Blbí a ještě blbější

Probudil mě do čtvrtečního rána hluk motorové obecní sekačky, se kterou náš vesnický zaměstnanec vyžínal trávu kolem cest…

…sekačka samozřejmě benzínová, rotační, takže všechnu trávu rozšmelcuje na řezanku, kterou obce musí podle nového zákona o zpracování biologického odpadu povinně nechat ekologicky zpracovat.

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na dobu před padesáti lety, kdy mě jako kluka budili vesničané, kteří o několik hodin dříve přišli s kosami a tu krásnou krmnou trávu posekali. Buď si ji odvezli domů a zkrmili dobytku, nebo během dne několikrát přišli trávu obracet, večer zkopit a ráno zase rozhodit, než si nasušili seno na zimu.

To už tady samozřejmě byl dávno v provozu Státní statek a lidé v něm pracovali podobně, jako v Jednotných zemědělských družstvech, ale každý měl doma ještě svoje domácí hospodářství a zvířectvo, vesměs lépe prosperující, než to veřejně vlastněné.

Místní klan Krausů vlastnil dosud soukromě zemědělskou techniku, pravda, ne nejmodernější, asi Zetor 25A, různé obracečky a shrabovačky. Ale na to, aby se cenné krmivo zužitkovalo, to stačilo. Většina vesnických obyvatel měla slepice, kachny, husy, králíky, prase a někteří si drželi i krávy, ovce, nebo koně.

Čas oponou trhnul, vesničtí lidé se tak strašně toužili přiblížit městskému způsobu života, že dnes již téměř nikdo z nich nic takového nedělá. Od slepic bylo posrané zápraží, prasata smrděla, krávy bučely, husy daly moc práce, porazit si doma prase stát sešrouboval řadou předpisů, že se do toho už nikomu nechce. Jen tu a tam nějaká starožitná babka s oteklýma nohama se k posměchu i zlosti mladé větve rodiny něčím podobným ze setrvačnosti zaobírá. A z vesnic se staly jen jakési příměstské rekreační oblasti.

Vesničané si kupují vejce v obchodě, maso si vozí z hypermarketů, o obilí, či mléce nemluvě. Co na tom, že to maso, které si kupují, je podřadné, několikrát mražené, drůbež napíchaná vodou, mléčné výrobky jsou mléku vzdálené na sto honů, masné výrobky obsahují masa sotva polovinu. Ve všem jsou modifikované škroby, chemické přísady a laciné náhražky. A se zeleninou a ovocem je to jakbysmet. Na co se hrbit nad záhonem, když se všechno dá koupit hotové?

Lidé se odnaučili pracovat na svém. Sežrala je doba kolektivizace, doba, kdy se přestali spoléhat na sebe a počítají s tím, že stát pro ně všechno nějak zařídí. Nepracují již na svém, ale denně odjíždějí z vesnic za prací do měst, kde se spolupodílejí, jeden každý svým dílkem, na vytváření a udržování kolektivistické společnosti. Doba ztráty pokory, doba uplatňování malé, či velké osobní moci nad druhými. Doba ztráty sebe sama pro účely společnosti.

Patříme dnes přesvědčením mezi nejvíce kolektivistické státy na světě. Jakákoliv individualita je krajně nežádoucí, často i trestná.

Ne nadarmo říkají moudří (nejen) ekonomové, že doba globalizace skončila, že je nutné významně decentralizovat. Vše. Výkon moci z centra do daleko menších okruhů, návrat k samosprávám, návrat k regionálním potravinám, domácím kuchyním i zvyklostem a tradicím. Je třeba odmítnout nadnárodní molochy, protože nám škodí. Jen vytěžují naše prostředí i pracovní síly, ale zisky z nich si odvážejí domů. Je třeba skončit s tím, že stát je největším zaměstnavatelem, že stát je největším „investorem“, že stát je naším nevyšším cílem, vládcem i drábem. Je třeba skončit s veškerou unifikací, zjednodušováním, s řízením společnosti prostřednictvím direktiv, zákazů a represe.

