Dávno už skončilo 100 dní hájení

Obecně se uznává, že nová politická reprezentace by měla mít právo na nějakou dobu hájení, zákaz střelby, než se v nových pozicích zorientuje a etabluje.

Poněvadž to období uplynulo těsně před termínem komunálních voleb, nechtěl jsem se ostře vyjadřovat k dosavadním reformním výsledkům této vlády. Ale je už dávno i po komunálních volbách a reformní úsilí, deklarované v předvolebních svalnatých výrocích, se rozplynulo jako dým z bramborové natě.

Reálné výsledky jsou v současnosti nulové. A uznává se, že to, co vláda neprosadí během prvního roku u moci, je nenávratně ztraceno jako planý předvolební slib, který se může brát maximálně jako rétorický výkon, nikoliv jako skutečný úmysl. Byly to jen kecy, kecy a kecy.

Zjednodušeně: premiér Nečas byl z počátku veřejností vnímán buď jako slušňák, anebo jako nepříjemně úlisný člověk. Můj vjem byl zpočátku spíše to prvé. Dnes už ten pocit nemám. Něco se s ním stalo. Nevím, jestli vědomí moci, nevím, jestli koaliční tlaky, nevím, jestli tlaky uvnitř mateřské strany, nevím, jestli ještě jiný důvod, ale ta svalnatá slova se stala atrofovanými svalečky s malou, až žádnou potencí.

Nejinak jsou na tom jiní:

Třeba Miroslav Kalousek sliboval: „Nebudeme zvyšovat daně, nechceme trestat úspěšné a demotivovat lidi, kteří dokážou vytvořit pracovní místa. Já jsem přesvědčen, že zvyšovat daně znamená v době při krizi i po krizi, v našem případě, jenom další cestu do recese. Léčit krizi v současné době zvyšováním daní, je asi totéž, jako léčit anginu studenou sprchou. Prostě jenom podvážete ekonomiku.“ Opakem slov je realita. Máme nové daně: povodňovou a na stavební spoření, místo zvednutí dalších daní nám zvýší poplatky za správní řízení a soudní poplatky. V rámci podpory podnikání zvednou cenu zápisu do obchodního rejstříku a u soudu zavedou v rámci podpory pomoci opuštěným dětem (dokonce z nuly na dva tisíce) cenu návrhu na osvojení. A nemluvme o DPH. Tedy ministr Kalousek lhal, chce tento stát udržet v recesi, na anginu předepsal recept: svlékněte se do naha a choďte v závějích, dokud nechcípnete. Na straně výdajů státu se operuje jen teoreticky, na straně příjmů prakticky.

Podobně bych mohl pokračovat s jinými ministry (snad s výjimkou Posíšila, kde jsem zaznamenal alespoň snahu zbavit se téměř 50 let starých absurdních zákonů – ale i nadále nás však soudí soudci, kteří nás odsuzovali za „zločiny proti socialistickému státu“. Kde to jsme?

Můžeme tedy konstatovat, že tato vláda je v souhrnu neschopná jedinou účinnou reformu zavést, nebo snad v horším případě snad dokonce ani nechce. O korupci jen hovoří. Jen pokračuje ve stopách neosocialistických vlád po roce 90. Ve stopách vlád, které ničily ekonomický potenciál tvořivých a pracovitých lidí, které živily a množily zběsilý aparát byrokracie, které vybudovaly obrovský prostor pro korupční chování, které vědomí vlastní důležitosti a moci opilo až do bezvědomí.

Tato vláda je impotentní, stejně, jako předchozí vlády, podvádí a okrádá své vlastní občany, chudé i bohaté. Nemá cíl ani vizi, ani srozumitelný program, a potácí se od špatných kompromisů k ještě k horším.

Nemám ambici komukoliv radit, ale co kdyby taková srozumitelná vize měla tyto teze:

1. Redukce výdajů státu prostřednictvím zrušení všech zbytečných státních úřadů a ministerstev, které jsou jen buď dobře placenými trafikami, nebo jen funkční hrací plochou pro korupci a přerozdělování, což jsou vlastně synonyma. V zásadě si myslím, že stačí tak tři ministerstva asi tak po 25 zaměstnancích. Pokud budou propuštění úředníci schopní, hladce se uchytí v soukromém sektoru a budou jako odborníci považováni. Pokud nejsou schopní, asi dočasně zvýší nezaměstnanost, ale jejich podpora v nezaměstnanosti bude daleko lacinější, než jejich platy zbytečných státních zaměstnanců.
2. Redukce právního systému na minimum zákonů, nikoliv jej množit ad absurdum. Místo dalších nesmyslných zákonných smrští, hurikánů novelizací novel a naprostého znepřehlednění právního systému se vydat cestou rušení zákonů, nejen těch zcela nesmyslných, ale hlavně těch zbytečných. Zákony mají striktně pojmenovat jen několik (snad desítek) modelů nemravných chování, co se nesmí, a přesně definovat, jak přečiny proti nim trestat. A o zbytek se zákon starat nemá. Beztak vytvořit výčet pravidel, co se smí a jak to dělat, je nekonečnou snahou o kvadraturu kruhu. Zákony nemohou nikdy postihnout všechny situace, které člověka životem provázejí, přesně je zdokumentovat a zregulovat.
3. Redukce pravomocí úřadů a státních úředníků, současně s vymezením odpovědnosti za chybná rozhodnutí a úřední výkony. Podnikatel je odpovědný za svá rozhodnutí a zdraví firmy, hlava rodiny je odpovědná za totéž v rámci rodiny. Úředník – když už musí být – musí tuto odpovědnost nést také, a ne že jej průšvih katapultuje na vyšší pozici, jak tomu v mnoha případech je. Úřední rozhodovací moc o cizích prostředcích a osudech bez zodpovědnosti za ně je jen cestou do pekel.
4. Maximum věcí člověka musí být jeho výsostnou pravomocí a odpovědností, minimum záležitostí mají ošetřovat státní instituce, jakéhokoliv oboru a charakteru.

S těmito čtyřmi artikulemi lze vytvořit společnost sebevědomou, prosperující a odpovědnou. Jejich negací vzniká společnost poddanská, chudá a žebrající o podíly na cizím, společnost loupeživá a nemravná. Společnost jedinců s ohnutým hřbetem. Tu zde reálně máme.