela stejný, jako u Tomáše Baťi: otevřenost všem novinkám, všem inovacím, absolutní důvěra ve vztah zaměstnavatele a zaměstnance, soukromé vzdělávání zaměstnanců pro potřeby firmy, včetně sociálních programů.

Vždy mě „dojímá“, jak naši soudobí státní komunističtí socialisté donekonečna hovoří o devatenáctém století jako o zotročení proletariátu, o dětské práci v továrnách, o vykořisťování a vůbec nechtějí připustit, že doba tehdy směřovala ke zcela jiným konceptům, k velmi rozumné kooperaci podnikatelů a dělníků, ku prospěchu obou. Ona ta Vokovická Sorbona vlastně měla vždy jen jediný cíl: rozeštvávat lidi podle marxistických dogmat.

  Občas se zde hovoří o fenoménu firmy Baťa, ale nějak se zapomíná, že firma Waldes byla podobně důležitá a strhující. A nebyly to jen tyto dvě.

  Kromě jiného se stal Waldes významným mecenášem umění. Známa je například jeho podpora malíře Františka Kupky. Kromě toho pořídil světově unikátní sbírku knoflíků a nakupoval i jiná umělecká díla.

  Pokud jde o podporu Kupky, ten mu vlastně tu podporu splatil neočekávaně tím, že za společné cesty do Ameriky na lodi nakreslil vtípek, kterého se dopustila krásná herečka Elisabeth Coyens. Nasadila si do oka půjčený lorňon a bůhví jakým nápadem jej Kupka na kresbě vypodobnil jako patentku KIN. Po návratu do Prahy jej převedl do obchodní grafiky Vojtěch Pressig a ta se stala nejznámějším, dodnes používaným logem firmy Waldes.

  Po nástupu Adolfa Hitlera k moci se Waldes obával, jako Žid, o bezpečí své rodiny a odeslal ji do zámoří. Sám se nechtěl vzdát ani svého vlasteneckého vztahu k republice, ani svých továren se svými zaměstnanci, za které cítil odpovědnost, a nakonec ani svých sbírek.

  Německá okupační moc jej donutila nejprve prodat jeho sbírky a nakonec mu zabavila i jeho továrnu.

  Waldes byl v r. 1939 zatčen, převezen na Pankrác, poté do Dachau a nakonec do Buchenwaldu. Rodina vyjednávala (bratr Sigmund) o jeho propuštění, a protože nacistům, jako všem totalitářům, peníze nesmrděly, byl nakonec vykoupen za 8 miliónů protektorátních korun.

  Byl převezen letadlem do Španělska, kde se nalodil na zaoceánský parník do Ameriky. Nacisté mu dali na cestu jako průvodce německého „lékaře“, který měl cestou pečovat o jeho špatný zdravotní stav.

  2. června 1941 zakotvil tento zaoceánský parník v Havaně, ale Jindřich Waldes již nebyl mezi živými. Podle některých informací jej možná usmrtil doprovázející německý lékař, protože pro Říši bylo krajně nežádoucí, aby Waldes v Americe svědčil o poměrech v nacistických koncentračních táborech.

  Dědici Jindřicha Waldese se po „převratu“ v roce 1989 marně a zbytečně soudili mnoho let o navrácení majetku firmy Waldes. Nejprve je okradli nacisti, podruhé je znárodněním okradli komunisti a napotřetí je okradl tzv. demokratický stát s komunistickou matérií a soudnictvím. Jedním z viníků toho stavu je někdejší president Edvard Beneš, který rodině Waldesů celý majetek zabavil pomocí svévolných, socialistických, Moskvou podporovaných dekretů.

  Dnes je firma Waldes & spol. evidována pod značkou Koh-i-noor, jde o jakousi akciovou společnost a vcelku bych řekl, že se stala jednou z kořistí komunistických a estébáckých nájezdníků divoké privatizace v devadesátých letech.

  Rodině snad bylo něco málo vráceno, ale ne továrna. Dokonce ani ten Kupkův obraz „Dívka s patentkou“.

  Je to smutné, ale nakonec i symptomatické. Stále jsme ve vleku komunistického státu, komunistické úcty k vlastnictví, komunistického soudnictví a nakonec i komunistického myšlení.

  František Kupka je dnes vysoce ceněným abstraktním umělcem a jeho díla stojí v aukcích desítky miliónů korun. Nebýt Jindřicha Waldese, byl by jen bezvýznamným a zapomenutým výtvarníkem devatenáctého století.

  Malou satisfakcí je, že Jindřicha Waldese vyznamenal, alespoň in memoriam, Václav Havel medailí za zásluhy v oblasti umění. Škoda, že pro něj nenašel ve státním šuplíku také vyznamenání za zásluhy v oblasti podnikání.

Ta by mu totiž slušela daleko více.

Článek byl napsán pro portál Svobodný svět