Jak absurdně se chováme, ukazuje krásnou metaforou tento fiktivní rozhovor:

Konverzace

Jednoho dne se Bůh zeptal Sv. Františka…

Bůh: „Franto, ty víš všechno o zahradách a přírodě, co se to děje tam dole na zemi? Co se to stalo pampeliškám, fialkám, sedmikráskám a těm dalším věcem, které jsem před věky vysázel? Měl jsem perfektní bezúdržbový zahradní plán. Ty rostliny rostly v jakékoliv půdě, vydržely sucho a hojně se samy množily. Nektar z dlouhotrvajících květů přitahoval motýly, včely a hejna zpěvných ptáků. Očekával jsem tedy, že už uvidím krásné zahrady plné barev a květů. Ale všechno co vidím, jsou zelené fleky…“

Sv. František: „To všechno ten kmen, který se tam usadil, Pane. Říkají si Příměšťáci. Začali říkat tvým květinám ‚plevel‘, ze všech sil je hubí a nahrazují trávou.“

Bůh: „Trávou? Ale to je tak nudné! Není to barevné. Nepřitahuje to včely, motýly, ani ptáky, jenom ponravy a žížaly. A je to citlivé na teplotní změny! Chtějí tihle Příměšťáci opravdu aby tam rostla jen tráva?“

Sv. František: „Očividně, Pane. Podstupují při jejím pěstování velké utrpení. Začnou každé jaro hnojit a hubí všechny ostatní rostliny, které se v trávníku objeví.“

Bůh: „Jarní deště a teplé počasí pravděpodobně způsobuje, že tráva roste opravdu rychle. To musí být Příměšťáci velice šťastní.“

Sv. František: „Vypadá to, že ne, Pane. Jakmile trochu povyroste, sekají jí někdy i dvakrát do týdne.“

Bůh: „Oni jí sekají? Suší jí jako seno?“

Sv. František: „Nikoliv, Pane. Většina z nich jí hrabe a dává do pytlů.“

Bůh: „Do pytlů? Proč? Je to cenné? Prodávají to?“

Sv. František: „Ne Pane, právě naopak. Platí za odvoz.“

Bůh: „Tak počkej chvilku, to jsem nepobral: oni to hnojí, aby to rostlo, a když to roste, tak to sekají a platí za to, aby se toho zbavili?“

Sv. František: „Ano, Pane.“

Bůh: „Tihle Příměšťáci musí cítit velkou úlevu v létě, když vypínáme déšť a zapínáme horko. To dozajista zpomalí růst trávy a ušetří jim to hodně práce.“

Sv. František: „Tomu nebudete věřit, Pane! Když tráva přestane růst, tak rychle vytáhnou hadice a platí ještě více peněz za zalévání, aby mohli pokračovat v sekání a odvážení.“

Bůh: „Děsnej nesmysl! Alespoň že si nechali nějaké stromy. To bylo ode mne geniální, musím se pochválit. Stromům narostou na jaře listy pro krásu a letní stín. Na podzim opadají a vytvoří přirozenou pokrývku, aby zadržely vláhu v půdě a chránily tak stromy a keře. Navíc se rozloží na kompost, aby obohatily půdu. Je to přirozený cyklus života.“

Sv. František: „Raději si sedněte, Pane. Místo toho je Příměšťáci hrabou na velké hromady a platí za jejich odvoz.“

Bůh: „To není možné!! A co dělají, aby chránili kořeny stromů a keřů před mrazem, a aby udrželi půdu vlhkou a nespečenou?“

Sv. František: „Po tom co vyhodí listy, kupují něco v igelitových pytlích, co se nazývá mulč. Přivážejí to domů a rozsypávají to na místo listů.“

Bůh: „A odkud tento mulč berou?“

Sv. František: „Oni kácí stromy a rozemelou je, aby tento mulč vyrobili.“

Bůh: „Dóóóst!!! Už na to raději nechci myslet. Svatá Kateřino, ty máš na starosti kulturu. Jaký film je na programu dnes večer?“

Sv. Kateřina: „‚Blbý a blbější‘, Pane. Je to opravdu hloupý film o…“

Bůh: „To je v pořádku, klidně to pusť. Myslím, že jsem o tom už slyšel od Františka.“

Jsme to stále ještě my, moudří lidé?