Fabiánský socialismus

V jedné z předcházejících statí jsem nastínil důvody, proč socialismus nemůže fungovat ekonomicky. Přesto se o jeho nastolení celé zástupy fanatiků neustále snaží. A když nejde nastolit beztřídní společnost prostřednictvím marx-leninského revolučního boje naráz, pokoušejí se o skrytí jeho podstaty prostřednictvím různých adjektiv, např. socialismu s lidskou tváří. Jednou z dalších cest zavedení úplného socialismu je tzv. Fabiánský socialismus, tedy socialismus zaváděný cestou gradualismu, salámovou metodou.

Historie

Fabianismus má své kořeny již v roce 1884, v Londýně, kde byl založen jako elitářský (i když dosti heterogenní) klub levicových intelektuálů – G. B. Shaw^[1], S. J. Webb a jeho manželka Beatrice Webb^[2], H. G. Wells^[3], Annie Besant^[4], Eleanor Marx^[5], E. Bernstein — na socialistických myšlenkách Jeremy Benthama a Johna Stuarta Milla. Není nijak překvapivé, že šlo převážně o intelektuály z bohatých rodin (srov. F. Engels, V. I. Uljanov).

Ze soudobých pokračovatelů jmenujme například britského premiéra Tony Blaira, Neila Kinnocka, britského premiéra Harolda Wilsona^[6],  britského premiéra Clementa Attlee^[7], Čecha Ludvíka Hocha^[8] a bohatou plejádu dalších.

Ekonomické názory Fabiánské společnosti jsou kombinací různých teorií počínaje J. S. Millem, W. S. Jevonsem, Alfredem Marshallem a konče J. M. Keynesem.

Snem společnosti bylo od počátku nastolit socialismus v Británii a poté na celém světě. Socialismem tito fabiánci rozumějí především kolektivní organizaci společnosti státem^[9]. Známky postupu od liberalismu a kapitalismu k socialismu nacházeli především v aplikaci a rozšiřování regulativních, administrativních a zaopatřovacích funkcích státu^[10].

Původním znakem Fabiánské společnosti byl vlk v beránčím rouše, ale z vcelku pochopitelných důvodů byl poměrně brzy změněn na želvu v útočném postoji se sloganem: „When I strike, I strike hard.“

V roce 1893 se Fabiánská společnost podílela na založení Nezávislé dělnické strany (Independent Labour Party) v Británii a v letech 1900 — 1906 na formování Labour Party, jejímž je kolektivním členem. Fabiánská společnost poskytuje svým fabiánským socialismem ideologickou podporu britským odborům a Labour Party. Členy byli mj. i nedávní britští premiéři T. Blaire, či G. Brown. Z druhé strany oceánu třeba F. D. Rosewelt a celá plejáda reprezentantů Demokratické strany.

Fabiánský socialismus se poučil z katastrofálního výsledku Leninova revolučního prosazení socialismu v Rusku, z nepředvídatelných výsledků takové náhlé změny. Poučil se, že lid bude vždy takovouto změnu chápat jako cosi cizorodého a bude ji dříve, čí později odmítat, zatímco u pozvolného prosazování bude možné neúspěchy bagatelizovat. Postupná metoda touto vadou nepředvídatelného výsledku netrpí.

Nedávná minulost a současnost

Během války vypracoval lord Beveridge [známý fabiánec] svou tzv. „Zprávu“ [Social Insurance and Allied Services]. V Británii vyčerpané válkou vyhráli volby drtivě labouristé a v tom okamžiku došlo k prvnímu drtivému úderu „želvy“. Britové, i jiní národové, podlehli poměrně snadno vábničce sociálních jistot pro všechny bez rozpoznání jejich destruktivní podstaty. Mezi lety 1945 – 1951 došlo v Británii ke znárodnění bankovního sektoru, těžkého průmyslu, energetiky, dopravy a zdravotnictví^[11].

Výsledkem bylo např. v GB prodloužení doby přídělového systému, deficitní hospodaření státu, stagnace mezd a růst cen. V roce 1951 Labour Party volby vcelku logicky prohrála, ale klíčová odvětví již v rukou státu zůstala [dodnes] a představa státu sociálního blahobytu zůstala vlastní i všem dalším vládám^[12].

Fabiánský socialismus se uchytil jak ve Velké Británii, tak ve Spojených státech, v kontinentální Evropě, posléze i v Jižní Americe, Austrálii a nejiným způsobem i v Africe. Fabianismus je záludný tím, že svoji existenci nezakládá na nějakých jednotlivcích, nebo na konkrétních stranách, ale na myšlence šíření socialistické ideje tak, že se o ní zavede společenská řeč, ve které již ta idea dále sama nerušeně roste.

