Dvě smrtelné nemoci

Obě se jmenují strach. Strejček Strach a Teta obava. Jsme ochotni (anebo nuceni) vydávat masivní peníze pro odvrácení tohoto strachu a těchto obav ve slepé důvěře, že nám někdo za tento poplatek ten strach eliminuje. Opak je pravdou.

Pokud bychom měli rozklíčovat obě obavy, pak jsou naděje upřeny hlavně do pojišťovacích společností a do zdravotnictví. Ale obě instituce si jen pohrávají se strachem lidí a s jejich obavami. A nutno přiznat, že pojištění čehokoliv ještě nikomu nepřineslo očekávanou výši náhrady, natož ještě nějaký vyšší benefit nad rámec smlouvy.

Primárním účelem jakéhokoliv pojištění není zájem o problémy pojištěnce, ale osobní zájem zaměstnance pojišťovny o vlastní ekonomický zisk. Pojistné plnění je jen sekundární nepříjemností celého byznysu. Lidé se něčeho – oprávněně, nebo pod tlakem mediálních kampaní bojí – (klíšťat, lymské boreliózy, encefalitického zánětu mozku, BSE, nemoci šílených krtků, ptačí chřipky, mononukleózy, automobilových havárií, zatopení domu povodní, úderů blesku, ulomených nohou, smrti a nepřeberné řady jiných věcí).

Ano. Můžeme snad tvrdit, že si za relativně malý peníz můžeme „koupit“ garanci, že kdyby nás cokoliv z toho postihlo, obdržíme z peněz za jiné, cizí obavy, určitou kompenzaci. Ale smysl celého toho byznysu je jediný: obchod se strachem. A mravní éthos tohoto podnikání se mi zdá být opravdu hodně diskutabilní a sporný.

Pokud se svobodně rozhodneme, že nějakou malou částku budeme pravidelně platit za zvýšení vlastního pocitu bezpečnosti a předpokládané náhrady za očekávanou škodu, snad bych ani neměl příliš mnoho námitek. I pocity mají svoji cenu. Kdo si chce pocity koupit, ať to právo má.

Do velmi sporné situace se dostáváme v okamžiku, kdy se pojištění stává ze zákona povinným (a pak už lze těžko mluvit o „ceně za strach“, ale o obyčejné berni, kterou jen státní moc zabalila do líbivějšího oblečku). Lhostejno, zda se jedná o povinné ručení u automobilu, nebo o povinné ručení za nemoci jiných lidí.

Ve všech výše naznačených případech zůstává v platnosti jediná rovnice:

SP = (VP – ZP) / PSP

Smluvní plnění = (Vybrané pojistné – zisk pojišťovny) / počet smluvních plnění

a přes ni vlak nejede – a ta závorka je tam důležitá.

Ergo: primárním předmětem podnikání pojišťovací firmy je obchod se strachem lidí. Zisk pojišťovny je víceméně konstantou – proto to dělá – a proměnné jsou VP a PSP a z nich se odvíjející SP. Z rovnice vidíme, že pojišťovna musí zvyšovat jakoukoliv metodou VP (například šířením strachu a poplašných zpráv, nebo zneužitím síly zákona) a minimalizovat PSP, aby zachovala rovnovážný stav, ale hlavně udržela konstantu rovnice ZP.

A protože pojišťovny nekrachují ani v Americe, ani v Česku, vidíme, že podnikat se strachem lidí je vynikající kšeft, zejména, pokud si lidé neuvědomí souvislosti.

Srovnání s příslovečným (…) lichvářem, nebo s Jidášem Iškariotským je zřejmé.