Jak jsem měnil názor

České Budějovice jsou v podstatě placka. Jediné pořádné kopce jsou až v obcích, které byly k městu připojeny daleko později. A tak k posouvání osoby z místa na místo je nejrychlejší a nejlacinější používat kolo.

Cyklistů je ve městě mnoho, sice ne tolik, kolik lidí se přepraví MHD, či osobními auty, ani tolik, kolik jich je v Holandsku, ale je jich dost.

Před lety mě vytočil jeden mladík uhánějící po chodníku na kole a který mě počastoval několika vulgarismy a oplzlým gestem za to, že jsem dostatečně rychle neuskočil na trávník, či že jsem se vůbec někam po chodníku pěšky vypravil.

Protože agresivita a bezohlednost některých cyklistů začala stoupat a často chodec musel řešit dilema, jestli na metr širokém chodníku s jedoucím cyklistou proti sobě má skočit pod projíždějící auto do vozovky, nebo se na opačné straně pokusit proskočit zdí domu, jako se to skvěle vedlo Martymu Hopkirkovi.

Začal jsem velmi hlasitě trousit jedovatosti typu: „chodník je odvozen od slova chodit, není to jezdník, jak se domníváte“ a podobné připomínky a občas mi vzkypěl i adrenalin a touha některému z nich poslat do drátů předního kola šíp.

No a pak jsem pocítil potřebu přemísťovat se rychleji a pořídil si kolo. A v souladu se svým přesvědčením disciplinovaně jezdil po silnicích a na chodnících sesedal a kolo vedl. Ale tu a tam, v případě, že chodník byl prázdný, jsem zatoužil po lákadle zakázaného ovoce.

Začalo to nenápadně. Střed města má z historických důvodů na vozovkách dláždění „kočičími hlavami“. Pokud po nich ujedete pár set metrů, máte ruce bez krve, játro se přesunulo na místo, které druhdy pevně zabíraly ledviny a prostatě se na pánském sedle také nevedlo nelépe.

Občas se řetěz rozkmital synchronně s dlažbou a opustil své stanoviště v ozubech převodů a člověk několikrát naprázdno prošlápl, než z kola důstojně sesedl. A protože se to stávalo většinou v nízkých rychlostech, často to sesednutí nebylo ani dobrovolné, ani důstojné a někdy se pádu pod kola vedle jedoucích aut dalo zabránit jen riskantní robinsonádou na chodník. Kolo vem čert.

A už jsem tam byl, na chodníku. Zprvu zřídka a nerad. Ale pak mi došlo, že automobilisté vidí cyklisty na vozovkách velmi neradi a dávají to najevo. Ať tím, že předjíždějí cyklistu s distancí sotva centimetrovou, či nerespektují pořadí účastníků provozu na semaforech.

• Stalo se mi, že kamión, nebo jiné velké vozidlo předjíždělo takovou rychlostí a tak těsně, že vír za vozidlem mě „vysál“ o metr z mé původní dráhy u krajnice.
• Stalo se mi osobně, že jsem byl autem vtlačen do kanálu, kterému chybělo víko, nebo podélné otvory víka byly ve směru jízdy.
• Stalo se mi osobně, že mě automobilista na široké vozovce naprosto vědomě z kola srazil zrcátkem.
• Stalo se mi, že jsem zcela disciplinovaně čekal ve svém pruhu na červené a automobilista stojící v pruhu sousedním stočil okénko a rukou mě z polosedu-polostoje poslal k zemi a odjel.
• Stalo se mi, že jsem jel na vystoupení s ne zrovna lacinou kytarou na zádech pravou částí prostředního pruhu. Zleva mě předjíždělo auto s jakýmisi mladíky, kteří když mě těsně míjeli, zaječeli ze stočených okének jakýsi hurónský pokřik. Rázem jsem byl na kapotě auta v pravém jízdním pruhu. S odstupem bych to kvalifikoval jako pokus o vraždu.

Tak jsem se odstěhoval z vozovek na chodníky definitivně.

Onehdá jdu domů a vidím, že po chodníku proti mně jede na kole paní středního věku; nejela rychle a chodník byl prázdný a široký. Jen my dva. Z auta v parkovacím pruhu v tom okamžiku vystoupil policista v uniformě, kterému zřetelně končila služba a šel se na služebnu převléci do civilu a odhlásit se ze služby. Paní zastavil a vcelku mírně a nepolicejně ji poučil, že chodník není jezdník.

Paní, kolo vedouc, odcházela a já se dostal na úroveň místa, kde k „domluvě“ došlo. A slyším se, jak z jakéhosi okamžitého popudu policistovi říkám: „Copak? Občanka je neukázněná?“

On na to: „Chodníky jsou určeny k pěší chůzi, nikoliv k jízdě.“

„A zkoušel jste někdy jezdit na kole po vozovce? Sestřelí Vás kdekdo.“

„Jako člověk a občan s Vámi plně souhlasím. Jako policista musím hájit zákon.“

Optal jsem se: „To asi musí být těžký, neuspokojivý život a práce žít v takovémto schizmatu.“

Neodpověděl a vešel do služebny.

Šel jsem spát s těžkou, přetěžkou hlavou.