Jeden ze světových socialistů, G. D. H. Cole za druhé světové války napsal: „Tu se nám vždy namítalo, že socialismus má sice nesporně krásný a vznešený ideál, že však jej nelze prakticky uskutečnit. Říkalo se nám, že to znemožňuje ‚lidská povaha‘. Tento argument však dnes již neobstojí. Neboť socialismus se přece jen osvědčil, a to po celá dvě desetiletí v jedné z největších zemí světa. Systém, jenž byl v r. 1917 zaveden v Sovětském svazu, má spoustu vad, avšak odstranil nezaměstnanost a začal vyrábět zboží až po samu mez výrobní síly. Říkalo se též, že by se socialistický stát nevyhnutelně zhroutil, poněvadž jeho obyvatelstvo by spotřebovalo vše, co lze vyrobit, aniž si ponechá v záloze přiměřenou zásobu k nahromadění nové výrobní síly. Tento argument rovněž neobstojí, neboť Sovětský svaz ukládal do svých kapitálových záloh pravděpodobně větší část svého národního důchodu, než jakou kdy dovedl uložit kterýkoliv kapitalistický stát, ačkoliv byl nucen věnovat ohromné náklady na výzbroj pro eventuální sebeobranu.” Kdyby soudruh Cole ještě žil, uváděl by jako dnešní úspěšné příklady socialismu Kubu, Venezuelu, Sovětský svaz, nebo Zimbabwe? Socialisté totiž nikdy nepřijmou a nepochopí, že jejich vize světa je utopistická a nutně nefunkční, protože odmítá přirozené lidské motivy nabyté stovkami generací zkušeností, ale snaží se je nahradit lidstvu nevlastními ideály, umělými konstrukty sociálního inženýrsví.

Je vlastně paradoxem, že světovým socialistům se podařila dříve nemyslitelná věc: státy s hluboce zakořeněnou úctou k soukromému vlastnictví a právu zvolna přetvořili na státy, které plní většinu bodů Komunistického manifestu.

Snahou fabiánských socialistů je docílit plně regulované, kolektivní formy států, tedy jinými slovy o nahrazení liberalismu, či kapitalismu, formou kolektivního vlastnictví výrobních prostředků a prostřednictvím regulací a dotací zcela rozvrátit systém hospodářských vztahů a přirozené ekonomiky tak, že vykreslí společnost liberální jako neefektivní a neschopnou a místo ní nabídnou společnost podle jejich názoru „vědecky“ řízenou centrálním plánováním. Že k tomu použijí manipulační techniky, není nic nového. Nejsnáze se manipulují tací, kteří se ochotně identifikují s populisticky podaným dogmatem.

Není žádná pochybnost o tom, že všechny sociálně demokratické strany na světě (či strany s podobnými adjektivy) jsou praktickými realizátory fabiánského socialismu, které vsadily na návykovost socialismu a počítají s tím, že lidé si postupně zvyknou i na šibenici. Jde o socialistické strany, jejichž cílem je socialismus, podobně jako cílem komunistických stran je komunismus.

Mimochodem, projekt Ev­rop­ské unie není ničím jiným, než praktickou aplikací fabiánského socialismu. Krok za krokem, regulací za regulací, dotací za dotací, směřuje ke konečnému řešení: světovému socialismu. A pokud se zeptáme, zda se to náhodou nepodobá socialismu fašistickému, pak samozřejmě podobá, protože jde stále o stejný nápad: Ein Volk, Ein Führer, Ein Reich, Ein Ordnung. Šlo by to bez změny podstaty napsat klidně jinými jazyky. např. one people, one leader, one empire, one order, nebo ooдин человек, один лидер, один империя, oдин заказ.

Na to, jaké techniky k dosažení absolutního světového socialismu fabiánci používají, se podíváme příště.

[1] Romanopisec, dramatik, novinář – silně orientován na vůdcovství, inspirován Leninem a toryovci.
[2] Budoucí oslavovatelé SSSR v roce 1936, kdy už měl sovětský socialismus za sebou nejméně 10 miliónů mrtvých obětí jeho budování. V té době Webb píše pojednání: „Soviet Communism: A New Civilization?“. Sidney Webb vysoký státní úředník, B. Webb socioložka.
[3] nakloněn oligarchické kastě,
[4] sekularistka a theosotka
[5] jedna z dcer Carla Marxe
[6] 1964 – 1970 a 1974 – 1976, Labour Party.
[7] 1945 – 1951, Labour Party.
[8] Pokud Vám jeho jméno nic neříká, známější je jako britský tiskový magnát Robert Maxwell, labouristický poslanec.
[9] V zájmu „společenského dobra“, tedy nám dobře známí „dobroserové“. Samozřejmě výklad „společenského dobra“ není ponechán těm, kterých se týká (je jim injektováno), ale je ponecháno poskytovatelům. „Dobro“ se ovšem neděje nikdy na jejich náklady, nýbrž vždy z veřejných zdrojů. Dnes zcela typicky vyvlastňování ve veřejném zájmu, křížové tažení proti kouření, boj proti hazardu, boj proti drogám, boj proti podnikatelům, boj proti velkokapitálu. Všimněte si, že jsou to vždy boje.
[10] Vcelku není velkou kategorizační chybou jejich označení etatisté.
[11] srov. v ČsR Benešovy poválečné znárodňovací dekrety a konečné znárodnění zbytku soukromého vlastnictví komunisty 1948. Košický vládní program přijatý nikoliv v Košicích, ale o měsíc dříve v Moskvě. Není překvapivé, že k socialismu se ještě značně zdrženlivě vyslovoval prof. T. Masaryk, zatímco jeho následník se k němu od počátku plně hlásil a podílel se aktivně na jeho realizaci. V poválečném prosazování socialismu se ještě dr. Beneš pokoušel zachovat možnost konglomerátu socialismu a demokracie, které se vlastně principiálně vylučují.  Hned jeho následník plně dokázal neslučitelnost obou modelů.
[12] srov. ČR po r. 1989 – těžký průmysl v cizích rukou, bankovnictví v cizích rukou, telekomunikace v cizích rukou, média vlastněna z větší části zahraničními investory, v rukou státu většina železniční a letecké dopravy, pošty, zdravotnictví, školství, nepřiměřený státní dozor nad soukromým podnikáním.